Článek
S Honzou jsme spolu přes dvacet let, osmnáct let manželé.
Lenku znám ještě déle.
Byla mi za svědka na svatbě, zná naše dvě děti skoro od narození a patří k lidem, kterým bych bez přemýšlení svěřila klíče od bytu.
Nikdy jsem na ni nežárlila.
Až teď.
Sama jsem je poslala běhat
Honza sportoval vždycky.
Posledních pár let nejvíc běhá. Třikrát týdně si vezme boty a zmizí na hodinu ven.
Několikrát mě přemlouval.
„Pojď se mnou. Budeme běhat pomalu.“
Já běhání nesnáším.
Po pár stech metrech mě pálí plíce, bolí nohy a nechápu, co na tom ostatní vidí.
„Najdi si někoho stejně postiženého,“ říkávala jsem mu.
A přesně to udělal.
Lenka začala letos na jaře sama trochu běhat. Jednou se u nás při kávě Honzy zeptala na boty a trénink.
Bavili se o tom snad půl hodiny.
Nakonec jsem sama řekla: „Tak ji někdy vezmi s sebou a ukaž jí to.“
Dnes bych si za tu větu nejraději nafackovala.
Najednou mají svůj vlastní svět
První společný trénink byl jeden.
Potom další.
Dnes spolu chodí většinou dvakrát týdně.
Ze začátku jsem to vůbec neřešila.
Pak jsem si začala všímat maličkostí.
Jednou jsme seděli všichni tři u vína a Lenka se zmínila o „kopci smrti“. Honza okamžitě vyprskl smíchy.
„Co je kopec smrti?“ zeptala jsem se.
Začali mi vysvětlovat nějakou trasu, kde Lenka při prvním pokusu málem vzdala běh.
Nebyla to žádná velká věc.
Přesto jsem tam najednou seděla jako někdo cizí.
Potom začaly přicházet další podobné okamžiky.
Mluvili o tempech, závodech, nových botách. Posílali si trasy a Honza věděl, jaký osobní rekord Lenka zaběhla na pět kilometrů.
Já to nevěděla.
A najednou mi to vadilo.
Udělala jsem něco, za co se stydím
Před dvěma týdny přišla Lenka k nám.
Byla nadšená, protože se s Honzou přihlásili na jarní půlmaraton.
„Takže budeme muset přes zimu pořádně trénovat,“ řekla.
Nevím, co mě to popadlo.
„Vy jste skoro jako manželský pár,“ odpověděla jsem.
Lenka se přestala smát.
„Cože?“
Okamžitě jsem to shodila jako vtip.
Jenže žádný vtip to nebyl.
Lenka za chvíli odešla a Honza se do mě pustil.
„Co to mělo znamenat?“
Řekla jsem mu konečně pravdu.
Že mi vadí, kolik času spolu tráví. Že mají svoje zážitky. Že mě štve, když si píšou kvůli tréninkům a pak se spolu smějí něčemu, čemu nerozumím.
Honza na mě chvíli jen koukal.
„Ty si myslíš, že s ní něco mám?“
„Ne.“
A byla to pravda.
Manžel mi řekl něco nepříjemného
Honza mi připomněl, kolikrát mě prosil, abych s ním běhala.
To jsem čekala.
Pak ale řekl něco jiného.
„Petro, jsme manželé. Ne siamská dvojčata.“
To mě naštvalo.
Jenže pokračoval.
„Ty chodíš s Lenkou do divadla a na víno. Já se tě nikdy neptám, proč tam nejdu taky.“
Musela jsem uznat, že má pravdu.
S Lenkou máme vlastní vztah také. Jezdíme spolu jednou za rok na wellness, několikrát do měsíce zajdeme samy na kávu a probíráme věci, o kterých Honza skoro nic neví.
Nikdy mi nepřišlo zvláštní mít s ní něco, do čeho on nepatří.
Teď mi vadí, že totéž mají oni dva.
„Nemůžu přestat dělat něco, co mě baví, jen proto, že sis najednou uvědomila, že chceš být součástí všeho,“ řekl.
Byla jsem na něj naštvaná.
Ale hlavně proto, že jsem věděla, že na tom něco je.
Zkusila jsem s nimi jednou jít
Minulou sobotu mě Honza znovu pozval.
Tentokrát jsem souhlasila.
Vydržela jsem necelé tři kilometry.
Lenka se snažila běžet pomalu, Honza na mě čekal a oba byli úplně v pohodě.
Já měla pocit, že umřu.
„Tak co?“ smála se Lenka potom.
„Nikdy víc.“
Všichni jsme se tomu zasmáli.
A přesto moje žárlivost úplně nezmizela.
Možná proto, že už chápu, že nejde o běhání.
Jde o to, že Honza má s někým jiným část života, která mu dělá radost a ke které mě nepotřebuje.
Po více než dvaceti letech vztahu bych asi měla vědět, že je to normální.
Jenže něco jiného je vědět to rozumem a něco jiného sledovat, jak váš muž odchází z domu s vaší nejlepší kamarádkou a oba se těší na něco, co sdílejí jen spolu.
Nechci jim běhání zakázat.
Vlastně ani nevím, jaké právo bych na to měla.
Jen se teď snažím zjistit, jestli se musím naučit pracovat se svojí žárlivostí, nebo jestli je v pořádku chtít, aby některé hranice mezi manželem a nejlepší kamarádkou přece jen existovaly.
