Článek
Petra pracovala šestým rokem na recepci soukromé kliniky.
Nebyla to práce od pondělí do pátku od osmi do čtyř. Některé dny měla odpolední a přibližně dvě soboty v měsíci připadaly na každou z recepčních.
Směny si mezi sebou mohly měnit, pokud za sebe našly náhradu.
Když před rokem nastoupila Lucie, několikrát této možnosti využila.
Bylo jí třiatřicet a měla dvě děti na prvním stupni.
Poprvé potřebovala volnou sobotu kvůli synovu turnaji.
Podruhé žádala o pátek, protože manžel zůstal déle v práci a neměl kdo vyzvednout děti.
Petra jí vyhověla.
Sama měla dceru už několik let odstěhovanou a dobře si pamatovala dobu, kdy každá nemoc nebo změna ve škole znamenala shánění babičky, sousedky nebo někoho z práce.
„Jednou to budeš potřebovat ty ode mě,“ říkávala Lucie.
Petra tomu věřila.
Prosby přicházely častěji
Po několika měsících už výměny nebyly ničím výjimečným.
Jednou potřebovala Lucie páteční odpoledne, podruhé sobotu.
Důvod byl skoro vždy podobný.
Děti, manželova směna nebo nečekaně zrušené hlídání.
Petra někdy odmítla. Pokud ale sama nic důležitého neměla, většinou souhlasila.
Jednou za ni dokonce vzala sobotu, přestože chtěla jet na chalupu.
„Zachránila jsi mě,“ děkovala jí Lucie.
Petra to považovala za běžnou kolegiální pomoc.
Trochu ji proto překvapilo, když sama potřebovala jeden pátek odejít dřív kvůli lékaři a Lucie jí směnu vzít nemohla.
„Fakt promiň. Nemám co udělat s dětmi.“
Petra si našla jinou kolegyni.
Ani tehdy z toho nedělala problém.
U stolu stála Lucie
Za několik týdnů slavila Petřina sestra narozeniny.
Rezervovala stůl pro deset lidí v restauraci nedaleko náměstí.
Petra tam přišla s manželem krátce před sedmou.
Objednali si pití a čekali na zbytek rodiny.
Po chvíli přišla ke stolu servírka s jídelními lístky.
Petra zvedla oči.
Byla to Lucie.
Obě se na sebe několik vteřin dívaly.
Lucie měla černou zástěru, vlasy stažené a v ruce blok.
„Ty tady pracuješ?“ zeptala se Petra.
„Jen někdy,“ odpověděla Lucie.
Petra si okamžitě vzpomněla na jejich zprávy z předchozího dne.
Lucie ji prosila, aby za ni vzala právě tento páteční večer.
Psala, že její manžel bude v práci a tchyně, která měla děti hlídat, to na poslední chvíli zrušila.
Petra nemohla, protože věděla o sestřině oslavě.
Směnu nakonec vzala jiná kolegyně.
„A děti?“ zeptala se Petra.
Lucie se krátce rozhlédla po restauraci.
„Jsou doma s manželem.“
Petra už nic neřekla.
U stolu seděla její sestra a další příbuzní a nechtěla celou věc řešit před nimi.
Lucie odešla k dalším hostům.
Během večera ji Petra několikrát viděla roznášet talíře a sklízet stoly.
„Kdybych ti řekla pravdu, asi bys mi nepomohla“
V pondělí počkala Petra, až zůstanou s Lucií v kuchyňce samy.
„Jak dlouho tam pracuješ?“
Lucie nejprve odpověděla, že jen krátce.
Nakonec přiznala, že už několik měsíců.
Chodila hlavně na páteční večírky, svatby a sobotní akce. Peníze navíc potřebovali doma a restaurace jí nabízela směny právě ve dnech, kdy měla často pracovat i na klinice.
Petra se jí zeptala, kolikrát kvůli tomu měnila směnu s ní.
Lucie nedokázala přesně odpovědět.
„Tak pětkrát?“
„Možná.“
Petra chvíli mlčela.
„A pokaždé jsi mi říkala, že nemáš hlídání.“
Lucie namítla, že ne pokaždé.
Někdy hlídání opravdu neměla.
„A v pátek?“
Lucie sklopila oči.
„V pátek jsem ho měla.“
Petra se zeptala, proč jí tedy napsala něco jiného.
Odpověď přišla až po chvíli.
„Protože kdybych ti napsala, že chci jít vydělat peníze jinam, asi bys mi tu směnu nevzala.“
Petra si právě v tu chvíli uvědomila, co jí na celé věci vadí nejvíc.
Ne druhá práce.
Ani to, že si Lucie chce přivydělat.
Vadilo jí, že kolegyně věděla, na jaký důvod pravděpodobně uslyší.
„Takže jsi napsala děti.“
Lucie nic neřekla.
Další výměna byla jiná
Několik dní spolu mluvily jen pracovně.
Pak za Petrou přišla Lucie sama.
Řekla jí, že brigádu zatím potřebuje a nechce tvrdit, že s ní skončí.
Zároveň uznala, že lhát kvůli výměnám směn nebylo fér.
„Měla jsem se prostě zeptat, jestli můžeš.“
Petra souhlasila.
Domluvily se, že od té chvíle nebude při výměně směny žádná z nich vysvětlovat, proč ji potřebuje.
Buď druhá může, nebo nemůže.
Za dva týdny přišla Petře od Lucie zpráva.
„Prosím, nevzala bys příští sobotu?“
Žádné děti. Žádná nemocná tchyně. Žádný důvod.
Petra se podívala do kalendáře.
Sobotu měla volnou.
Chvíli přemýšlela a potom napsala:
„Ne, tentokrát si ji nechám.“
Lucie odpověděla jediným:
„Dobře.“
A tím jejich první výměna podle nových pravidel skončila.
