Článek
V jednašedesáti jsem se vrátila z Británie do Plzně. Odjížděla jsem před dvaceti lety s manželem a synem, vracela se sama. Manželství skončilo, syn si tam zařídil vlastní život a já už nechtěla dál platit velký nájem jen proto, že jsem si na to místo zvykla. V Plzni jsem měla malý byt, který byl dosud pronajatý, a několik dobrých kamarádek.
S nájemníky jsme se domluvili dopředu. Našla jsem si také administrativní práci na zkrácený úvazek. Všechno vypadalo rozumně. Když se mě známí v Anglii ptali, jestli se nebojím tak velké změny, odpovídala jsem, že se přece vracím domů. Znělo to, jako bych jen přestupovala na známé zastávce.
Přivezla jsem složku s papíry a velikou zásobu oblíbeného čaje. Syn mi doporučil zjistit, jestli se už neprodává i v Čechách. Ujistila jsem ho, že tenhle ne. Později jsem ho našla v obchodě deset minut od bytu. Synovi jsem to zatím neřekla.
První přijela Hana. Známe se od střední školy, ví o mně prakticky všechno a přivezla mi bramboračku v hrnci. Seděly jsme mezi krabicemi a povídaly si do večera. Když odcházela, řekla jsem jí, že teď už si takových večerů konečně užijeme. Přikývla a chtěla vědět, jestli jí hrnec vrátím do pátku. Potřebovala ho na víkend.
Čekalo mě kafe s Jitkou, oběd se sestřenicí a večeře s bývalými kolegyněmi. Všichni se ptali na Anglii. Přivezla jsem sušenky a vyprávěla historky, o kterých jsem věděla, že fungují. Některé už ode mě slyšeli. Připadala jsem si vítaná a velmi zajímavá.
Za měsíc jsem měla uklizeno. Zbyly dvě krabice věcí, pro které jsem nenašla místo, a dlouhé odpoledne po práci. Zavolala jsem Haně, jestli nechce přijít. Nemohla. Vezla mámu na kontrolu. Druhý den měla vnučku a v pátek odjížděli s mužem na zahradu. Slíbily jsme si, že něco vymyslíme příští týden.
Jitka odpověděla až večer. Právě jim dokončovali koupelnu a neměla ani sílu někam jít. Navrhla jsem, že se stavím u nich, já přece nepořádek neřeším. Ona ale nechtěla návštěvu. Chtěla se osprchovat a lehnout si. Tohle jsem rozumem chápala. Jen jsem se přistihla, že z její zprávy hledám, co jsem udělala špatně.
Nikdo mě neodmítl napořád. Jenom mě nikdo zrovna nepotřeboval tak naléhavě, jako já potřebovala jeho. Dvacet let jsem si představovala, jaké by to bylo mít všechny blízko. Teď jsem je blízko měla a zjistila, že mezi čtvrtí města a volným odpolednem může být pořád slušná vzdálenost.
Jednou jsem šla sama do kavárny, kam jsme dřív chodívaly po práci. Kavárna už tam nebyla. Byla tam jiná a kávu měli dobrou. Přesto jsem Haně napsala, že je škoda, co s tím místem udělali. Odepsala, že tam mají výborný mrkvový dort a ona tam chodí často. Odložila jsem telefon. Ani na tomhle jsme se nemohly shodnout.
V práci jsem kolegyni vyprávěla, jak jsme si v mém bývalém zaměstnání zapisovali požadavky zákazníků. Na nákupu jsem vzpomínala na uspořádání oblíbeného obchodu. Když jsem si postěžovala na počasí, začala jsem srovnávat i déšť. V tom už jsem měla skutečně velkou praxi.
Věta „u nás jsme to dělali jinak“ mi šla z úst sama. Neříkala jsem ji proto, abych někoho poučovala. Alespoň jsem si to myslela. Jenom jsem měla v hlavě dvacet let obyčejného života a potřebovala jsem se o ně někde opřít. Tady jsem zatím nevěděla ani to, ke kterému kadeřníkovi se objednat, abych pak nemusela hledat jiného.
Hana nakonec přišla v úterý. Přinesla koláč a měla dvě hodiny, než musí odjet pro mámu. Chtěla jsem jí povědět, jak se mi daří v nové práci, ale začala jsem zase Anglií. Potom jsem přešla k tomu, jak tu všichni pořád spěchají. Hana položila vidličku a zeptala se, koho tím myslím.
Řekla jsem, že ji samozřejmě ne. Jen se mi zdá, že jsme se dřív vídaly víc. Připomněla mi, že dřív znamená před dvaceti lety. A později, když jsem přijížděla na tři dny, si občas brala volno, abychom se stihly vidět. To jsem nevěděla. Nebo mi to řekla a já si zapamatovala hlavně to, že pro mě měla celý den.
„Já jsem myslela, že budeš mít radost, že jsem zpátky,“ řekla jsem.
Zamrzelo ji to. Bylo to vidět hned a já měla chuť vysvětlovat, že jsem to tak nemyslela. Jenže jsem to přesně tak myslela. Hana se zeptala, jestli mi má znovu říct, že radost má. Pak se podívala na hodinky a já ten pohled vyhodnotila jako další důkaz, přestože mě na čas odchodu upozornila hned ve dveřích.
Nakonec jsme se trochu pohádaly. Ona nechtěla každou návštěvu poslouchat, co bylo v Anglii příjemnější. Já zase nechtěla předstírat, že jsem těch dvacet let někde čekala. Poprosila jsem ji, ať si nepovzdechne pokaždé, když Anglii zmíním. Zarazila se. Prý o tom neví. Pověděla jsem jí, kdy se to stalo naposledy, a ona si vzpomněla.
Hana mi řekla, že už také není ta ženská, se kterou jsem chodila v pátek na víno. Má nemocnou mámu, občas ji bolí kyčel a některý večer se jí nechce nikam, ani když zrovna nic nemusí. Nevěděla jsem, co říct. Za mého krátkého pobytu si na tohle nikdy moc nestěžovala. Myslela jsem, že tady žije život, který mi celou dobu unikal.
Když odjela, zavolala jsem kamarádce z Anglie. Sue se mě hned ptala, jak dopadla prohlídka u zubaře. Úplně jsem zapomněla, že jsem jí o objednání vyprávěla. Potom chtěla vědět, jestli už mi přivezli pohovku. Čekala se mnou na doručení na dálku, zatímco já měla pocit, že po přestěhování už přece musím mít společnost tady.
Vyprávěla mi, kdo v práci zase změnil směnu a co provedl sousedův pes. Rozuměla jsem každému jménu. Uprostřed hovoru jsem si uvědomila, že přesně tohle mi schází. Nemuset na začátku každé historky vysvětlovat, o kom mluvím. Pak mě Sue rozesmála tak, že jsem si musela sundat brýle. Telefonovala jsem s ní skoro hodinu.
Druhý den jsem Haně vrátila krabičku od koláče. Nešla jsem dovnitř, měla návštěvu. Jen jsem jí řekla, že mě mrzí ta věta o radosti z mého návratu. Přikývla. Potom se zeptala, jestli jsem už mluvila s Jitkou. Koupelna je hotová, ale mají špatně dodané zrcadlo. Tu informaci jsem už znala. Jitka mi ráno poslala fotografii.
Příští sobotu jsem jim nabídla oběd. Jitka mohla. Hana ne, ale navrhla středu po práci. V úterý večer mi to připadalo málo. Ve středu jsem přišla domů unavená a byla jsem ráda, že přijde jen na chvíli.
Už se mě lidé tolik neptají, jaké to tam bylo. Někdy mi to chybí. Jindy jsem ráda, že mi kolegyně prostě řekne, kde mají dobré pečivo, a nečeká, že jí popíšu britské pekařství. Kupuji si u nich housky. Jsou výborné a nemám k nim žádnou výhradu.
Pořád jsou večery, kdy přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu. V Anglii jsem měla svou práci, známé tváře a chodila bez přemýšlení správným směrem. Kdybych se tam ale teď vrátila, ani ten život by na mě nečekal připravený. Do domu se už nastěhoval někdo jiný. Syn mi to říkal, když jel kolem. Neptala jsem se, jak vypadají.
Hana mi včera napsala, jestli bych s ní ve čtvrtek nejela pro sazenice. Její muž si bere auto a ona nechce tahat přepravky autobusem. Souhlasila jsem. Na velké posezení to nebude, potřebuje být do dvanácti doma. Změřila jsem si truhlíky, abych vybrala i něco na svůj balkon. A na večer jsem napsala Sue. Chci jí ukázat, co jsem koupila.
