Článek
Poprvé se tomu skoro zasmála. Leželi vedle sebe v jeho podkrovním bytě, venku pršelo a jí bylo po dlouhé době dobře. Tomáš se opřel o loket a zeptal se, jestli to s ním bylo lepší než s Radkem. Řekla, že ano, a přitáhla si ho zpátky. V tu chvíli neměla potřebu rozebírat, co vlastně porovnává. Chtěla zůstat s mužem, se kterým právě byla.
Radek byl její bývalý manžel. Tomáš ho nikdy nepotkal. Věděl, že spolu žili osmnáct let a že Lenka odešla, když už se doma nedokázali na ničem domluvit. Několikrát o něm mluvila, především když vysvětlovala, proč chce mít svůj byt a se společným bydlením nespěchá. Nenapadlo ji, že se jeho jméno začne vracet i ve chvílích, které s ním neměly nic společného.
Tomáš býval pozorný. Pamatoval si, že nemá ráda prudké světlo, a na nočním stolku nechával vodu. Dokázal ji poslouchat celé odpoledne. Když se jí poprvé zeptal na srovnání, považovala to za drobnou nejistotu člověka, kterému na ní záleží.
Jenže odpověď nevydržela dlouho.
Příště chtěl vědět, zda se s Radkem také tolik smála. Potom se zeptal, jestli jí někdy bývalo stejně dobře. Lenka mu říkala, že je spokojená, že se na něj těší, že by jinak nezůstávala přes noc. Tomáš se vždycky uvolnil. Právě ta rychlá úleva ji vedla k tomu, aby mu příště odpověděla stejně ochotně.
Po několika měsících už si všímala okamžiku, kdy se nadechl k otázce. Ještě nic neřekl a ona měla připravené ujištění. Někdy ho vyslovila sama, aby předešla dalšímu vyptávání. Pak ji mrzelo, že věta, kterou chtěla říct z vlastní radosti, zní jako dobře naučená odpověď.
Jednou v sobotu se jí zeptal, co umí lépe než Radek. Lenka seděla na kraji postele a hledala ponožku. Zůstala s jednou bosou nohou na podlaze. Chtěla mu říct, že takhle o jejich blízkosti nepřemýšlí, ale byla unavená a nevěděla, odkud začít.
Neodpověděla.
Tomáš se odtáhl k druhému okraji postele. „Takže nic?“
Řekla, že tohle její mlčení neznamená. On se zeptal, proč je tedy tak těžké něco jmenovat. Ponožku našla pod peřinou, oblékla si ji a vstala. Najednou měla pocit, že ji čeká zkouška z něčeho, co před chvílí prožívala bez přemýšlení. Když navrhla, ať se jdou nasnídat, odpověděl, že nemusí měnit téma.
Domů odjela dřív, než plánovala. V tramvaji jí přišla zpráva, že ho mrzí, pokud se jí dotkl, ale chtěl jen vědět, na čem je. Začala psát, že s ním přece jezdí na výlety, zná jeho sestru a nechává si u něj věci. Pak zprávu smazala. Nechtěla další seznam důkazů posílat z tramvaje. Domluvila si s ním večeři na úterý.
Když přišel, pomáhal jí slít těstoviny a vyprávěl o práci. Chvíli bylo lákavé nic neotvírat. Lenka byla ráda, že ho vidí, a on se choval opatrněji než obvykle. Teprve když si sedli, řekla, že se poslední dobou přistihuje, jak se do postele těší a zároveň bojí toho, co přijde potom.
Tomáš položil vidličku. „Tak já už se nebudu ptát vůbec.“
„Já nechci, aby ses mě na nic neptal. Ale co se o mně dozvíš, když se pokaždé ptáš na Radka?“
Chvíli mlčel. Potom řekl, že s ní Radek strávil skoro polovinu jejího života a on s ní ještě ani rok.
„Mám pocit, že musím být v něčem lepší. Jinak si třeba řekneš, že sis moc nepomohla.“
Lenka si odsunula sklenici, aby na něj dobře viděla. Vysvětlila mu, že z manželství neodešla kvůli němu. Když se seznámili, byla už dva roky rozvedená. Nečekala, že jí něco vynahradí, a nechtěla mu popisovat všechny důvěrnosti minulého vztahu, aby věděl, co má překonat.
Tomáš přikývl, ale vypadal pořád sevřeně. Zeptala se ho, co by si přál, kdyby pro jednou nechali Radka úplně stranou. Neodpověděl hned. Po chvíli řekl, že by byl rád, kdyby někdy přišla první ona. Aby nemusel vždycky hádat, jestli má chuť být mu blíž, nebo jen nechce odmítnout jeho.
Tohle se jí poslouchalo jinak. Mohla mu odpovědět za sebe. Řekla, že někdy čeká právě proto, že se bojí dalších otázek. Jindy by sama chtěla začít, ale on je rychlejší a jí to bývá příjemné. Nedokázala mu slíbit, že už nikdy nebude nejistý. Mohla mu však říct, kdy se jí něco líbí, aniž k tomu musela přidávat hodnocení jiného muže.
Když se večer loučili, chtěla ho políbit, ale pořád v sobě měla zbytek sobotního vzteku. Políbila ho krátce a řekla, že dnes chce spát sama. Tomáš chvíli postával u botníku. Pak se obul a popřál jí dobrou noc. Lenka za ním zavřela, aniž dodala další vysvětlení.
Příští noc spolu strávili až o týden později. Ráno otevřela oči a našla Tomáše vzhůru. Chvíli se na ni díval, pak začal: „Bylo to lepší než…“ Zarazil se. Lenka cítila známé stažení a zůstala ležet na své straně.
„Zase jsem to udělal,“ řekl.
Přikývla. Nenabídla mu připravenou odpověď. Tomáš chvíli hleděl do stropu. Potom se otočil zpátky k ní a zeptal se, jestli se může přitulit.
„Teď ještě ne,“ řekla. „Potřebuju se trochu probrat.“
Nejdřív vypadal zklamaně. Lenka už otevírala ústa, aby ho ujistila, že se nic neděje, ale nechala ho odpovědět. Řekl jen „dobře“ a posunul se, aby jí uvolnil přikrývku. Po chvíli mu začala vyprávět, co se jí zdálo. Poslouchal ji z vedlejšího polštáře a nezkoušel se znovu přiblížit. Lenka své přání nemusela měnit, aby spolu mohli zůstat.
