Článek
„Ráno a večer,“ vysvětloval. „Vodu každý den čerstvou. Granule má ve skříňce vedle lednice.“
Pavel přikývl.
„Já jsem byl ve vězení,“ řekl.
Pan Dvořák klíče nepustil ani neschoval.
„Já vím. Říkal jste mi to.“
Pavlovi bylo čtyřiačtyřicet a v domě bydlel čtvrtý měsíc. Pronajal si malý byt ve druhém patře, protože majitel nechtěl doporučení od předchozího pronajímatele. Stačila kauce a první nájem.
Pracoval ve skladu na kraji města. Vstával před pátou, vracel se odpoledne a večer většinou zůstával doma. Neměl tu nikoho, ke komu by mohl přijít bez předchozí domluvy.
O své minulosti se snažil mluvit sám, dřív než ji někdo zjistí odjinud. Jen nikdy nevěděl, kdy je na takovou větu vhodná chvíle. Při seznamování působila divně. Po několika týdnech zase jako něco, co záměrně zatajoval.
Před lety kradl peníze ve firmě, kde pracoval. Ne jednou. Dlouho si namlouval, že je vrátí, než se na to přijde. Když se na to přišlo, peníze už neměl.
Část dluhu splácel dodnes.
Někteří bývalí kolegové mu neodpustili. Pavel věděl, proč. Občas si vzpomněl na ženu z účtárny, která musela vysvětlovat nesrovnalosti, zatímco on vedle ní seděl a mlčel. Od té doby s ním nepromluvila.
V novém domě ale nikdo z těch lidí nebydlel.
Přesto se tu po jeho přiznání začaly rozhovory zkracovat. Sousedka, která se ho první týden ptala, odkud se přistěhoval, už většinou jen pozdravila. Muž z přízemí si po společné práci ve sklepě přepočítal nářadí. Možná to dělal pokaždé. Pavel si toho dřív nevšiml.
Pak si začal hlídat vlastní ruce.
Když mu ve skladu někdo půjčil propisku, vracel ji hned, i když ji měl za minutu zase potřebovat. V domě se nedotýkal ničeho, co mu nepatřilo. Jednou našel na schodech obálku se jménem sousedky. Zazvonil na ni a zůstal stát tak, aby viděla, že ji ani neotevřel.
Pan Dvořák bydlel naproti němu.
Bylo mu přes sedmdesát. Po smrti ženy žil sám s mourovatou kočkou, která při každém otevření dveří zkoušela vyběhnout na chodbu. Jmenovala se Bára a pana Dvořáka poslouchala jen tehdy, když měl něco v ruce.
S Pavlem se seznámili právě kvůli ní. Utekla do přízemí a Pavel ji přinesl zpátky. Zůstaly mu po ní tři škrábance na předloktí.
Od té doby se u dveří občas zastavili. Pan Dvořák se ptal na práci a Pavel na jeho koleno. Když přišla řeč na minulost, Pavel mu řekl, kde strávil poslední roky.
Soused chvíli mlčel.
Potom se zeptal, jestli už ho ve skladu nechávají na ranní směně, o kterou žádal. Pavel řekl, že zatím ne. Hovor pokračoval ještě několik minut.
Za další týdny mu Pavel několikrát přinesl nákup. Vždycky s účtenkou a drobnými položenými navrch. Pan Dvořák měl pořád stejnou prosbu: kdyby neměli jeho chleba, ať mu nekupuje ten velký. Nestihl by ho sníst.
Teď měl pan Dvořák nastoupit do nemocnice. Dcera žila v zahraničí a mohla přijet až po jeho návratu. Původně chtěl Báru odvézt ke známým, jenže tam měli psa. Po poslední návštěvě ji nemohl dvě hodiny dostat zpod skříně.
„Mohl byste?“ zeptal se znovu.
Pavel se podíval na otevřené dveře sousedova bytu. Viděl předsíň, kabát na věšáku a za ním kus kuchyňského stolu.
„Máte tam přece svoje věci.“
Pan Dvořák sklopil oči ke klíčům.
„A kočku. Ta potřebuje jíst.“
Pavel je konečně převzal.
Soused mu ukázal, kde je krmení, lopatka a náhradní stelivo. Na papír napsal telefonní číslo, i když ho Pavel už měl uložené. Připsal, kterou kapsičku Bára obvykle nechává v misce.
První ráno Pavel odemykal pomalu.
Měl pocit, že na chodbě musí každý slyšet, do kterých dveří strká klíč. Když vešel, Bára seděla na kuchyňské židli a dívala se na něj. Do bytu dopadalo ranní světlo. Na stole zůstaly brýle a otevřené noviny.
Pavel nasypal granule, vyměnil vodu a uklidil kočičí záchod. Před odchodem vyfotografoval plné misky. Pak ještě stůl a předsíň.
Pan Dvořák mu dopoledne zavolal.
„Viděl jste ji jíst?“
„Jo. Poslal jsem vám fotky.“
„Tu kočku tam nevidím.“
Pavel mu chtěl vysvětlit, že fotil hlavně věci, aby bylo jasné, že jsou na svých místech. Místo toho slíbil, že Báru vyfotí večer.
Ta se ovšem schovala za pohovku. Na snímku měla jen ucho.
Pan Dvořák odpověděl, že poznává.
Třetí den Pavlovi při mytí uklouzla keramická miska. Dopadla na okraj dřezu a praskla.
Dlouho nad ní stál.
Napadlo ho koupit stejnou. Byla bílá, s modrým proužkem, takových musely být plné obchody. Soused by si ničeho nevšiml. Pavel položil oba kusy na utěrku a vytáhl telefon.
Napsal, co se stalo. Nabídl, že přinese novou.
Odpověď přišla až odpoledne.
„Ve spodní skříňce je nerezová. Dejte jí zatím tu.“
Pavel si zprávu přečetl dvakrát. Nebyla v ní otázka, co dělal u dřezu. Ani žádost, aby vyfotil něco dalšího.
Večer kočku nakrmil a chvíli zůstal v kuchyni. Bára přišla k jeho nohám. Otřela se mu o kalhoty a pak vyskočila na židli.
Pavel si sedl na vedlejší.
Poprvé neměl pocit, že musí z cizího bytu co nejrychleji pryč.
Pan Dvořák se vrátil o týden později. Pavel mu vynesl tašku a přinesl nákup. Novou misku položil na linku spolu s účtenkou. Nevěděl, proč přibalil i tu.
Soused se posadil, ale hned zase zkusil vstát. Bára ho obešla a zmizela pod stolem.
„Ty se ani neukážeš?“ zavolal za ní.
Pavel čekal u dveří. Pan Dvořák se ho ptal, kolik toho kočka snědla a jestli v noci nezlobila sousedy. Potom chtěl vědět, kolik stál nákup. Pavel mu ukázal účtenku a společně spočítali peníze.
Klíče položil na stolek v předsíni.
„Ještě si je nechte,“ řekl pan Dvořák. „Zítra bych potřeboval vyzvednout něco v lékárně. Napíšu vám. Ať pak nemusíte čekat, než se dobelhám ke dveřím.“
Pavel přikývl. Už chtěl odejít, když se soused zeptal, jestli nemá chvíli čas. Celý týden prý neměl pořádnou kávu.
V kuchyni stály dvě židle. Na jedné seděla Bára.
Pan Dvořák jí položil dlaň pod břicho a opatrně ji sundal na zem.
Pavel si sedl.
