Článek
„Ta tak krásně voní,“ řekla Martina.
Držela Adélku u sebe a měla nos zabořený v jejích vlasech. Dcera jí tiskla ručičku na bradu. Chvíli jsem se na ně dívala, pak jsem vzala ze židle složené prádlo a odešla do koupelny.
Martina za mnou zavolala, jestli může malou ještě pochovat.
„Jasně.“
Zavřela jsem dveře. Prádlo jsem položila na pračku, přestože jsem je původně chtěla odnést do skříně. Navrchu leželo Adélčino žluté pyžamo. Přitiskla jsem si ho k obličeji.
Necítila jsem nic. Ani prací gel, ani látku, ani tu vůni, kterou jsem si pořád ještě uměla vybavit. Sundala jsem si brýle, utřela oči rukávem a počkala, až budu moct vyjít ven.
Začalo to hrnkem kávy
Adélce bylo pět měsíců, když jsme doma postupně onemocněli. Nejdřív manžel, potom já. Horečka, kašel a několik dní, ze kterých si pamatuju hlavně to, jak jsem si malou překládala z ruky do ruky, protože mě bolelo celé tělo.
Když jsem se konečně cítila lépe, Petr mi ráno udělal kávu. Stála přede mnou na stole. Napila jsem se a řekla mu, že je nějaká divná.
„Je stejná jako vždycky.“
Přisunula jsem si hrnek blíž. Potom jsem otevřela dózu s kávou a přivoněla. Nic. Zkusila jsem mýdlo, pomerančovou kůru a parfém, který jsem měla ještě od Vánoc.
Petr si myslel, že mám pořád ucpaný nos. Já taky. Za týden jsem čekala, že všechno bude jako dřív.
Až večer, když usnula a já ji držela ještě chvíli u sebe, jsem sklonila hlavu k jejím vlasům. Dělávala jsem to automaticky. Ten den jsem se musela zastavit a zkusit to znovu.
Co bylo potřeba hlídat
Čich se nevracel. Objednala jsem se k lékaři a pak na další vyšetření. Petr se ptal, co mi řekli. Odpovídala jsem, že mám přijít znovu a že zatím nevíme, jak dlouho to potrvá.
Doma jsme se začali domlouvat na drobnostech, které mě dřív ani nenapadly. Když jsem si nebyla jistá jídlem v lednici, volala jsem Petra. Na otevřenou smetanu jsem psala datum. Zkontrolovali jsme hlásič kouře.
Při přebalování jsem se nemohla řídit tím, co ucítím. Dívala jsem se, jestli Adélka potřebuje novou plenku.
Když jsem o tom mluvila, lidé většinou říkali, že to má i výhody. Žádné špinavé plenky, odpadky ani připálené jídlo. Někdy jsem se zasmála. Sama jsem podobný vtip použila, když jsem nechtěla vysvětlovat víc.
Jednou jsem mámě řekla, že mi nejvíc chybí vůně Adélčiny hlavy.
„Hlavně že je zdravá,“ odpověděla.
Jen jsem mámě příště řekla, že se nic nezměnilo, a zeptala se na její zahradu.
Tohle jsem si chtěla pamatovat
Když se Adélka narodila, nedokázala jsem první dny pořádně spát ani ve chvílích, kdy spala ona. Kontrolovala jsem, jestli dýchá, jestli jí není zima a jestli se pod zavinovačkou nepřehřála.
Její vůně mě uklidňovala. Když mi večer zůstala v náručí, přivoněla jsem k ní a na chvíli přestala přemýšlet, co všechno ještě nevím.
Občas voněla po mléce. Jindy po vypraném oblečení nebo po Petrovi, když ji předtím nosil on.
Teď jsem se snažila vzpomenout, jestli byla spíš sladká, nebo teplá. Ani jedno slovo mi nesedělo. Vzala jsem do ruky její čepičku a vybavila si ráno, kdy jsem jí ji poprvé nasazovala. To jsem viděla přesně. Vůně nikde.
Zlobila jsem se na sebe, že jsem se jí nenadechla víc, dokud to šlo. Vím, jak nesmyslně to zní. Jenže pokaždé, když jsem malou večer ukládala, napadlo mě, že už je zase o den starší.
A já z toho dne něco nemám.
Martina se nezeptala hned
Když jsem vyšla z koupelny, Martina seděla s Adélkou na gauči. Na stole měla nedopitou kávu. Zeptala se, kam má položit malou, kdyby si chtěla dojít na záchod.
Vzala jsem si dceru. Martina chvíli hledala v kabelce papírové kapesníky, pak je položila vedle mého hrnku.
„Řekla jsem něco?“
Chtěla jsem zavrtět hlavou. Místo toho jsem jí připomněla, že pořád nic necítím. Věděla to, jen ji nenapadlo, že věta o vůni dítěte může bolet.
„Promiň,“ řekla. „Já jsem zapomněla.“
Odpověděla jsem, že se omlouvat nemusí. Měla jsem radost, že se u ní Adélce líbí. Nechtěla jsem, aby přestala chodit nebo si musela hlídat každé slovo.
„Jen mi to hrozně chybí.“
Martina přikývla. Pak začala, že se to třeba ještě vrátí, ale nedořekla to. Natáhla ruku po svém hrnku.
„Jak dlouho už to je?“
Chvíli jsem mluvila o kávě, protože to bylo jednodušší. Pak jsem jí ukázala čepičku, kterou jsem pořád nosila v kapse kočárku.
Zůstala až do oběda. Adélku jsem přebalila a potom jsme si ohřály polévku, kterou přinesla. Martina ji trochu přisolila. Já se řídila podle toho, kolik si dala ona.
Petr nevěděl, na co se ptát
Večer jsem mu řekla, že jsem kvůli Martinině poznámce brečela v koupelně. Chvíli se díval na prádlo, které tam pořád leželo.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Říkám ti, že nic necítím.“
„Já myslel, že tě trápí hlavně to jídlo. A že se to pořád nelepší.“
Přikývla jsem. O čepičce jsem s ním nemluvila. Připadala jsem si kvůli ní příliš lítostivá.
Petr si vzal Adélku, která na mě natahovala ruce z lehátka. Zeptal se, co pro mě může udělat. Řekla jsem, že nevím.
Chvíli ji houpal. Pak sklonil hlavu k jejím vlasům a hned se zarazil. Všimla jsem si toho.
„Tohle nemusíš přestat dělat,“ řekla jsem.
„Nechci ti to připomínat.“
„Já na to nezapomenu.“
Petr přikývl. Potom mi malou podal. Nebylo mi najednou lépe, ale aspoň jsem nemusela vymýšlet, proč mám zase červené oči.
Když mě chytla za nos
Večer jsem pořád zkoušela Adélku. Jednou, dvakrát. Když jsem necítila nic, znovu jsem sklonila hlavu. Ona mě tahala za vlasy a já ji přestala vnímat, protože jsem se soustředila jen na to, co pořád nefunguje.
Při jednom takovém večeru mě chytla za nos a rozesmála se. Ucukla jsem, pak jsem jí nabídla tvář. Začala ji zkoumat prsty. Přitiskla mi dlaň na pusu a čekala, co udělám.
Foukla jsem jí do dlaně. Rozesmála se znovu.
Petr nás slyšel z kuchyně. Přišel ke dveřím a chvíli se díval. Požádala jsem ho, jestli by nás natočil. Přinesl telefon a zachytil půl minuty, na které se obě smějeme a moje vlasy vypadají, jako bych se právě vrátila z větru.
Pustila jsem si to ještě ten večer. Nebylo to totéž jako její vůně. Ale byla jsem ráda, že ten okamžik mám.
Žluté pyžamo
Adélka už seděla, když jsem v prádelním koši našla žluté pyžamo z té návštěvy. Bylo jí malé. Složila jsem ho a dala stranou k věcem, které jsme posílali kamarádce pro její dceru.
Petr se zeptal, jestli ho nechci schovat.
„Nechci všechno schovávat,“ řekla jsem.
Ještě večer jsem ho ale vytáhla. Zastrčila jsem ho do krabice k první čepičce. Nevěděla jsem, jestli si k němu někdy budu moct přivonět a něco ucítit. Zatím jsem ho nechtěla poslat pryč.
Adélka se probudila, když jsme si šli lehnout. Vzala jsem ji do náruče. Měla teplou tvář po spaní a na spánku přilepený pramínek vlasů.
Petr se zeptal, jestli už jsem dnes něco cítila.
„Ne.“
Přikývl a nechal rozsvícenou malou lampičku. Adélka mi položila hlavu na rameno. Upravila jsem jí vlasy a ještě chvíli s ní zůstala stát.
