Článek
„Abychom měli taky nějakou pořádnou fotku,“ řekla dcera.
Hana položila poukaz na stůl.
„To jste nemuseli.“
Bylo jí osmapadesát. Od pracovního úrazu uplynuly čtyři roky a doma měla z té doby stovky fotografií. Vnuka na kole, dceru s narozeninovým dortem, manžela, jak usnul v zahradním křesle.
Sama byla na několika.
Na jedné držela vnuka zády k objektivu. Na jiné stála za dcerou tak, že jí byla vidět jen část obličeje. Tu si uložila i do telefonu. Když ji někdo požádal o společnou fotografii, ukazovala právě ji.
Při úrazu se popálila na levé straně obličeje a na krku. Po léčbě se vrátila do práce, ale do původního provozu už nastoupit nechtěla. Přijala místo ve výdeji materiálu. Zpočátku jí vyhovovalo, že k ní lidé přicházeli s papírem v ruce a dívali se hlavně na položky, které potřebovali.
Doma se o jizvách časem přestalo mluvit.
Při fotografování se však vždycky našel někdo, kdo jí poradil, kam si má stoupnout.
„Trochu z druhé strany.“
„Já tě vezmu radši odtud.“
Jednou jí dcera poslala snímek z výletu a napsala, že ho nechala trochu upravit. Hana si ho zvětšila. Poznala bundu, batoh i svůj úsměv. Kůže na krku byla hladká.
Poděkovala. Fotku si nechala.
Na další výlet už vzala fotoaparát sama.
Poukaz odložila do zásuvky k návodům od spotřebičů. Dcera se za týden zeptala, kdy by se jí focení hodilo. Hana odpověděla, že musí zjistit směny. Když je zjistila, začala hledat jiný důvod.
Vnuk Ondra se jí zeptal přímo.
„Ty tam nechceš?“
Seděli u kuchyňského stolu. Stavěl z kostek auto a jednu podal Haně, aby mu ji přidržela.
„Já se nerada fotím.“
„Ale se mnou jo, ne?“
Hana mu kostku vrátila. Nechtěla mu slíbit něco, co zase odmítne. Zároveň ho nechtěla nechat čekat na odpověď tak dlouho, až se začne ptát jinak.
„S tebou jo.“
Do ateliéru dorazili v sobotu dopoledne. Dcera s mužem, Ondra a Hana. Hana si představovala, že se vyfotí hlavně mladí s dítětem a ona se přidá jen na chvíli.
Fotograf se jmenoval David. Nabídl jim vodu a ukázal místo, kam si mohou odložit kabáty. Ondra se hned zeptal, jestli se smí dotknout velkého světla.
„Světla ne. Ale tady mám židli, na kterou si můžeš stoupnout.“
Dcera začala synovi upravovat límec. Hana zůstala u věšáku a rozvazovala si šátek. Nakonec ho nechala kolem krku.
„Můžu se na něco zeptat?“ oslovila fotografa.
David k ní přišel. Ostatní byli na druhé straně místnosti.
„Vy ty fotky potom upravujete?“
„Ano. Co byste potřebovala?“
Hana sáhla na okraj šátku. Fotograf se na její ruku podíval a zase zvedl oči k ní.
„Jizvy,“ řekla. „Jestli se dají…“
Nedokončila větu. Čekala, že ji dokončí on.
„Na fotografii je můžu upravit,“ odpověděl. „Chcete je odstranit, zjemnit, nebo nechat?“
Hana zůstala stát.
„Nevím.“
„Tak to zatím necháme otevřené. Ukážu vám snímky a rozhodnete se potom.“
Zeptal se ještě, jestli chce šátek nechat. Hana přikývla. David se vrátil k fotoaparátu.
Neřekl jí, že se nemá za co stydět. Hana byla ráda. Na takové věty obvykle odpovídala, že se nestydí, a potom se stejně postavila stranou.
První fotografie byla společná. Hana si stoupla za dceru. David je požádal, aby se všichni posunuli blíž k sobě, a ukázal jí místo u kraje lavičky. Sedla si tam. Ondra vedle ní nevydržel ani minutu.
Začal se posouvat, až se jí opřel o koleno.
„Babi, mám ti sednout na klín?“
Hana přikývla. Srovnala si šátek a vzala ho k sobě.
Potom se fotografovala dcera s manželem a synem. Hana si oddechla. Posadila se stranou a dívala se na ně. David jim ukazoval obrázky na displeji. Dcera se nad jedním zasmála a zeptala se, zda se dá opravit pramen vlasů, který jí spadl do čela.
„Dá,“ řekl.
Hana si povolila šátek.
Ke konci přišel Ondra zase za ní. Měl dovoleno sníst sušenku, ale nemohl otevřít obal. Hana mu pomohla. Na drobných prstech měl rozdrcenou čokoládu.
„Ty jsi ji mezitím snědl i s tím sáčkem?“
Ondra se rozesmál. Ukazoval jí, jak do sušenky kousl ještě před otevřením, a Hana se začala smát s ním. Vytáhla kapesník a přidržela mu ruku.
David udělal několik snímků.
Když se rozloučili, domluvili se, že Hana přijde vybrat fotografie osobně. Ostatní dostanou náhledy elektronicky.
Doma o focení skoro nemluvila. Šátek pověsila do skříně.
Do ateliéru se vrátila sama.
David jí ukázal fotografie na monitoru. Zpočátku hledala hlavně svou tvář. Na prvním snímku vypadala unaveně. Druhý se jí líbil víc. Šátek zakrýval většinu krku a seděla tak, jak byla zvyklá.
Pak fotograf otevřel snímek se sušenkou.
Ondra měl rozesmátou pusu, zvednutou ruku a na bradě kousek čokolády. Hana držela kapesník a dívala se na něj. Šátek jí sklouzl. Jizvy na krku byly vidět stejně jako na tváři.
„Tuhle bych chtěla,“ řekla.
David se zeptal, zda má něco upravit.
Hana chvíli mlčela.
„Tu čokoládu mu tam nechte.“
„A u vás?“
Znovu se podívala na obrazovku.
„Taky to nechte.“
Vybrala si ještě společný snímek se šátkem. Ten chtěla poslat sestře. Nebyla si jistá, jestli jí druhou fotografii ukáže.
O týden později přinesla domů dva výtisky. Menší, na kterém se smála s Ondrou, položila na komodu. Společný snímek byl pro dceru.
Ondra si všiml fotografie hned. Chtěl vědět, kde má tu sušenku.
„V ruce,“ odpověděla Hana.
„Já ji nevidím.“
Přisunula snímek blíž a ukázala mu zmuchlaný obal. Ondra se naklonil až k ní. Ve skleněném rámečku zůstaly otisky jeho prstů.
Hana mu rámeček podala, aby si ho mohl prohlédnout.
