Článek
Na oslavu kamarádčiných padesátin jsme přišli trochu pozdě. Pavel hledal klíče od auta a já mu vysvětlovala, že jsou v bundě, kterou měl ráno.
Byly tam.
„Vidíš?“ řekla jsem. „Co bys beze mě dělal?“
Za hodinu jsem měla zjistit, že bych tu otázku neměla pokládat tak sebevědomě.
Je mi pětapadesát a s Pavlem jsme svoji třicet let. Poznám, kdy má hlad, kdy ho bolí záda a kdy předstírá, že poslouchá. On zase ví, že si do kávy nedávám cukr a že před odjezdem ještě jednou zkontroluji sporák.
Když oslavenkyně vyhlásila párový kvíz, přihlásila jsem nás okamžitě.
Soutěžily tři dvojice. Nejmladší pár spolu chodil osm měsíců.
„Tak vy se aspoň něco dozvíte,“ zavtipkovala jsem.
Pavel mě kopl pod stolem. Ještě jsem to považovala za projev manželské souhry.
Řízek byl správně
Dostali jsme papíry a tužky. Nejdřív jsme měli odhadnout odpověď svého partnera, potom každý říct tu vlastní.
První otázka se týkala jídla v restauraci.
Pavlův řízek jsem uhodla. On napsal, že si objednám těstoviny.
„Rybu,“ odpověděla jsem.
Otočil se ke mně.
„Vždyť si dáváš těstoviny.“
„Protože u ryby vždycky říkáš, že je za tu cenu malá.“
U stolu se zasmáli. Pavel taky, ale podíval se na svůj papír, jako by v otázce chyběla důležitá poznámka.
Pak jsme oba správně určili, co toho druhého nejvíc rozčiluje doma. Moje hrnky po bytě a jeho boty před botníkem.
Byla jsem spokojená. Jen jsem netušila, že právě domácí překážky budou naše nejsilnější disciplína.
Film, který jsem přestala odmítat
„Jaký film si váš partner nejraději pustí znovu?“
Pavel napsal starou komedii, kterou známe skoro nazpaměť.
Já mám ráda detektivku, v níž vyšetřuje případ ženská. Viděla jsem ji čtyřikrát. Většinou když nebyl doma.
„Ale tu komedii máš taky ráda,“ namítl.
„Mám. Jen ji nemusím vidět každý rok.“
„Vždyť se u ní směješ.“
Chtěla jsem odpovědět, že po třiceti letech už se směju hlavně předem jeho oblíbeným místům. Neřekla jsem to.
Mladý pár se mezitím pohádal, která série jejich společného seriálu byla nejlepší. Ulevilo se mi. Aspoň někdo také ztrácel body.
Dovolená, kterou jsem vybrala za něj
Další otázka byla, kam by se partner nejraději podíval.
Napsala jsem Chorvatsko. Jezdili jsme tam pravidelně, Pavel měl oblíbený apartmán a věděl, kde se dá zaparkovat ve stínu.
Řekl Norsko.
„Ty chceš do Norska?“
„Vždyť jsem ti ukazoval tu cestu podél pobřeží.“
Vzpomněla jsem si. Seděli jsme u počítače a já tehdy upozornila, kolik hodin by strávil za volantem. Potom jsme otevřeli stránky našeho apartmánu.
„Já myslela, že jsme se domluvili.“
„Domluvili jsme se. To ale není totéž, kam bych se chtěl někdy podívat.“
Řekl to klidně. Přesto jsem měla pocit, že nás najednou poslouchá celý stůl.
Pavlovu odpověď na můj výlet jsem už skoro nevnímala. Přišel o další bod. Já začala skládat rožek papíru.
Poslední otázku jsme znali
Nakonec se ptali, kde jsme se poprvé políbili.
Oba jsme napsali za kulturním domem.
„U popelnic,“ upřesnil Pavel.
„To jsi nemusel.“
„Aby nebyly pochybnosti.“
Rozesmála jsem se. Připomněl, že jsem si tam při couvání zachytila sukni o drátěný plot a požádala ho, aby se otočil.
„Tak jsem se otočil. A když jsem se podíval zpátky, políbila mě.“
Tuhle verzi vypráví třicet let. Už ji neopravím.
Vyhráli mladí. Dostali poukaz na večeři. My čokoládu a poslední místo.
Cestou domů
V autě bylo chvíli ticho.
„Ten kvíz byl dost blbej,“ řekla jsem.
„Tys nás přihlásila.“
„Já vím.“
Pavel zastavil na červené. Díval se před sebe a já na jeho ruce na volantu.
„O tom Norsku jsem tě měla nechat domluvit.“
Pokrčil rameny.
„Třeba bychom nakonec stejně jeli do Chorvatska.“
„Třeba. Ale já už věděla kam, ještě než jsi mi to ukázal.“
Doma jsme čokoládu rozdělili u kuchyňského stolu. Pavel vytáhl telefon a našel tu cestu. Tentokrát jsem se neptala nejdřív na cenu. Chtěla jsem vidět, co ho na ní láká.
Před spaním navrhl, že bychom příští týden mohli jít na večeři i bez poukazu.
„Kam chceš?“ zeptal se.
Už jsem měla na jazyku obvyklé „mně je to jedno“.
Místo toho jsem vybrala restauraci, kolem které chodím z práce.
„A dám si tam tu malou drahou rybu.“
Pavel přikývl.
„Já řízek.“
Aspoň v něčem jsem ho pořád znala.
