Článek
Nedělní ráno je pro mě už dva roky ve znamení rodinných financí. Sedím u kuchyňského stolu ve svém pardubickém 3+1, upíjím vlažné kafe a dívám se na zůstatek v internetovém bankovnictví svého mladšího bratra Tomáše. Včera mu dorazila výplata ze skladu, což dělá třicet dva tisíc a nějaké drobné. Má přesně jeden den na to, aby se cítil jako normální člověk, než to všechno rozklikám a rozešlu tam, kam to patří.
Tomáš je totiž chodící finanční katastrofa. Než jsem do toho z pozice starší sestry vstoupila, zvládl si vzít půjčku na ojetou Octavii, pak kontokorent na splátky té půjčky a nakonec i rychlou mikropůjčku před výplatou. Když na něj před časem zaklepal první exekutor, přiběhl ke mně do bytu v obličeji bledý jako čerstvě vápenná omítka. Seděl přesně na téhle židli, klepal se a prosil, ať ho nenechám padnout úplně na dno.
Slíbil, že odevzdá všechny karty, zruší si přístupy a nechá mě, ať mu vedu životní rozpočet. Udělala jsem to. Pracuju jako mzdová účetní, takže čísla mi na rozdíl od něj dávají perfektní smysl.
Otevřu si detaily účtu a začnu zadávat příkazy. Dvanáct tisíc odchází exekutorovi do Plzně, což je ta největší sekera za auto. Dva tisíce posílám na úmor starých poplatků za paušály. Patnáct tisíc přeposílám Tomášovi na jeho speciální debetní kartu, se kterou nemůže jít do minusu. S tímhle musí vyžít on, jeho manželka Jana a jejich malá dcera.
Zbývají necelé tři tisíce. Tisícovku odkládám na skrytý spořicí účet pro případ nedoplatků za energie. A ty zbylé dva tisíce si posílám rovnou na svůj osobní účet u úplně jiné banky.
Moje vlastní pravidla hry
Tohle je moje provize, kterou si beru už od prvního měsíce. Začalo to pětistovkou na kafe za ty hodiny papírování, ale pak jsem si řekla, že profesionální správa si žádá profesionální taxu. Tomáš o ničem nemá ani tušení. Když se ho někdo zeptá, jak to s dluhy zvládá, jen pokrčí rameny a řekne, že ségra to má pod palcem.
Jeho žena Jana je ale jiný příběh. Pracuje jako prodavačka v elektru a neustále do všeho strká nos. Minulý měsíc za mnou přišla s tím, že by chtěla vidět nějaké výpisy z banky.
„Klárko, my to s Tomem počítali a přijde nám, že by mělo zbývat víc peněz,“ začala opatrně, když jsme stály u kávovaru u našich. Byla nervózní, kroutila si prstýnek a vyhýbala se přímému pohledu. Moc dobře věděla, že se pohybuje na velmi tenké hraně mé ochoty, protože kdybych se naštvala, zablokované účty by jim zničily život.
Položila jsem hrnek na stůl, došla pro notebook a otevřela jí moji speciální excelovou tabulku. Jsou tam všechny ty příšerné dluhy, naskakující penále a poplatky. Sloupeček s mými dvěma tisíci tam samozřejmě chybí, ty jsem elegantně rozpustila v položce označené jako „variabilní poplatky správce pohledávky“.
„Chceš to převzít?“ zeptala jsem se jí a s úsměvem ukázala na monitor plný červených čísel. „Tady máš kontakty na pět exekutorských úřadů. Zvládneš si brát dovolenou, abys s nimi v úředních hodinách řešila srážky a blokace?“
Úplně zbledla. Představa, že by musela zvednout telefon a mluvit s exekutory, ji vyděsila k smrti. Přesně jak jsem čekala, okamžitě zařadila zpátečku, omluvila se a už nikdy o žádném bankovním výpisu nepadlo ani slovo.
Ve čtvrtek večer mi pak Tomáš volal s obrovským průšvihem. Zněl, jako by měl každou chvíli začít brečet.
„Klári, prosím tě, mně píchlo kolo u tchánovy Felicie. Potřebuju pětikilo na gumu z vrakáče, do výplaty chybí čtyři dny a my máme na účtu padesátikorunu.“
Ležela jsem zrovna na gauči a lakovala si nehty. „Tome, říkala jsem ti jasně, že mimořádné výdaje se řeší jen v kritických situacích. Píchnutá guma je tvoje blbost.“
Začal fňukat a škemrat. Nabídl, že když mu ty peníze uvolním z rodinné rezervy, přijede mi o víkendu vymalovat celý obývák. Vymalovat jsem potřebovala už docela dlouho, a zadarmo to znělo skvěle.
Povzdechla jsem si teatrálně, aby slyšel tu oběť v mém hlase, a souhlasila. Peníze jsem mu přeposlala z jeho vlastních úspor. O víkendu opravdu dorazil s válečkem a odvedl perfektní práci. Jako bonus za tento „krizový management“ jsem si k mé běžné měsíční provizi rovnou strhla další pětistovku za stres.
Smlouva je smlouva
Včera jsem je viděla oba na oslavě máminých narozenin. Tomáš tam stál v koutě v ošoupaných džínách, Jana vedle něj seděla zamračená. Přinesli jen bonboniéru ve slevě. Jejich malá Eliška si hrála na starém koberci s nějakou omlácenou plyšovou hračkou.
V tu chvíli mě u srdce píchlo něco jako soucit. Ta holka za to nemůže, že má rodiče, kteří neumí počítat do deseti. Na vteřinu jsem si říkala, že bych jim ty dva litry mohla tenhle měsíc nechat, ať jí aspoň koupí pořádnou bundu na jaro.
Pak jsem si ale vzpomněla, jak její otec dokázal prohrát výplatu v automatech, než jsem ho odstřihla od světa. Lítost mě přešla stejně rychle, jako přišla. Cestou domů jsem se zastavila v hračkářství a koupila Elišce obrovskou Barbie sadu za osm stovek. Když jsem jí ji dala, Tomáš mi děkoval, jako bych ho zachránila z hořícího domu. Jana konečně přestala vrhat podezíravé pohledy, protože viděla, jak štědrá umí teta být.
To, že jsem tu drahou panenku koupila z jejich vlastních skrytých peněz, mi přišlo neuvěřitelně komické. Podařilo se mi jedním gestem uspokojit svědomí i udržet zdání rodinné pohody.
Kafe v hrnku už je úplně studené. Moje dva tisíce z aktuální výplaty se právě připsaly na můj spořicí účet pojmenovaný „Dovolená“, kde mi leží už šedesát tisíc korun. Tomášovi zbývá splácet ještě zhruba čtyři roky, takže si tenhle malý pasivní příjem udržím hodně dlouho.
Otevřu si v dalším okně prohlížeče stránky cestovky. Mají zrovna zlevněné last minute letenky do Dubaje. Zaklapnu okno bankovnictví, beru do ruky platební kartu a zadávám čísla k rezervaci toho pětihvězdičkového hotelu s bazénem na střeše.
