Článek
Když řeknu, že pomáhám vyklízet byty, lidé se obvykle podívají na moje záda. Je mi devětapadesát a na přenášení skříní nevypadám. Ty také nestěhuji. Pomáhám třídit obsah, balit krabice a rozhodovat, co má kam přijít. Za nerozhodnost zákazníků jsem placená od hodiny.
Ve všední dny pracuji v malé tiskárně. Přivýdělek začal, když se známá stěhovala po rozvodu a potřebovala pomoct s balením. Potom mě doporučila dál. S cizím člověkem se prý věci třídí líp. Neznám jejich historii, a když začnu radit moc, stačí mi říct, že pro dnešek končíme.
Paní Milada se ozvala sama. Bylo jí osmdesát a z velkého bytu v Hradci Králové se přesouvala do menšího, blízko obchodů a bez schodů. Po telefonu zdůraznila, že není nemocná a nikdo ji nestěhuje proti její vůli. Chtěla pomoct vytřídit skříně.
Přišla jsem v sobotu ráno. Paní mi otevřela s tužkou za uchem a oznámila, že začneme v pracovně. Na zemi měla tři krabice s nápisy VZÍT, DAROVAT a PRYČ. Líbilo se mi to. Než jsem si sundala bundu, začala jsem mít pocit, že tentokrát si moc nevydělám.
První vytáhla ze skříně učebnice italštiny, sešity a dvě kazety. Všechno položila ke krabici PRYČ. Upozornila jsem ji, že knihy vypadají nepoužitě. Řekla, že také nepoužité jsou. Otevřela jsem první sešit. Na úvodní stránce stálo datum z roku 1998 a pod ním pečlivě napsané tři věty. Dál už nic.
Zeptala jsem se, jestli se chtěla učit na dovolenou. Chtěla tam jezdit každý rok a domlouvat se bez pomoci. Jednou skutečně byla, autobusem s kamarádkou. Provázela je česká průvodkyně. Potom přišly starosti s nemocným manželem a knihy zůstaly nahoře. Když je po letech sundala, zase je po pár dnech vrátila.
Navrhla jsem, že by je přece mohla vzít s sebou. V novém bytě nebude tolik práce a času bude mít dost. Podívala se na mě přes brýle a zeptala se, jestli jsem si někde všimla přehrávače na kazety. Nevšimla. Přesto jsem učebnice odložila stranou. Zdálo se mi škoda je tak rychle odepsat.
Za knihami byla dřevěná krabice s olejovými barvami. Tady už jsem zpozorněla doopravdy. Moje sestra maluje, takže vím, kolik taková výbava stojí. Našla jsem štětce, paletu a několik desek. Paní Milada ukázala na krabici DAROVAT. Zeptala jsem se, jestli jí nebude líto vzdát se malování. Prý by musela nejdřív začít.
Barvy dostala k šedesátinám. Sama si o ně řekla, děti jí k nim zaplatily i několik lekcí. Na první byla, druhou zmeškala a potřetí už se jí nechtělo vysvětlovat, co všechno nestihla. Lektorka byla milá. Ostatní také. Jen ji vůbec nebavilo míchat správný odstín a po večerech umývat štětce.
Tomu jsem rozuměla méně než italštině. Člověk přece nemusí malovat dobře, aby mu to dělalo radost. Řekla jsem jí to. Odpověděla, že jí to nedělalo radost ani špatně. Pak vstala, otevřela okno a požádala mě, ať prohlédnu tuby, jestli některá nevytekla. Krabici bychom mohly nabídnout výtvarnému kroužku, kam chodí její pravnučka.
Po hodině jsme si daly přestávku. Milada přinesla kávu ve dvou různých hrncích. V prosklené skříni přitom stál bílý servis se zlatým proužkem. Stěhovat ho nechtěla. Prý ho nabídla rodině, ale nikdo ho nechce. Dcera nemá místo a vnuk všechno dává do myčky.
Servis pro dvanáct lidí schovávala na důležité návštěvy. Kdysi přijel manželův nadřízený s ženou. Tenkrát ho vytáhla. Potom ještě několikrát na kulatá výročí. Zbytek života prý pili z toho, co bylo po ruce.
Zeptala jsem se, jestli si nechce nechat alespoň dva šálky. Nemusela by přece každé ráno pít z hrnku s oprýskaným uchem. Zvedla ho a ukázala mi, kde chybí kousek glazury. Ucho drželo dobře. Hrnek si koupila sama na výletě a vešla se jí do něj káva tak, jak ji má ráda. Do toho ze servisu by si musela třikrát dolévat.
V tu chvíli jsem jí chtěla vysvětlit, že nejde o množství kávy. Naštěstí jsem nevěděla, o co jiného by tedy mělo jít, a napila jsem se. Byla dobrá. Paní se zeptala, jestli mám doma také něco podobného. Řekla jsem, že ne. Servis opravdu nemám. Rotoped v ložnici mě v té chvíli nenapadl.
Když jsme se vrátily do pracovny, našla Milada učebnice na židli. Přenesla je zpátky k ostatním knihám na odvoz. Začala jsem znovu mluvit o tom, že učit se dá v každém věku. Poslouchala mě a pak se zeptala, proč ji vlastně tak přesvědčuji. Vždyť jsem nepřišla, abych jí něco doporučovala na volný čas.
Zarazila jsem se. Měla pravdu. Přesto mi připadalo smutné, jak snadno se vzdává věcí, na které se tolik těšila. Řekla jsem jí to, tentokrát už opatrněji. Chvíli rovnala knihy. Pak mi pověděla, že kdykoli otevřela skříň, připomněla si, že se ještě nenaučila italsky. Dvacet osm let. Dokonce i když hledala jen náhradní žárovku.
Mohla je přece vyhodit dávno. Prý ano. Jenže pokaždé, když to chtěla udělat, někdo jí řekl totéž co teď já. Že má ještě dost času, že to byla škoda peněz a že nikdy není pozdě začít. Znovu je proto uklidila. Teď se těší na byt, kde bude mít ve skříni to, co skutečně používá. A na prázdnou polici také.
Zeptala jsem se, jestli knihy můžu nabídnout na darování. Souhlasila. Kazety jsme daly zvlášť. Ty už by podle ní nikdo chtít nemusel. Tentokrát jsem je odnesla rovnou do předsíně, kde měly připravené věci čekat na odvoz.
U další skříně jsem byla zdrženlivější. Dobře jsem udělala. Když jsem vytáhla starý plechový pekáč a zeptala se, jestli má jít také pryč, Milada se na mě podívala, jako bych navrhla nechat tu lednici. V pekáči dělá kuře. Ukázala mi, že pod madly není rezavý, jen zvenku připečený, a našla pro něj místo v krabici VZÍT.
Odnesly jsme tam i rádio, sepranou deku a krabici fotografií. Nad některými věcmi se zastavila dlouho. U sváteční kabelky si sedla, prohlédla podšívku a nakonec si ji nechala. Nezeptala jsem se, kam s ní ještě hodlá jít. O jednu polici méně už jsem se v jejím novém bytě nebála.
Na konci jsem sečetla hodiny a nechala si zaplatit. Milada mě požádala, jestli bych mohla přijít ještě příští sobotu. Zbývala kuchyň a tam si prý tolik nevěří. Domluvily jsme se. Potom mi nabídla jednu příručku italštiny, jestli bych ji nechtěla sama. Málem jsem souhlasila. Tu větu, že jednou se určitě bude hodit, jsem už měla připravenou.
Doma jsem šla rovnou do ložnice. Na rotopedu visely kalhoty, dvě halenky a taška, kterou jsem si ještě nevybalila od víkendu u sestry. Koupila jsem ho před šesti lety. Při každém vysávání ho musím obejít a občas z něj setřu prach. Pak si řeknu, že bych na něj zítra měla sednout. Zpravidla mě to napadne večer, když už ležím.
Sundala jsem z něj oblečení a zkusila šlapat. Po několika minutách jsem sesedla. Pořád mě to nebavilo a koleno se mi ohlásilo stejně jako kdysi. Vyfotila jsem ho a večer nabídla k prodeji. Hned se ozval muž, jestli je možné přijet v neděli. Znejistěla jsem. Tak rychle jsem se s tou představou rozloučit nechtěla.
Nakonec si ho odvezl. Zůstal po něm světlý obdélník na koberci a hromada oblečení na posteli. Žádnou velkou úlevu jsem zatím necítila. Musela jsem vysát místo, kam jsem se šest let pořádně nedostala. Když jsem potom chtěla jít spát, nezbylo mi než konečně pověsit kalhoty do skříně.
