Článek
Na prvním sezení se Marcela nedokázala přestat omlouvat. Za otlak od podprsenky, za to, že nevydrží sedět rovně, i za otázku, kam má dát ruce. Kamarádka Irena jí přisunula pod nohy nízkou stoličku a řekla, ať si hlavně najde polohu, kterou zvládne udržet.
V ateliéru bylo přetopeno. Marcela přesto měla studená chodidla a župan si nechala na dosah. Čekala, že se bude celou dobu zabývat vlastním břichem. Místo toho brzy myslela hlavně na levou nohu, která jí začínala brnět.
„Musíme udělat přestávku,“ oznámila nakonec.
Irena odložila štětec. Žádné zklamání, žádné přesvědčování. Uvařily si kávu a Marcela seděla v županu vedle rozdělaného plátna. Mezi obrysy a barevnými plochami zatím rozeznávala jen opěradlo křesla.
Nabídku dostala na jaře. Irena chystala malou výstavu a chtěla namalovat několik žen, které znala. Marcele rovnou vysvětlila, že půjde o akty a že hotové obrazy vystaví. Nemusela souhlasit hned. Marcela si vzala týden na rozmyšlenou.
Doma to řekla manželovi při vybalování nákupu. Dušan se nejdřív usmál a zeptal se, jestli jí nebude zima. Potom chtěl vědět, zda u toho bude ještě někdo. Když slyšel, že jen Irena, podal jí z tašky jogurty.
„Tak si to užij. Aspoň budeš mít změnu.“
Ta lehkost jí pomohla rozhodnout se. Nebyla zvyklá dělat něco, co se nedalo využít doma nebo v práci. Tentokrát neměla přinést hotovou věc ani někomu pomoci. Měla prostě přijít a dvě hodiny sedět.
Při třetím setkání už si sama posunula stoličku. Irena jí ukázala rozmalovaný obličej a Marcela se rozesmála. Poznávala výraz, který mívala, když na rodinných oslavách někoho poslouchala a přitom si o jeho vyprávění myslela své.
Na plátně měla jedno rameno výš než druhé a dlaň volně položenou na stehně. Nebyla mladší ani štíhlejší. Přesto ji překvapovalo, jak ráda se na sebe dívá. Poprvé Irenu požádala, aby obraz natočila víc ke světlu.
Doma potom vyprávěla o barvách a o tom, že na pozadí nakonec nebude závěs. Dušan poslouchal od počítače. Když mu nabídla fotografii rozpracovaného plátna, řekl, že si počká na hotové. Považovala to za hezké. Chtěla vidět jeho první reakci osobně.
Pozvánku na vernisáž nechala na lednici. Byla na ní jiná Irenina malba, Marcela ovšem připsala datum tak velkými číslicemi, že se nevešlo do volného rohu. Dušan slíbil, že přijde. Zmínil také kolegu, který do té galerie občas chodil.
V pátek si Marcela vzala modré šaty. Zkoušela zapnout náušnici, když se Dušan ze dveří ložnice zeptal, jestli ji na obraze půjde poznat.
„Samozřejmě. Vždyť je tam i můj obličej.“
Chvíli mlčel. Pak řekl, že kdyby se někdo ptal, mohli by odpovědět, že je jí modelka jen podobná. Irena by to snad pochopila. Marcela pustila náušnici do klína a otočila se k němu.
„Proč bych to měla říkat?“
„Protože tam možná bude někdo z práce.“ Dušan si upravil rukáv košile. „Tobě by nevadilo, kdyby se pak bavili o tom, jak vypadá tvoje žena bez oblečení?“
Dosud si představovala, že si před obrazem společně stoupnou a ona mu ukáže detail ruky, který měla obzvlášť ráda. Teď se snažila vybavit si vlastní tělo na plátně očima mužů, které skoro neznala. Najednou litovala, že mu tu fotografii neukázala důrazněji.
Dušan tvrdil, že proti malování nic neměl. Jen netušil, že půjde o tak zřetelný portrét. Ona zase nevěděla, že jeho souhlas stojí na představě, o které jí neřekl. Přeli se ještě u botníku, ale na vernisáž nakonec vyrazili oba.
Před galerií jí nabídl, že pokud se necítí dobře, mohou jít jinam. Marcela málem přikývla. Přes sklo ovšem zahlédla Irenu, jak rovná skleničky, a za ní okraj známého křesla na obraze. Otevřela dveře.
Uvnitř si nejprve připadala nápadná už v šatech. Každý pohled si vztahovala k sobě. Pak zjistila, že dvojice u jejího portrétu řeší, kam by se jim tak velké plátno vešlo. Muž ukazoval rukama šířku stěny. Žena mu připomínala knihovnu.
Irena je přivítala a Dušan jí pochválil ostatní obrazy. Marcela stála vedle něj a čekala, zda něco řekne také o jejím. Místo toho si vzal skleničku vody a ustoupil, aby pustil další příchozí.
Poznala ji žena, kterou potkávala na chodbě jejich domu. Nejdřív se zadívala na obraz, potom na Marcelu. Usmála se, trochu překvapeně, a zeptala se: „To jste vy?“
Marcela vedle sebe cítila Dušanovu přítomnost. Mohla zavrtět hlavou a rozhovor by nejspíš skončil. Jenže sousedka už ukazovala na namalovaný obličej. Marcela si vzpomněla, jak se nad tím výrazem s Irenou smály.
„Ano. Seděla jsem Ireně na jaře.“
Sousedka řekla, že by sama asi nevydržela být tak dlouho bez pohybu. Marcela jí pověděla o brnící noze a stoličce. Rozhovor byl krátký a docela obyčejný. Když se potom ohlédla po Dušanovi, stál u vchodu.
Nepřišel jí nic vyčítat před ostatními. Jen potichu oznámil, že půjde domů. Zůstal s rukou na klice a podíval se na ni. Marcela řekla, že zůstane do konce. Přikývl a odešel.
Jeho odchod ji bolel víc, než čekala. Nedokázala se hned vrátit k rozhovoru a chvíli postávala u stolku s vodou. Pak ji Irena požádala, jestli by pomohla odnést prázdné skleničky dozadu. Marcela byla za tu jednoduchou práci vděčná.
Po skončení spolu obešly místnost. U jejího portrétu se Irena zeptala, zda by ho chtěla koupit domů. Marcela o tom dřív uvažovala. Teď se ale nedokázala rozhodnout, kam by ho pověsila, aby na něj nemusela pokaždé hledět i s připomínkou dnešního večera.
„Kupovat ho teď nebudu,“ řekla.
Dušan doma seděl u puštěné televize. Zeptal se, jestli se někdo další vyptával. Marcela mu odpověděla, že sousedka chtěla vědět hlavně to, jak dlouho trvalo malování. Potom mu řekla, že se na výstavu těšila i kvůli němu.
„Měl jsem pocit, že jsem tam za hlupáka,“ přiznal.
„Já se tak cítila, když jsi chtěl, abych zapírala.“ Nesnažila se ho přesvědčit, že se mu obraz musí líbit. Chtěla ale vědět, zda by před ním dokázal stát jako její manžel. Dušan si promnul čelo. Ten večer jí neodpověděl.
Ve středu přišla znovu do ateliéru. Irena tentokrát připravila papír a uhel. Marcela si odložila tašku, ale před židlí zaváhala. Ještě si vybavovala Dušanův výraz u dveří galerie. Irena se zeptala, jestli si dnes raději jen nedají kávu.
„Za chvíli,“ odpověděla Marcela. Přisunula si stoličku pod nohy a zkusila se opřít jinak než minule. „Takhle to půjde?“ Irena obešla židli, posunula ji kousek od okna a přikývla. Marcela položila ruce do klína. Tentokrát se za ně neomlouvala.
