Článek
Telefon zazvonil v pátek po obědě. Zora právě v samoobsluze vybírala jablka.
„Lukáš jede do porodnice,“ oznámil režisér Karel. „Malá se rozhodla přijít dřív. Zítřek nedá.“
Zora položila sáček na váhu. Hlavní postava mluvila skoro celou druhou půlku. Kulturní dům byl vyprodaný.
„Tak to odložíme?“
„Napadla jsi mě ty. Text znáš. Z účetního uděláme účetní, na tom hra nestojí.“
Chvíli slyšela jen pípání pokladny vedle.
„Já bych měla hrát?“
„Kdo jiný to může do zítřka zvládnout?“
Řekla ano dřív, než se stihla zeptat, zda ji vybírá proto, že je dobrá.
Doma vytáhla vínové sako. Před zrcadlem zkusila první větu a pak ji zopakovala bez úsměvu. Manžel od dveří poznamenal, že se mu líbí ta druhá verze. Poslala ho pryč, ale dveře nechala otevřené.
Do sálu přišla o půl hodiny dřív. Na její obvyklé židli za kulisou ležel scénář s ohnutými rohy. Tentokrát ho odnesla doprostřed jeviště.
„Sluší ti to,“ řekla Iva, která hrála starostku.
Zora si sáhla na náušnici. „Není to moc?“
„Na účetní? Rozhodně.“
Obě se zasmály. Poprvé toho dne se Zora přestala bát.
Karel však přinesl nový rozpis. Vyškrtal několik rozhovorů a spojil je do vyprávění hlavní postavy. Zora bude sedět u stolu se složkou, v ní může mít text. Ostatní odehrají krátké výstupy kolem ní.
„Uděláme upravenou verzi,“ vysvětloval. „Hlavně ať to drží pohromadě.“
Zora přejela prstem šest hustě popsaných stran. Tolik prostoru nikdy nedostala. Při první replice se jí hlas zachvěl, u třetí už slyšela, jak se vrací od zadní stěny sálu.
Pak měl přijít Franta s kufrem.
Nepřišel.
„Franto,“ sykla automaticky ke kulise.
„Vždyť ještě neřekla to o úterku.“
„To jsme škrtli,“ připomněl Karel.
Všichni si vyznačili nové nástupy a začali znovu. Tentokrát Franta přišel správně, jenže Iva přeskočila dvě věty. Adam po ní marně hledal místo. Zora mu napověděla a ztratila vlastní řádek. Když ho našla, Franta už čekal na odpověď, kterou měla podle úpravy říct ona.
„Vy ostatní si zatím sedněte,“ rozhodl Karel. „Projedu to se Zorou.“
Seděli v první řadě, ještě v kostýmech. Franta položil kufr mezi boty. Adam si začal odlepovat falešný knír. Zora vyprávěla o událostech, které měli původně společně zahrát. Ivina pečlivě nacvičená hádka se teď vešla do jediné věty.
Při přestávce ji našla u konvice.
„Mrzí tě to škrtání?“
Iva zalila dva hrnky. „Mrzí. Ale tys na tuhle příležitost čekala dlouho. Nechci ti ji kazit.“
Ta ohleduplnost byla horší než výčitka. Zora si odnesla čaj na jeviště. Mohla zítra celým večerem provést sama. Ve složce měla každé slovo. Jenže by pořád sledovala kulisy, chytala cizí zaváhání a pobízela ostatní ke vstupům. Na hraní by jí zase zbývalo jen tolik pozornosti, kolik ostatní nepotřebovali.
„Co kdybychom tu hru zítra vůbec nehráli?“ řekla, když se Karel vrátil.
„Zoro, máme prodané lístky.“
„Máme i tři scénky z jarního večera. A Frantův výstup s telefonem. Ty ještě umíme.“
„To je sotva hodina.“
„Tak nabídneme peníze zpátky. Řekneme předem, co dostanou.“
Karel se podíval do sálu. „A tvoje role?“
Zora zavřela složku. Stačilo pokrčit rameny a nechala by se přemluvit. Mohla by pak tvrdit, že neměla na vybranou.
„Tu chci hrát. Ale ne takhle.“
Ještě večer projeli staré scénky a domluvili jejich pořadí. Původní premiéru odložili; nový termín vyberou, až se Lukáš doma trochu zabydlí s dítětem.
Zora se vrátila před půlnocí. Náušnice sundala už v předsíni. Když se manžel zeptal na zkoušku, rozplakala se vzteky nad tím, jak rozumně všechno vyřešila.
V sobotu stála u vchodu vedle Karla. Každému vysvětlili změnu dřív, než ukázal vstupenku. Jeden muž se rozčiloval, že kvůli hodině scének sháněl hlídání. Dvě ženy chtěly peníze zpátky a odešly s ním. Zora se za nimi dívala až k šatně.
Před oponou pak nečekal žádný zázrak. Frantovi zazvonil telefon v kapse, přestože držel u ucha dřevěné sluchátko. Adam ztratil knír a nechal ho ležet na stole. Při děkovačce zůstala část židlí prázdná.
Zora odehrála malý výstup s Ivou. Měla sedm vět. U páté zaslechla smích a musela počkat, než dořekne šestou. Tu krátkou chvíli si chtěla zapamatovat.
Odloženou premiéru odehráli o měsíc později s Lukášem. Zora seděla za kulisou. Když pak Karel začal plánovat jarní inscenaci, zastavila ho ještě před rozdělováním rolí.
„Chci si tentokrát nějakou zkusit. Ve skutečném konkurzu, s ostatními.“
„Vždyť víš, jak tě vzadu potřebujeme.“
„Vím. Ale nechci tam zůstat pokaždé.“
Karel chvíli obracel scénář v rukou. Potom kývl. Na příští zkoušce dostane každý stejný úryvek a nápovědu si mezi sebou rozdělí ti, kteří zrovna nebudou hrát.
Zora si doma připravila dvě různé verze první repliky. Náušnice tentokrát nechala v zásuvce. Když přišla na řadu, odložila scénář na prázdnou židli uprostřed jeviště a podívala se na Ivu, která jí měla odpovědět.
