Článek
„Ty takhle mluvíš normálně?“ zeptal se Adam.
Máma právě hledala čistou utěrku a já jí něco vyprávěla o cestě. Ani jsem nevěděla, co přesně ode mě slyšel. Jen jsem podle jeho úsměvu poznala, že slyšel něco, co do té chvíle neznal.
„Jak takhle?“
„No jinak. Ty máš úplně jiný hlas.“
Řekl to potichu, skoro důvěrně. Přesto jsem měla chuť mu sáhnout na ruku a zastavit ho dřív, než si toho všimne máma.
Hlas do práce
Z Havířova jsem se do Prahy odstěhovala před devíti lety. Zpočátku jsem si dávala pozor hlavně na to, abych v tramvaji nestála u dveří, když se lidé pokoušejí vystoupit. Jak mluvím, mě nenapadlo řešit.
Pak mě na poradě kolega požádal, ať zopakuju jednu větu. Myslela jsem, že mi nerozuměl. On se ale otočil na ostatní a řekl, že se mu ten můj přízvuk strašně líbí. Dva lidé se zasmáli. Nebylo to nic velkého. Prezentace pokračovala.
Jen já jsem před další poradou začala nahlas trénovat, co řeknu.
Pracovala jsem v reklamní agentuře. Chtěla jsem, aby si klient zapamatoval můj návrh, ne způsob, jakým vyslovím jeho název. Přestala jsem používat pár slov, hlídala délku samohlásek a při telefonování s mámou chodila ven.
Postupně jsem se přestala hlídat vědomě. Aspoň jsem si to myslela.
Adam mě znal sedm měsíců. Věděl, odkud jsem. Nikdy mi to nepřipadalo jako tajemství. Jenže když máma zavolala během našeho společného večera, řekla jsem, že jí zavolám později. Chtěla jsem se mu věnovat. To jsem si o sobě dokázala říct snadněji než cokoli jiného.
Doma mi to ujelo
Na návštěvě jsme byli sotva pět minut. Sedla jsem si na svou starou židli, sundala svetr a začala mluvit tak, jak jsme spolu mluvily vždycky. Máma se smála, já taky. Pak se ozval Adam.
„Mně se to líbí,“ dodal, když viděl můj výraz.
„Nemusíš to komentovat.“
Máma položila utěrku. Zeptala se, co se děje. Odpověděla jsem, že nic, a hned se začala zajímat o kávu. Zbytek dopoledne jsem mluvila pomaleji. Když jsem měla chuť něco říct přes ni, raději jsem počkala.
U oběda máma vyprávěla o sousedce. Použila obyčejné „bo“, které jsem od ní slyšela snad milionkrát.
„Protože,“ opravila jsem ji.
Řekla jsem to automaticky. Stejně jako si v práci opravím překlep, než odešlu zprávu.
Máma se na mě podívala. Pak se otočila k Adamovi a pokračovala. To slovo už nepoužila. Seděla jsem nad talířem a snažila se vzpomenout, kdy jsem jí naposledy opravovala řeč. Nevybavovala jsem si to. Možná jsem to jen nikdy nepočítala.
Po obědě šel Adam s tátou ven. Zůstala jsem v kuchyni a utírala nádobí. Máma mi podala skleničku, ale nepustila ji hned.
„Ty se za mě před ním stydíš?“
„Ne.“
Odpověděla jsem rychle. Připadala mi nespravedlivá. Vždyť jsem jí přivezla květiny, ukázala jí fotografie z dovolené a chtěla, aby poznala člověka, se kterým mi bylo dobře.
Jen jsem nechtěla, aby nás slyšel mluvit spolu.
Máma skleničku pustila. Utřela jsem ji a položila vedle ostatních. Chtěla jsem vysvětlit tu poradu, kolegu i to, jak těžké pro mě kdysi bylo začít v cizím městě. Máma mezitím opláchla příbory.
„Neměla jsem tě opravovat,“ řekla jsem.
„To neměla.“
Další talíř už jsem si vzala sama.
V neděli jsme jeli zpátky. Adam se mě zeptal, jestli mě v sobotu urazil. Chtěla jsem říct, že ano. Místo toho jsem mu poprvé vyprávěla o té poradě. Poslouchal a pak se zeptal, jestli si myslím, že se mi smál stejně jako ti lidé v práci.
„V tu chvíli jo.“
Chvíli bylo slyšet jen rádio. Pak jsem dodala, že máma se mi nikdy nesmála. Přesto jsem ji u oběda opravila já.
Doma jsme vybalovali, když zavolala máma. Zvedla jsem telefon. Chtěla vědět, jestli jsme dojeli dobře, a připomněla mi, že jsem u ní zase nechala svetr.
Adam seděl vedle mě na posteli. Vstala jsem, že půjdu telefonovat do kuchyně. Pak jsem si zase sedla.
