Článek
Pach dezinfekce, propocených svetrů a starého zaprášeného linolea mě praštil přes nos hned ve dveřích. Poliklinika v pražských Vysočanech v úterý v osm ráno je místo, kam se dobrovolně vydá jen šílenec. Já ale nutně potřebovala obstřik ramene, protože s tou bolestí se na klávesnici prostě psát nedá.
Mé hodiny mají jasně stanovenou hodnotu. Účtuju si devět stovek za grafické práce a dnešní itinerář jsem měla bez jediné volné minuty. Do deseti musím odevzdat návrhy loga pro jednoho klienta, pak mě čekají tři důležité online schůzky s investory.
Rozhlédla jsem se po čekárně. Byla obsazená do posledního volného místa. Na ošoupaných koženkových židlích sedělo snad dvacet lidí v důchodovém věku. Většina z nich luštila křížovky v Blesku, zbytek nepřítomně zíral do zdi nebo si potichu stěžoval na počasí.
Ti lidé sem nechodí proto, že by jim něco akutně bylo. Chodí sem, protože je to jejich jediná společenská událost týdne. Mají nařízený budík na pátou ráno, aby mohli od šesti stepovat před zamčenými skleněnými dveřmi a urvat si první místa. Je to pro ně soutěž.
Došla jsem k tomu směšnému automatu na lístky, co pamatuje snad devadesátá léta. Zmáčkla jsem tlačítko a vyjel mi pomačkaný papírek s číslem 52. Na červeném digitálním displeji nad dveřmi ordinace svítila ubohá patnáctka.
Rychlá matematika mi řekla, že bych tu strávila minimálně čtyři hodiny. Čtyři hodiny poslouchání nekonečných stížností na drahé máslo, neschopnou vládu a bolavé klouby. To prostě neexistuje.
V tu chvíli se vedle mě ozval tlumený zvuk. Starší pán s hůlkou, který stál u věšáku s kabáty, upustil na zem platíčko s nějakými léky na tlak. Nemohl se pro ně ohnout, hůlka se mu třásla v ruce a funěl u toho jako parní lokomotiva.
Instinktivně jsem udělala dřep a léky mu zvedla z té špinavé podlahy. „Tady to máte, ať se zbytečně nenamáháte,“ usmála jsem se na něj upřímně a podala mu je.
„Jste moc hodná, slečno, dnešní mládež už taková vůbec nebývá,“ zakašlal a vděčně si platíčko strčil do kapsy u hnědých manšestráků.
Kývla jsem na něj. Hned vzápětí jsem se ale otočila a sebevědomým krokem vyrazila přímo ke dveřím ordinace. Papírek s číslem 52 jsem po cestě zmačkala do kuličky a nenápadně hodila do koše vedle umyvadla. Pomoc bližnímu je fajn věc, ale nemám čas na falešné hrdinství v čekárně plné lidí, kteří nikam nespěchají.
Kdo se neumí ozvat, ten sedí v rohu
Zastavila jsem se těsně před zavřenými dveřmi a sáhla na kliku. V tu chvíli se z první řady židlí vymrštila ženská v nevkusném fialovém baretu. Mohlo jí být tak pětasedmdesát, ale rychlost a ráznost měla obdivuhodnou.
„Haló, slečinko! Tam se přece neklepe, tam se čeká na číslo! Co si to vůbec dovolujete?“ zařvala na celou místnost.
Všichni okamžitě zvedli hlavy od těch svých doplňovaček. Dvacet párů očí mě propichovalo skrz naskrz. Ten děda, co jsem mu před vteřinou zvedla léky, na mě zíral s otevřenou pusou, jako bych mu právě sebrala peněženku.
„Já jdu jenom odevzdat výsledky z laboratoře, paní,“ usmála jsem se na ni s naprostým ledovým klidem. „To je na vteřinu. Můžete si zase v klidu sednout.“
„To tu říkají úplně všichni!“ máchla rukou a její igelitka z Kauflandu výhružně zašustila. „My tu sedíme už od sedmi od rána. Žádný předbíhání prostě nebude, zařaďte se!“
Ignorovala jsem ji, stiskla kliku a prostě vešla dovnitř. Dveře jsem za sebou bleskově zabouchla, abych ten její hysterický křik odřízla.
V sesterně to vonělo rozpustným kafem a lihem. Sestřička, postarší paní s pevnou trvalou a výraznou modrou linkou pod očima, zrovna něco přepisovala z papírových karet do starého počítače. Když mě viděla stát ve dveřích, úplně ztuhla.
„Vy neumíte číst ten obrovský nápis venku? Máte počkat na svoje číslo a neklepat!“ vyštěkla a ruka jí vyletěla k myši, jako by chtěla zavolat rovnou nemocniční ochranku.
Nasucho jsem polkla a hodila jsem se do módu oběti. „Sestřičko, já se vám hrozně omlouvám. Pan doktor mi včera odpoledne volal, ať se ráno zastavím na ten obstřik ramene hned na začátku směny, že mě vezme rychle mezi pacienty. Vysloveně říkal, ať vůbec nečekám v čekárně a rovnou jdu dovnitř.“
Mračila se a zamhouřila oči na monitor. „Nikoho tu na dnešní ráno psaného nemám. Jak se jmenujete?“
„Nováková. Já vím, že to tam možná není, on říkal do telefonu, že si to poznamená jen bokem. A já tam venku stojím už víc než půl hodiny, hrozně to bolí a hlavně mám auto zaparkované na blikačkách přímo na zákazu zastavení,“ spustila jsem příval slov, který nedával prostor k nádechu, a tvářila se, že mě každou chvíli odtáhnou.
Sáhla jsem do své kožené kabelky a vytáhla luxusní bonboniéru od Lindtu, kterou jsem tam měla od včerejška připravenou pro kamarádku k narozeninám. Položila jsem ji bez ostychu přímo na její klávesnici.
„Tohle jsem vám rovnou přinesla, vím, že to tu máte s těmi lidmi venku strašně náročné. Jste opravdový anděl, jestli mě teď na minutku vezmete,“ dodala jsem tím nejsladším vlezle konejšivým tónem, jaký jsem dokázala vyprodukovat.
Sestřička se podívala na čokoládu, pak na mě a pak zase na tu zlatou krabičku. Rysy v obličeji jí trochu povolily. Věděla, že lžu. Já věděla, že ona ví, že lžu. Ale krabička prémiových pralinek za čtyři stovky udělala svoje. Každý má svou cenu.
„Tak pojďte dál, no. Ale ať je to fakt rychlovka, ti lidi venku mě jinak zaživa sežerou,“ povzdechla si a jediným plynulým pohybem shrnula bonboniéru do svého šuplíku.
V ordinaci seděl doktor. Vypadal, že už v osm ráno má všeho plné zuby. Sestřička mu rychle pošeptala něco o akutním zánětu ramene a jakémsi dohodnutém termínu z minulého týdne. On jen znechuceně mávl rukou. Zjevně neměl energii tu historku jakkoliv rozporovat.
„Co to bude, slečno?“ zeptal se unaveně a sundal si brýle.
„Strašně mě bolí pravé rameno, pane doktore. Nemůžu vůbec pracovat s myší a odevzdávám dneska obrovský projekt. Vím, že jsem se neobjednala klasickou cestou, ale kdybych měla sedět tam venku s těmi lidmi, tak přijdu o zakázku za čtyřicet tisíc,“ řekla jsem úplně narovinu. Žádné divadýlko, prostě fakta.
Podíval se na mě. Možná ocenil, že si nevymýšlím nesmyslné diagnózy a nefňukám, možná chtěl mít prostě jen co nejdřív prázdnou ordinaci.
„Sestro, dejte sem ten Diprophos a natáhněte to,“ nařídil suše a sáhl po dezinfekci.
Ukázala jsem mu rameno, on ho pečlivě prohmatal, vzal injekci s kortikoidy a precizně mi to tam píchnul. Celá ta sranda trvala přesně osm minut i s oblékáním. Žádné zbytečné kecy, žádné zdlouhavé vypisování papírů a anamnézy.
„Večer ledovat a dva dny nenamáhat,“ zamumlal a sestra mi mezitím podala vytištěnou průvodku k e-receptu na nějaké prášky proti bolesti.
„Díky moc, pane doktore, zachránil jste mi život. Krásný zbytek dne,“ zahlaholila jsem vesele a vyšla ze sesterny zpátky na chodbu.
Jejich čas už nemá žádnou hodnotu
Když jsem otevřela dveře do čekárny, ten fialový baret už na mě netrpělivě čekal. Babka stála přímo přede mnou, ruce zaťaté v bok a tvářila se jako bohyně pomsty.
„Tak výsledky z laboratoře, jo?!“ vyjekla nahlas, div jí nevyletěl umělý chrup. „Viděla jsem přes sklo tu náplast na vašem rameni. Vy jste se normálně nechala sprostě ošetřit přes celou frontu!“
„Jo, nechala,“ přikývla jsem s naprostým ledovým klidem, usmála se na ni a začala si pomalu zapínat knoflíky na kabátu.
„To je neslýchaný! My tu poctivě čekáme, my jsme taky nemocní! Zavolám na vás rovnou doktora, aby vás okamžitě vyhodil!“ křičela, až jí naskočila žíla na krku, a hůlkou vztekle bouchla do linolea.
Zvedl se nějaký chlápek ve středních letech, který celou dobu seděl u okna a hrál si s mobilem. Sundal si sluchátka a zamračil se na mě. „Slečno, to bylo od vás fakt docela ubohý. Moje matka tu sedí s bolavou kyčlí od půl sedmý a vy si tam nakráčíte jako královna.“
Zastavila jsem se a dívala se na něj bez hnutí brvou. „Tak jí kupte příště VIP termín na soukromé klinice, když ji tak milujete, a nenechte ji tu trpět s lístkem z automatu. Můj čas se prostě oceňuje jinak. Kdo se neptá, ten se nedoví.“
Stará paní do mě zkusila drze strčit tou svojí narvanou nákupní taškou. „Jste sprostá, nevychovaná nádhera! Nemáte absolutně žádnou úctu ke stáří!“
„A vy nemáte úctu k mému času. Mějte se tu všichni hezky, ať se na vás dostane aspoň do oběda,“ mrkla jsem na ni a upravila si límec.
Protáhla jsem se kolem ní, zatímco na mě celá čekárna sborově a docela sprostě nadávala. Znělo to jako naštvaný včelí úl. Ten děda, kterému jsem prve ochotně pomohla s prášky, se na mě díval s obrovským zklamáním a kroutil hlavou. Odvrátila jsem zrak, narovnala záda a rázným krokem vyrazila k hlavnímu východu z polikliniky.
Byla jsem venku za dvanáct minut čistého času. Vzduch venku byl sice studený a vlhký, ale aspoň už nesmrděl jako lékárna z osmdesátých let.
Došla jsem ke svému zaparkovanému autu, odemkla ho a s úlevou si sedla za volant. Otevřela jsem si na mobilu aplikaci a objednala si přes ni obrovské chai latte s ovesným mlékem v té hipsterské kavárně, kterou mám po cestě domů.
Cvakla jsem do aplikace rovnou dvacetikorunové spropitné pro baristu, aby to měl připravené na baru přesně ve chvíli, kdy tam za pět minut dorazím.
