Článek
Zipy na jeho tmavě modrém kufru chrastily, jak do něj vztekle cpal zmačkané košile. Chodil po ložnici sem a tam, rudý ve tváři, a každou chvíli po mně hodil ten svůj ublížený pohled.
Já jsem celou dobu seděla na barové židli u kuchyňského ostrůvku. Popíjela jsem vychlazené prosecco a sledovala ho.
Bylo úterní odpoledne a on zrovna zjistil, že si už tři měsíce píšu a spím s Filipem z našeho marketingového oddělení. Nechal si totiž můj starý iPad připojený na svůj iCloud. Začátečnická chyba.
„Tohle je konec, Iveto,“ vyštěkl a hodil do kufru nabíječku. „Nenechám ze sebe dělat vola. Zítra přijedu s dodávkou a odvezu si svoje věci.“
Zastavila jsem skleničku těsně před rty. „Jaké tvoje věci, Tome?“
Zastavil se ve dveřích ložnice. Rozhlédl se po obýváku, který jsme před půl rokem kompletně zrekonstruovali. „Televizi. Kávovar. Tu koženou sedačku. A auto si beru hned, klíče mám v kapse.“
Usmála jsem se. Ne nějak zle, prostě mě to pobavilo. „Tome, ta sedačka je z mé karty. Kávovar taky. A jestli odjedeš tím Peugeotem, tak volám policii, že jsi mi ho ukradl. Techničák je na moje jméno.“
Viděla jsem, jak mu zacukala čelist. Věděl to. Jen to v tom návalu vzteku a ukřivděnosti tak nějak vytěsnil.
Před rokem a půl měl totiž Tomáš obrovské problémy s bývalou manželkou. Lenka po něm chtěla drasticky zvýšit alimenty na jejich dceru, a do toho se mu začal sypat jeho e-shop se sportovním vybavením. Hrozily mu exekuce.
Aby zachránil peníze, vymyslel geniální plán. Oficiální trvalé bydliště si napsal na obecní úřad. Nájemní smlouvu na tenhle nádherný byt na Smíchově jsme napsali výhradně na mě.
A co bylo nejdůležitější – převedl mi na účet osm set tisíc korun, abychom měli z čeho zaplatit řemeslníky, novou kuchyň a vybavení. Udělali jsme na to tehdy oficiální darovací smlouvu, aby peníze byly moje a nikdo mu na ně nemohl sáhnout.
„Ty bys mi vážně nic nenechala?“ zeptal se tiše, když mu došlo, v jaké je situaci.
„Sám jsi chtěl odejít,“ pokrčila jsem rameny. „Já tě nevyhazuju. Ale moje věci tu zůstanou.“
Kdo uteče, ten sice vyhraje klid, ale nechá tu klíče
Odešel jen s tím jedním kufrem a notebookem. Myslel si, že se leknu. Že mi dojde, jak moc mi chybí, a začnu mu to vybavení sama nutit jako omluvu za toho milence.
Místo toho jsem si hned druhý den vyměnila vložku v zámku. Pro jistotu. Stálo to sice dva tisíce, ale ten pocit bezpečí za to stál.
Ozval se přesně za týden. Prý se musíme sejít a vyřešit to jako dospělí lidé. Dal mi sraz v jedné zapadlé kavárně na Vinohradech, kam normálně nechodím, protože tam mají mizernou kávu a rozvrzané židle.
Když jsem dorazila, neseděl tam sám. Měl s sebou Marka, svého kamaráda z gymplu, který shodou okolností nedávno dodělal práva a hrál si na velkého advokáta.
„Ahoj kluci,“ pozdravila jsem vesele a sedla si naproti nim. Objednala jsem si rovnou dvojité espresso.
Tomáš vypadal příšerně. Měl kruhy pod očima, mastné vlasy a košili, která evidentně neviděla žehličku od chvíle, co si ji sbalil do toho kufru. Bydlel teď někde na ubytovně na okraji Prahy, protože neměl hotovost na kauci na normální byt.
„Nechceme to hrotit, Iveto,“ začal Marek a složil si ruce na stole do stříšky. „Ale Tomáš do toho bytu investoval téměř milion. To, že jsi ho podvedla a vyštípala, je jedna věc. Ale z právního hlediska se jedná o bezdůvodné obohacení.“
Zvedla jsem obočí a podívala se na Tomáše. „Vyštípala? On odešel sám. Já ho nenutila.“
„Chci zpátky těch osm set tisíc, Iveto,“ ozval se konečně Tomáš. Hlas se mu třásl. „A chci to auto. Potřebuju s něčím jezdit za klienty, abych ten zkrachovalý byznys vůbec znovu nastartoval.“
V tu chvíli, když jsem se podívala na jeho ruce, jak křečovitě svírají ten malý hrníček s kávou, mě najednou něco píchlo u žaludku. Vzpomněla jsem si, jak jsme to auto před rokem kupovali. Jak měl radost, když mi podával klíčky s tím, ať jezdím opatrně. Měl mě opravdu rád. Na malou, nicotnou vteřinu jsem si říkala, že bych mu aspoň to pitomé auto mohla přepsat zpátky. Bylo by to slušné.
Jenže pak Marek arogantně poklepal prstem do stolu. „Pokud se nedohodneme tady, podáme rovnou předžalobní výzvu. Soudně z tebe ty peníze dostaneme.“
A to mě probralo. Ten pocit lítosti zmizel tak rychle, jako se objevil.
Sáhla jsem do kabelky a vytáhla telefon. Otevřela jsem soubory a našla naskenovaný dokument. Položila jsem mobil doprostřed stolu.
„Smlouva je smlouva, city jsou city,“ řekla jsem klidně. „Tohle je darovací smlouva, Tome. Podepsaná tebou, ověřená na poště. Daroval jsi mi ty peníze z čisté lásky.“
„To bylo jen naoko kvůli exekutorům a Lence!“ vyštěkl Tomáš a praštil do stolu, až lžičky zacinkaly.
„Možná,“ usmála jsem se. „Ale u soudu bys musel přiznat, že jsi účelově vyváděl majetek, abys nemusel platit vlastní dceři a věřitelům. Jsem si docela jistá, že Lenčina právnička by z téhle informace měla obrovskou radost. Chceš to risknout?“
Marek zbledl. Podíval se na Tomáše, který najednou přestal dýchat. Právník hned pochopil, že tohle u soudu nevyhrají bez toho, aniž by Tomáše poslali rovnou do tepláků za podvod.
Dopila jsem svoje espresso. Bylo odporně kyselé, přesně jak jsem čekala.
„Auto si nechám,“ řekla jsem a zvedla se. „Do práce to mám přes celou Prahu a MHD fakt jezdit nehodlám. Mějte se, kluci.“
Příbuzenstvo je jenom přítěž
Měsíc se nic nedělo. Tomáš mi všude dal blok, zrušil společný tarif na telefony, čímž mě donutil zajít na pobočku a pořídit si vlastní paušál. To mě docela naštvalo, protože jsem tam musela čekat dvacet minut ve frontě.
Pak ale přišla středa večer. Zrovna jsem si dělala masku na obličej, když někdo zazvonil.
Koukla jsem do displeje videotelefonu a povzdechla si. Byla tam paní Jarmila, Tomášova matka. V ruce držela plastovou krabičku.
Nechtělo se mi otevírat, ale nakonec jsem bzučák zmáčkla. Přišla až ke dveřím a už od výtahu na mě koukala těma svýma uslzenýma očima. Byla to malá, nenápadná ženská, která celý život pracovala někde v účtárně a pro Tomáše by dýchala.
„Dobrý večer, Ivetko,“ řekla tiše, když jsem otevřela. Nabídla mi tu plastovou krabičku. „Upekla jsem ti ty borůvkové muffiny, co máš tak ráda.“
„Díky, Jarmilo,“ vzala jsem si krabičku. Nechala jsem ji stát na chodbě. Dovnitř jsem ji nepozvala.
„Ivetko… prosím tě,“ začala hned a brada se jí rozklepala. „Tomáš je na dně. Ten pokoj na té ubytovně… je tam plíseň. Nemá ani na pořádné jídlo, protože všechny úspory dal do tohodle bytu.“
„To je mi líto,“ řekla jsem neutrálně.
„Přišla jsem tě poprosit o Badyho,“ vyhrkla najednou. „Alespoň toho psa mu dej. Je tam úplně sám, zkolabuje z toho. Bady byl vždycky spíš jeho pes.“
Bady, náš francouzský buldoček, zrovna přiběhl ke dveřím a začal Jarmile očichávat boty. Tomáš ho sice koupil a chodil s ním ven, ale Bady byl čipovaný na mě. Navíc se skvěle hodil na fotky na můj Instagram.
„To nepůjde, Jarmilo,“ zavrtěla jsem hlavou. „Bady je zvyklý tady. V té plísni by dostal astma, to přece sama chápete. Já mu tu platím prémiové granule a má svůj pelíšek.“
„Iveto, jsi mladá, máš toho svého nového přítele, máš celý Tomášův byt,“ rozbrečela se naplno. Slzy jí tekly po vrásčitých tvářích. „Dej mu aspoň něco! Ten pes je to jediné, co mu zbylo!“
„Nemůžu,“ zopakovala jsem tvrději. „A teď mě omluvte, mám na obličeji masku a nesmí mi zaschnout. Mějte se hezky.“
Zavřela jsem dveře dřív, než stihla říct něco dalšího.
Otočila jsem se a došla do kuchyně. Plastovou krabičku od Jarmily jsem hodila rovnou do koše na směsný odpad. Borůvkové muffiny sice dělala dobré, ale na můj vkus do nich dávala strašně moc cukru a já si zrovna držela linii na blížící se léto.
Otevřela jsem lednici a vyndala lahev vychlazeného Chablis. Ozval se zvonek.
Tentokrát to nebyla Jarmila. Podívala jsem se na displej a uviděla Filipa. Měl v ruce papírovou tašku ze sushárny a usmíval se do kamery.
Zmáčkla jsem tlačítko pro otevření dveří. Bady radostně zaštěkal a běžel k předsíni. Vzala jsem dvě čisté skleničky na víno, postavila je na mramorový kuchyňský ostrůvek a šla Filipovi naproti, abych mu pomohla z kabátu.
