Článek
Michal vyšel z ložnice po osmé. V ruce držel knížku o zvířatech a na rameni měl mokrý flek od slin.
„Spí,“ řekl.
Seděla jsem u kuchyňského stolu před otevřeným notebookem. Chtěla jsem si vybrat film. Už od odpoledne jsem si představovala, jak si udělám čaj, natáhnu nohy a nikdo mě nebude tahat za tričko.
„Úplně?“
„No, úplně. Chceš se podívat?“
Zavrtěla jsem hlavou. Michal položil knížku na linku a začal vytahovat z myčky talíře. Jeden mu cinkl o druhý. Ohlédla jsem se ke dveřím, ale z ložnice nebylo slyšet nic.
To ticho jsem si tolikrát přála. Teď jsem čekala, až skončí.
Už jsem nechtěla pokračovat
Eliška oslavila druhé narozeniny v květnu. Přes den už kojení skoro nevyžadovala, ale večer bez něj neusnula. Aspoň jsem to všem říkala. Michal jí několikrát zkoušel číst a nosit ji, jenže když plakala, přišla jsem. Po pár minutách byla klidná a já mu druhý den připomněla, že jsme to zase zkusili zbytečně.
Poslední týdny jsem ale u uspávání cítila především vztek. Eliška mě jednou rukou držela za podprsenku, druhou mi kroutila pramen vlasů. Když usnula a já se pokusila vstát, znovu mě přitáhla k sobě. Za dveřmi zvonil Michalův telefon, tekla voda, někdy se rozesmál u televize.
Já ležela ve tmě a počítala, kolik minut mi zbude, než budu muset jít spát taky.
Jednou v neděli jsem na něj vyjela, že si klidně může nechat udělat druhé dítě, protože u prvního má večery volné. Nebylo to fér. S Eliškou býval po práci venku, koupal ji a v sobotu ráno mě nechával dospat. Jenom tu poslední hodinu dne jsem už neměla z čeho dát.
Domluvili jsme se, že večerní kojení ukončíme. Nebyl to nápad z jednoho naštvaného večera. Postupně jsme měnili její usínání a několikrát jí vysvětlili, že mléko už večer nebude. Michal měl pár dní volno a já si řekla, že tentokrát vydržím za dveřmi, pokud bude Eliška s ním v pořádku.
Celý den před prvním uspáváním jsem jí dávala najevo, jak moc ji mám ráda. Šly jsme na hřiště, cestou domů jsem jí koupila jahody. Když si při obědě sedla na moje kolena, nechala jsem ji tam, přestože jsem se sotva dostala ke svému talíři.
Večer jsem ji políbila a podala Michalovi knížku. Připomněla jsem mu, že na stránce s kočkou musí chvíli počkat, protože Eliška chce pokaždé sama zamňoukat.
„Já vím,“ odpověděl.
Překvapilo mě, že to ví.
Neslyšela jsem svoje jméno
Prvních deset minut jsem seděla v kuchyni bez hnutí. Jednou z ložnice zaznělo „mami“ a já už odstrkovala židli. Pak Michal něco tiše řekl a Eliška se začala dohadovat, jestli je na obrázku koza, nebo pes.
Otevřela jsem notebook. Vybrala film, ale nepustila ho. Napadlo mě, že bych si mohla umýt vlasy. Jenže co kdyby mě hledali a já neslyšela přes vodu?
Potom Michal přišel s tou knížkou.
„Ptala se na mě?“ zeptala jsem se, když ukládal poslední hrnek do skříňky.
„Na začátku. Pak jsme četli. Nakonec chtěla tu o traktoru.“
„Tu nemá na spaní ráda.“
Pokrčil rameny.
„Dneska ji chtěla.“
Začala jsem brečet. Nejdřív jen trochu, takže jsem se otočila k oknu. Michal si toho všiml a došel pro papírové kapesníky. Položil je přede mě, pak zůstal stát.
„Bolí tě něco?“
Řekla jsem, že ne. Zeptal se, jestli jsem si to rozmyslela. Ani to ne. Nechtěla jsem další hodiny ve tmě, nechtěla jsem se vracet k tomu, jak jsem při každém doteku hlídala hodiny.
„Tak co se stalo?“
Utřela jsem si nos a vyslovila větu, za kterou jsem se styděla ještě dřív, než jsem ji dokončila.
„Já myslela, že jí budu víc chybět.“
Radost, se kterou jsem nepočítala
Michal si sedl naproti mně.
„Vždyť jsi jí chyběla. Jenom jsem ji uspal.“
„Já vím.“
„Tak nevím, co jsem měl udělat jinak.“
To mě zarazilo. Celý večer jsem myslela na Elišku, na sebe, na prázdné místo vedle její postele. Nenapadlo mě, že Michal přišel do kuchyně spokojený. Poprvé ji zvládl uspat bez toho, abych mu ji vzala z náruče. Chtěl mi nabídnout volný večer a místo toho mě rozplakal.
„Nic,“ řekla jsem. „Nic jsi neměl dělat jinak.“
Odmlčel se. Pak se zeptal, jestli se půjdeme na Elišku podívat. Nechtěla jsem. Určitě bych jí upravila peřinu, pohladila vlasy a možná ji tím vzbudila. A pokud by mě zavolala, určitě bych neodešla.
Michal odešel do obýváku. Po chvíli na mě zavolal, jestli chci pustit ten film. Odpověděla jsem, že za chvilku přijdu.
Notebook mezitím zhasl.
Co jsem si nedokázala přiznat
Druhý den jsem volala sestře. Má dvě starší děti a většinou se jí dokážu svěřit i s věcmi, které doma nejdřív zkouším podat rozumně.
„Tak to máš skvělý,“ řekla, když jsem jí popsala uspávání. „Já jsem si po odstavení připadala, jako kdyby mi někdo konečně vrátil večery.“
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem jí řekla i zbytek.
Nevysvětlovala mi, že bych měla být ráda. Zeptala se jen, jestli chci znovu kojit. Když jsem řekla, že nechci, odpověděla, že tedy nemusím. Pak se omluvila, že musí chvíli odběhnout, protože jí přetékají brambory. Zůstala jsem u telefonu a čekala.
Když se vrátila, zeptala se, jestli jsem Michalovi řekla, jak moc mě to překvapilo. Řekla jsem, že jsme se bavili, ale asi ne dost.
Po hovoru jsem si znovu představila předchozí večer. Michal stál s knížkou v ruce a já se ho ptala jen na to, kolikrát mě Eliška zavolala. Ani jsem ho nenechala pořádně vyprávět, co spolu dělali.
Kojení pro mě dlouho znamenalo jistotu. Když Eliška plakala, věděla jsem, co nabídnout. Když byla nemocná, mívala jsem ji u sebe celé odpoledne. Při návštěvách se ke mně natahovala přes cizí ruce a já si ji brala zpátky. Někdy jsem byla vyčerpaná, jindy mi to dělalo dobře.
Teď jsem si musela přiznat i ty chvíle, kdy mi to dělalo dobře.
Naše nová chvíle
Další večer Eliška usnula později. Dvakrát mě zavolala a Michal s ní musel chodit po pokoji. Tentokrát mi její pláč nepřinesl žádné zadostiučinění. Stála jsem u dveří a chtěla jít dovnitř stejně jako dřív.
Když vyšel, měla jsem pro něj připravený hrnek. Řekla jsem mu, že včera jsem mu ani nepoděkovala. Přikývl a napil se. Potom mi vyprávěl, jak Eliška odmítla zajíce v knížce, protože měl podle ní špatné uši.
Začala jsem se smát. Tu její výhradu jsem neznala.
Pár dní jsme se domlouvali, kdo bude uspávat. Eliška někdy chtěla mě, jindy si nesla knížku rovnou za tátou. V mém náručí hledala starý způsob usínání a občas jsme obě skončily uplakané. Nešlo to tak hladce jako první večer. Přesto jsem se ke kojení vrátit nechtěla.
Jedno ráno jsem seděla u stolu s kávou, když Eliška přinesla knížku. Byla to ta o traktoru.
Vytáhla se mi na kolena a opřela se zády o můj hrudník. Chvíli jsem ji držela a čekala, jestli mi sáhne pod tričko. Místo toho otevřela knížku u červeného přívěsu.
„Tady,“ řekla.
Začala jsem číst. Vůbec jsem nevěděla, co na té stránce čeká od táty, tak jsem vyprávěla po svém. Eliška mě dvakrát opravila a pak mi přitiskla dlaň na ústa, protože zvuk motoru chtěla udělat sama.
Káva mi vychladla. Tentokrát jsem na ni ale nespěchala.
Večer jsem znovu seděla u notebooku. Z ložnice se ozýval Michalův hlas a potom Eliščino zamňoukání. Sáhla jsem po sluchátkách, ale ještě chvíli je nechala ležet.
Když Michal přišel, posunula jsem notebook doprostřed stolu. Zeptal se, co jsem vybrala.
„Nevím, jestli tě to bude bavit,“ řekla jsem. „Ale já to chci vidět.“
Přisunul si židli. Pustila jsem film od začátku.
