Článek
„Nemá dneska někdo narozeniny?“
Martin tuhle otázku pokládal pravidelně.
Většinou v autě nebo večer u televize. Prostě ho něco napadlo a potřeboval rychlou odpověď.
A já ji měla.
„Tvoje sestra má svátek až ve čtvrtek.“
„Táta má narozeniny příští týden.“
„Mamce jsme loni koupili parfém, letos bych vymyslela něco jiného.“
Martin není chlap, který by doma nic nedělal. Uvaří, nakoupí, o víkendu vysaje a zvládne bez pomoci pustit pračku.
Jen měl celý život pocit, že rodinné termíny nějak existují samy.
Ve skutečnosti existovaly v mém telefonu.
Měla jsem tam narozeniny jeho rodičů, jeho sestry, synovce, neteří, výročí svatby jeho rodičů a ještě připomínku, že jeho táta chodí každý říjen na kontrolu ke kardiologovi.
Nevím, proč jsem měla v kalendáři kardiologa jeho otce.
Prostě jsem ho tam měla.
Když se blížily narozeniny jeho mámy, objednala jsem dárek. Martin pak přijel k rodičům, předal ho a řekl:
„Tak všechno nejlepší, mami.“
Jeho máma ho objala.
„Ty na mě vždycky myslíš.“
Já stála vedle něj.
A většinou jsem neřekla nic.
Jednou jeho sestra poslala do rodinné skupiny fotku syna s dortem.
Martin se na mobil podíval.
„On má dneska narozeniny?“
„Ano.“
„Poslali jsme mu něco?“
„Neposlali.“
Podíval se na mě.
„Ty jsi nic neobjednala?“
Najednou mi ta otázka připadala úplně absurdní.
„Je to tvůj synovec.“
Martin se zasmál.
Já ne.
„Odteď si narozeniny svojí rodiny hlídej sám.“
„Dobře.“
Řekl to tak snadno, až jsem měla pocit, že vůbec nepochopil, co mu říkám.
O narozeninách jeho mámy jsem celý den mlčela
Za dva týdny měla jeho sestra svátek.
Vzpomněla jsem si hned ráno.
Martin ne.
Nic jsem neřekla.
Druhý den jí napsal a svět se nezbořil.
Pak přišel 12. květen.
Narozeniny jeho mámy.
Ráno jsem vstala první. Udělala jsem kávu, nachystala si věci do práce a na displeji telefonu mi vyskočila připomínka.
Marie – narozeniny.
Smazala jsem ji.
Martin přišel do kuchyně.
„Máme ještě kafe?“
„Máme.“
„Večer budu trochu později.“
„Dobře.“
A odešel.
Kolem jedenácté jsem měla chuť mu napsat.
Jen jednu větu.
Nezapomeň na mámu.
Dokonce jsem otevřela naši konverzaci.
Pak jsem telefon zase položila.
Ve čtyři odpoledne dala jeho sestra do rodinné skupiny fotku. Jejich máma seděla u stolu, před sebou dort a velkou kytici růží.
Martin nic.
Přišel domů před šestou a první otázka byla, co bude k večeři.
O deset minut později mu zazvonil telefon.
Volala jeho sestra.
Slyšela jsem ho z chodby.
„Ahoj… Co?“
Ticho.
„Ježiš.“
Další ticho.
„Já přijedu.“
Položil telefon a vešel do kuchyně.
„Máma má narozeniny.“
„Ano.“
Zůstal stát.
„Ty jsi to věděla?“
„Věděla.“
„Tak proč jsi mi nic neřekla?“
Bylo zvláštní, jak rychle mě ta otázka naštvala.
„Protože jsou to narozeniny tvojí mámy.“
„Ale tys věděla, že zapomenu.“
„Ano.“
„Tak jsi mě v tom nechala.“
Nechala.
To slovo mi zůstalo v hlavě.
Jako bych připravila past.
Martin popadl bundu a vyrazil koupit kytku. Květinářství už bylo zavřené, takže nakonec přijel k mámě s bonboniérou z benzínky a lahví prosecca.
Vrátil se skoro v devět.
„Máma byla smutná,“ řekl.
To mě zamrzelo.
Měla jsem jeho mámu ráda.
„To mě mrzí.“
„Ptala se, jestli jsme se nepohádali.“
„Proč?“
Martin se opřel o linku.
„Protože prý na její narozeniny vždycky myslíš ty.“
Tentokrát jsem zůstala zticha já.
Jeho máma to věděla.
Jediný, kdo si toho dvacet let nevšiml, byl můj manžel.
Jedny narozeniny nebyly ten problém
„Takže tys jí vždycky kupovala i ty kytky?“ zeptal se.
„Ano.“
„A dárky?“
„Většinou.“
„I tu kabelku předloni?“
„Ano.“
Chvíli vypadal, jako když se mu někdo snaží vysvětlit trik, který viděl stokrát, ale nikdy ho nenapadlo přemýšlet, jak funguje.
Pak se ale zase naštval.
„Stejně jsi mi to mohla připomenout.“
A byli jsme zpátky na začátku.
„Martine, já ti připomínám tvoji mámu. Tvojeho tátu. Narozeniny synovce. Dárky neteřím. Kdy máme přijet k vašim. Co jim máme přivézt. Kdy mají výročí.“
„Tak sis to zapisovala.“
Přesně tahle věta rozhodla.
„Ano. Protože kdybych si to nezapisovala já, nezapisoval by si to nikdo.“
„Tak to nedělej.“
„Vždyť přesně to jsem udělala.“
Chvíli bylo ticho.
Martin otevřel lednici, zase ji zavřel a sedl si ke stolu.
„Moje máma tohle dělala tátovi,“ řekl po chvíli.
„Co?“
„Všechno. Narozeniny, Vánoce, návštěvy. Táta nevěděl ani, kolik mi je. Jen se vždycky objevil s dárkem, který koupila máma.“
Trochu se zasmál.
Mně to vtipné nepřišlo.
„Takže ses rozhodl pokračovat v tradici?“
„Nerozhodl.“
A pak dodal:
„Asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.“
To byla možná první věta toho večera, která mě přestala štvát.
Neomluvil se nějak krásně. Neřekl, že odteď bude všechno jinak.
Jen vytáhl telefon.
„Kdy má táta narozeniny?“
Málem jsem mu odpověděla.
Opravdu.
Už jsem měla datum na jazyku.
Pak jsem se zarazila.
„Zeptej se ho.“
Martin se na mě podíval.
„Vážně?“
„Vážně.“
Zeptal se.
Jeho táta se mu nejdřív smál a pak mu datum řekl.
Martin si ho zapsal.
O měsíc později měl narozeniny.
Tentokrát si Martin vzpomněl sám.
Koupil mu obrovský kufr s grilovacím náčiním.
Jeho táta bydlí v paneláku.
„On nemá gril,“ řekla jsem, když jsem tu krabici viděla.
Martin se na mě podíval.
Čekala jsem, že se zeptá, co mu tedy má koupit.
Nezeptal se.
„Tak si ho třeba pořídí,“ řekl.
Jeho táta měl z kufru kupodivu radost.
Od té doby si hlídá svou rodinu Martin.
Ne dokonale.
Jednou zapomněl na svátek sestry a minulý měsíc koupil neteři knihu, kterou už měla.
Dřív bych to za něj opravila.
Teď ne.
Protože největší změna nakonec nebyla v tom, že se Martin naučil používat kalendář.
Byla v tom, že když se ho někdo zeptá, co koupíme jeho mámě k narozeninám, už se automaticky nepodívá na mě.
