Článek
Maminka zemřela před rokem a půl. Do jejího bytu jsem se nastěhovala až po několika měsících. Nejdéle mi trvalo zvyknout si, že v kuchyni můžu přestěhovat hrnky a nemusím se jí ptát.
Když mě sestra poprosila o noční hlídání desetiměsíční Aničky, souhlasila jsem ráda. Měla směnu v nemocnici a švagr odjížděl pracovně pryč.
„Aspoň tam nebudeš pořád sama,“ řekla mi.
Přivezla cestovní postýlku, tašku oblečení a chůvičku půjčenou od kamarádky. Ukázala mi, jak ji zapnout. Jednu část jsme položily na komodu v mém někdejším dětském pokoji, druhou jsem si vzala do kuchyně.
Anička usnula po osmé. Chvíli jsem ještě stála ve dveřích a poslouchala její oddechování. Potom jsem si šla udělat čaj.
Poslední verš
Zrovna jsem uklízela nádobí, když se z přijímače ozvalo tiché zpívání. Nejdřív jsem se usmála. Až potom mi došlo, že sestra už dávno odjela.
Byla to naše ukolébavka.
Maminka k ní vždycky přidávala poslední verš podle toho, co měla před očima. Nejčastěji zpívala: „Spi i hrnku na polici.“ Jako malé jsme se tomu smály. Hrnek přece neměl oči, které by mohl zavřít.
Teď jsem tu větu slyšela znovu. Hlas byl slabý a trochu zastřený. Nedokázala bych přísahat, že patřil mamince. Ale na okamžik jsem přestala dýchat.
Vešla jsem do pokoje. Anička ležela na boku, jednu dlaň pod tváří. Nikdo jiný tam nebyl. Okno bylo zavřené a od sousedů nebylo nic slyšet.
Zpěv už skončil.
Kdo ji ještě znal?
Ráno jsem sestře všechno vyprávěla. Nejdřív zkoumala přístroj, potom se podívala na mě.
„Nemohlo se do toho něco přimíchat?“ zeptala se. – „A zrovna s tím hrnkem?“
Pokrčila rameny. Připomněla mi, že maminka občas hlídala i děti ze sousedství. Naše píseň možná nebyla tak výhradně naše, jak jsem si myslela.
Když s Aničkou odjely, zazvonila jsem u paní Hálové naproti. Bydlela tam už v době, kdy jsme chodily do školy. Melodii poznala, dokonce si vzpomněla na hrnek.
„Vaše maminka měla pořád nějaké takové nápady,“ usmála se. Večer ale nezpívala. Dívala se prý na televizi.
Zeptala jsem se i ostatních sousedů na patře. Nikdo mi nedokázal říct nic, co by ten večer vysvětlovalo.
Sestře jsem zavolala, že jsem nic nezjistila. Chvíli mlčela.
„Já bych ji taky chtěla ještě slyšet,“ řekla nakonec.
Tentokrát jsem zůstala
Za měsíc jsem hlídala znovu. Sestra měla další noční, švagr se měl vrátit až ráno. Přivezla stejnou postýlku i chůvičku.
Tentokrát jsem přijímač postavila před sebe. Při každém zašustění jsem zvedla hlavu. Hodinu se nedělo nic a já si připadala trochu směšně.
Pak se ozvalo broukání.
Žádná slova. Jen několik tónů, které mohly patřit té písničce. Šla jsem do pokoje pomalu. Pod nohama mi zavrzalo stejné prkno, kterému se maminka při našem uspávání vyhýbala.
Anička měla zavřené oči. Zvedla obě ruce směrem k prázdné židli vedle postýlky, chvíli je podržela ve vzduchu a zase je položila na peřinku.
Tentokrát jsem se nerozběhla rozsvítit všude kolem. Posadila jsem se k ní. Broukání už nebylo slyšet, jen na chodbě zabouchly dveře výtahu.
Zůstala jsem tam do rána. Byla jsem dojatá a pořád trochu nejistá, co jsem vlastně slyšela.
Byt už nebyl jen tichý
Od té doby uplynuly tři měsíce. Hlídám dál, ale chůvička už přenáší jen Aniččino převalování a občasný pláč. Sestra ji několikrát zkoušela u sebe. Nic podobného neslyšela.
Nevím, odkud se zpěv vzal. Možná by se našlo docela obyčejné vysvětlení. Žádné ale nemám.
Nedávno jsem ukládala Aničku a sestra si ve dveřích zavazovala boty. Začala jsem tiše zpívat. U posledního verše se sestra narovnala a přidala se.
Když jsme dozpívaly, usmála se směrem k polici. Stál na ní hrnek, ze kterého maminka každé ráno pila.
