Článek
Po rozvodu jsem se budila kolem čtvrté. Za oknem svítila lampa, v kuchyni hučela lednice a do chvíle, kdy jsem musela odejít do práce, zbývala celá věčnost.
Jednou jsem si na telefonu našla otevírací dobu bazénu. Od šesti. Dvě hodiny jsem ještě polehávala, potom jsem vytáhla plavky ze zásuvky a vyrazila.
Venku voněl déšť a u zastávky už otvírali pekárnu. Překvapilo mě, kolik lidí někam jde, zatímco já doma počítám praskliny na stropě.
První ráno jsem uplavala pár délek. Do kanceláře jsem přišla s mokrými vlasy a poprvé po dlouhé době jsem kolegyni vyprávěla něco jiného než o stěhování bývalého manžela.
Muž u provazu
Luboše jsem nejdřív neměla ráda. Plaval rychleji než já a pokaždé mě dohonil právě u obrátky. Jednou jsem se zastavila u kraje a on zabrzdil tak prudce, až mi voda šplíchla do obličeje.
„Nemohla byste stát trochu stranou?“
„Můžu rovnou vylézt, jestli vám zabírám bazén.“
Sundal si brýle. Měl kolem očí červené otisky a vypadal najednou méně přísně.
„To jsem zase nechtěl.“
Příště mě pozdravil už venku. Stáli jsme pod stříškou a čekali, až odemknou. Představil se a zeptal se, jestli jsme dneska uzavřeli příměří.
„Podle toho, kolik vody spolknu,“ odpověděla jsem.
Zasmál se. Při plavání mě pak míjel větším obloukem.
Pět minut pod stříškou
Začala jsem chodit v úterý a ve čtvrtek. Luboš tam býval také. Někdy jsme si povídali jen cestou k šatnám, jindy ještě venku, než jsem musela na tramvaj.
Pracoval v tiskárně, měl dospělého syna a rád chodil pěšky. Já mu řekla o rozvodu. Nevysvětloval mi, že mám být ráda za nový začátek. Jen se zeptal, jak se mi bydlí samotné.
Jednou si všiml, že jsem ostříhaná. Jindy mi přinesl leták s trasami kolem přehrady, protože jsem se zmínila, že neznám okolí města.
Začala jsem si chystat oblečení už večer. V koupelně jsem zkoušela, jestli se mi vlasy po usušení nekroutí každý jinam. Když Luboš jednou nepřišel, prohlížela jsem si při každé délce dveře ze sprch.
O týden později čekal před bazénem s dvěma kelímky čaje.
„Dneska je zima,“ řekl a jeden mi podal.
Přijala jsem ho oběma rukama. Celou cestu do práce jsem si pak přehrávala, jak se při tom usmál.
V sobotu půjdeme tři
Pozval mě ve čtvrtek. Sušila jsem si ještě konečky vlasů ručníkem a on přidržoval dveře, kterými táhlo dovnitř studené ráno.
„Nechcete v sobotu k té přehradě? Má být hezky.“
„Ráda,“ řekla jsem rychle.
„Výborně. Alena tu cestu zná, tak se nemusíme bát, že nás povedu přes pole.“
Přestala jsem skládat ručník.
„Alena?“
„Moje žena. Říkal jsem jí o vás. Taky začíná znovu plavat, jen ji sem takhle brzo nedostanu.“
Přikývla jsem. Najednou mi bylo horko do tváří, přestože jsem stála v průvanu.
„Já jsem si teď vzpomněla, že v sobotu něco mám. Omlouvám se, nepůjdu.“
„Nevadí. Tak někdy jindy.“
Rozloučila jsem se a odešla opačným směrem, než byla zastávka. Potřebovala jsem chvíli jít, aniž bych musela hlídat obličej.
Doma jsem rozložila leták na stole. Nikdy mi neřekl, že žije sám. Já se nezeptala. Jen jsem do každé mezery v jeho vyprávění dosadila to, co jsem si přála.
Znovu do vody
V úterý jsem vypnula budík a další týden si řekla, že budu plavat večer. Po práci jsem ale nacházela důvody, proč to odložit. Brzy byla taška zase prázdná ve skříni.
Chyběla mi voda, její chlad na ramenou i chvíle, kdy jsem při plavání nemusela nic řešit. Přesto jsem se skoro tři týdny nedokázala vrátit.
Nakonec jsem jedno ráno vstala a sbalila ručník. Před bazénem stála žena ve fialové bundě. Vídala jsem ji tam od začátku, ale nikdy jsem s ní nemluvila.
„Už jste zase zdravá?“ zeptala se. „Dlouho jste tu nebyla.“
Nechala jsem její domněnku bez vysvětlení. Zeptala jsem se raději, jestli je voda pořád tak studená.
„První délku. Pak už člověk jenom nadává, že musí do práce.“
Usmála jsem se. Když odemkli, šly jsme dovnitř spolu.
Luboš ten den nepřišel. Věděla jsem, že příště přijít může, a žaludek se mi při té představě ještě stáhl. Doma jsem pověsila plavky do koupelny. Večer už byly suché. Vložila jsem je do tašky spolu s čistým ručníkem na čtvrtek.
