Článek
Ráno před prvním objednaným nákupem jsem uklidila předsíň, aby se tam vešly přepravky. Potom jsem znovu otevřela potvrzení objednávky. Připadalo mi zbytečně drahé zaplatit za něco, co mi Radka celé měsíce vozila zdarma.
Její látkovou tašku jsem jí vrátila předchozí večer. Pořád jsem slyšela, jak za sebou zavřela dveře.
Kamarádily jsme se přes dvacet let. Když jsem se rozvedla, pomáhala mi stěhovat knihy. Já s ní zase čekala před školou na výsledky přijímaček její dcery. Nebyly jsme zvyklé počítat, která pro druhou udělala víc.
Po nehodě se to změnilo.
Jenom najít telefon
Jely jsme v březnu ze zahradnictví. Radce zazvonil telefon a ona po něm sáhla do kabelky u mých nohou. Řekla jsem, že jí ho podám. Už se ale předkláněla.
Pamatuju si náraz a hlínu vysypanou ze sazenic na klíně. Radka potom pořád opakovala moje jméno.
Poraněná pravá ruka mě bolela ještě dlouho po návratu domů. Neunesla jsem plnou tašku, obtížně jsem otevírala lahve. V práci jsem se vracela k počítači po krátkých úsecích a večer jsem někdy nedokázala ani pověsit prádlo.
Radka dostala náhradní klíč. Přivezla první nákup, uklidila ho do lednice a vynesla odpadky.
„Aspoň tohle mi dovol,“ řekla, když jsem jí děkovala.
Při loučení plakala. Objala jsem ji levou rukou a ujišťovala ji, že se to spraví. Tehdy jsem tomu sama věřila.
Co prý potřebuju
Zpočátku nakupovala podle seznamu. Později ho jen přelétla a začala nosit to, co uznala za vhodné. Místo chleba rohlíky, protože se nemusí krájet. Místo ovoce přesnídávky.
Když jsem se ptala na pomeranče, vytáhla z tašky další kelímek.
„S tímhle se aspoň nebudeš trápit.“
Neměla jsem sílu vysvětlovat, že si chci pomeranč někdy prostě oloupat, i když mi to trvá. Kelímky jsem srovnala do police.
„Je to teď se mnou lepší, viď?“ zeptala se.
Poděkovala jsem. Čekala ještě chvíli, než složila tašku.
Radka přicházela v různou dobu. Někdy zavolala od obchodu, jindy rovnou odemkla. Přestala jsem si po obědě lehat. Nechtěla jsem, aby mě našla v posteli a začala vytahovat povlečení.
Jednou přivedla naši známou Miladu. Seděla jsem v domácím tričku a měla na stole rozepsaný pracovní e-mail.
„My se teď vídáme víc než za mlada,“ smála se Radka. „Viď, Ivčo? Aspoň nás to zase dalo dohromady.“
Milada přikývla. Já taky.
Až když odešly, zkusila jsem dopsat zprávu. Ruka mě táhla od zápěstí k lokti a já nevěděla, jestli brečím bolestí, nebo kvůli tomu, co jsem zase neřekla.
Nemusím být ráda
V pátek Radka zavolala, že v neděli přijde s dcerou. Prý stejně bývám doma, tak bychom mohly posedět.
„Nehodí se mi to,“ řekla jsem. „Potřebuju si odpočinout.“
„Vždyť všechno přineseme.“
Zopakovala jsem, že návštěvu nechci.
„Tak já kolem tebe lítám a ty na mě nemáš ani hodinu?“
Seděla jsem u stolu a tiskla telefon levou rukou. Napadlo mě nabídnout alespoň krátkou návštěvu. Už jsem se nadechovala.
„Radko, ty mi pomáháš po nehodě, kterou jsi způsobila. Já ti za tu pomoc děkuju. Ale nemůžu se kvůli ní pořád tvářit, že už je všechno dobré.“
Dlouho nic neříkala.
„Myslíš, že já na to nemyslím?“
„To nevím. Vím, že mě ta ruka pořád bolí.“
Řekla, že mi zřejmě celé měsíce pomáhala zbytečně. Odpověděla jsem, že zbytečné to nebylo. Hovor přesto skončil, aniž jsme se dokázaly rozloučit jako dřív.
Bez náhradního klíče
V sobotu jsem vyplnila objednávku potravin na pondělí. Něco jsem vyřadila, abych zaplatila dopravu. Pak jsem Radce napsala, že další nákup nepotřebuju, a požádala ji o klíč.
Přišla v neděli večer, sama, jen pro svou tašku. Klíč položila na komodu a odmítla si sednout.
„Tak se měj,“ řekla.
Dívala jsem se, jak si rovná ucha tašky. Chtěla jsem ji zadržet, jenže jsem nevěděla, co jí nabídnout, aby to nebyl zase můj souhlas se vším. Nechala jsem ji odejít.
Druhý den mi kurýr postavil nákup za práh. Potraviny jsem přenášela do kuchyně po několika kusech. Trvalo to dlouho a mléko jsem musela nechat na později.
Od té doby uplynuly tři týdny. S Radkou jsme spolu nemluvily. Občas jí chci poslat něco, co by ji rozesmálo. Pak si vzpomenu na poslední telefonát a zprávu nenapíšu.
Minulý čtvrtek jsem si po obědě lehla. Probudila jsem se až za hodinu. Nikdo mezitím nepřišel. Ještě chvíli jsem zůstala ležet, přestože mě napadlo, co by mi Radka určitě vyprávěla o svém dopoledni.
