Článek
„Neli, maminka už je tady. Ten řízek ti zabalím,“ zavolala Pavla do pokoje.
Stála jsem v předsíni s dceřinou bundou přes ruku. Z kuchyně vonělo smažení a na botníku ležela učebnice angličtiny, kvůli které sem Nela v pátek odpoledne přišla.
„Jaký řízek?“ zeptala jsem se.
Pavla vykoukla ze dveří. „Kuřecí. Holky si ho přály. Myslela jsem, že to víš.“
Maso jsem nejedla od střední školy. Vadilo mi zabíjení zvířat a časem jsem si zvykla, že doma vařím bez něj. Když Nela kdysi řekla, že nechce jíst zvířátka taky, měla jsem radost. Už mě nenapadlo se ptát znovu.
Dcera vyšla s batohem v náručí. Na Pavlu se nepodívala.
„My už musíme,“ řekla jsem.
„Ale já na něj čekala,“ ozvala se Nela.
Zůstala jsem s rukou na klice.
Všichni kromě mě
Pavla stáhla pánev z plotny. „Nechcete si zatím sednout?“
Posadila jsem se ke kuchyňskému stolu. Nela zůstala u dveří, jako by ještě mohla odejít a nechat nás tam samotné.
„Ty tady jíš maso?“
Přikývla.
„A od kdy?“
„Nevím. Už dlouho.“
Pavla položila na stůl talíř. Poprvé se prý Nely zeptala, jestli smí, a ona odpověděla, že ano. Vařila to, co pro svou dceru.
„Já jsem jí to nezakázala,“ řekla jsem rychle.
Nela si sedla. „Já vím.“
Ta odpověď mě měla uklidnit. Místo toho jsem sledovala, jak si krájí maso. Věděla, kde mají příbory, a Pavla jí bez ptaní přisunula okurky.
„U tety taky?“ zeptala jsem se.
Nela přestala krájet. „Někdy.“
Připadala jsem si hloupě. Já doma zkoušela nové recepty a ostatní zřejmě dávno věděli, co si moje dcera přeje k obědu.
Vždyť ti to chutnalo
Cestou domů jsme šly pěšky. Nela nesla učebnici v ruce. Nabídla jsem se, že jí ji vezmu, ale zavrtěla hlavou.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Neptala ses.“
„Ptám se tě přece pořád, co chceš uvařit.“
„Ale vybíráš, z čeho.“
„Minulou neděli sis sama přála lasagne.“
„Ty byly dobrý,“ odpověděla. „Já neříkám, že nebyly.“
Doma jsem otevřela lednici. Na druhý den tam byly žampiony a smetana. Zeptala jsem se, jestli tedy už nebude chtít ani omáčku.
„Mami, já nechci přestat jíst všechno ostatní.“
Zavřela jsem lednici prudčeji, než bylo potřeba. Nela si odnesla učebnici do pokoje. Večer jsem jí přišla dát dobrou noc a našla ji ještě oblečenou na posteli.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala se.
Řekla jsem, že mě mrzí to tajení. Přikývla a dál žmoulala lem trička. Čekala jsem, jestli ještě něco dodá. Nakonec jsem jí jen popřála dobrou noc.
Další náhrada
V sobotu jsme šly nakoupit. U chladicího pultu jsem zvedla balení obalovaných sójových plátků.
„Tyhle jsme ještě neměly. Mohly bychom je zkusit.“
Nela se opřela o vozík. „Já bych chtěla normální řízek.“
„Vždyť to může chutnat podobně.“
„Ale já ti nechci dokazovat, že to není podobný. Můžu prostě mít ráda řízek?“
Držela jsem balení nad košíkem. Chtěla jsem jí vysvětlit, že mi nejde jen o chuť. Pak jsem si všimla, jak čeká, co zase řeknu.
Vrátila jsem plátky do regálu.
„Já maso připravovat nechci,“ řekla jsem.
„Mohla by přijít teta Eva? Ukázala by mi to.“
Manželova sestra bydlela o dvě ulice dál. Zavolala jsem jí ještě z obchodu. Souhlasila a zeptala se, jestli má přinést vlastní pánev. Zarazilo mě to. Potom jsem řekla, že pánev máme.
Do vozíku jsem přidala malý balíček kuřecího masa. Žampiony už byly doma.
Místo u sporáku
Eva přišla odpoledne. Nezačala mi nic vysvětlovat, jen si umyla ruce a zeptala se Nely, kde najde zástěru.
Dělala jsem omáčku, zatímco spolu připravovaly maso. Když potřebovaly sporák, přestavila jsem svůj hrnec na zadní plotýnku. Chvíli jsem stála za nimi. Pak jsem šla prostřít a Nele přidala na talíř dvě okurky.
U večeře mi nabídla kousek řízku.
„Děkuju, nechci.“
Hned stáhla vidličku.
„Ale ty si ho dej,“ dodala jsem. „Kvůli mně ho schovávat nemusíš.“
Usmála se a začala Evě vyprávět o angličtině. Já si nandala žampiony. Ještě mě píchlo, když se domlouvaly, co spolu někdy uvaří příště.
Při sklízení jsem zvedla Nelin talíř. Na kraji zůstaly okurky. Vždycky jsem jí je přidávala k večeři a ona je nechávala pod příborem. Myslela jsem, že už na ně nemá místo.
„Ty je vlastně nemáš ráda?“
„Moc ne,“ řekla opatrně.
Tentokrát jsem se nezeptala proč.
