Článek
Dnes ráno jsem se před trafikou zastavila tak prudce, že do mě málem narazila paní s nákupní taškou. Uvnitř nebyla fronta. Stačilo udělat dva kroky a říct si o ten modrý.
V kapse jsem svírala stokorunu. Nakonec jsem ji zastrčila do peněženky a přešla ulici. Bylo mi horko, přestože jsem měla rozepnutou bundu.
Před rokem bych nechápala, proč o tom vůbec vyprávím. Los jsem kupovala jednou za čas k narozeninám, obvykle někomu jinému. Pak jsem si jeden nechala.
Vyhrála jsem patnáct set. Doma jsme za ně objednali večeři a Marek se smál, že bych takhle mohla zaplatit i naši koupelnu.
Ten večer to byl vtip.
Peníze přece vrátím
Na koupelnu jsme spořili skoro dva roky. Marek si bral sobotní směny, já posílala stranou, co zbylo z výplaty. Úspory ležely na zvláštním účtu vedeném na mě. Zařizovala jsem naše platby odjakživa.
Za první další losy jsem dala tři stovky. Nic jsem nevyhrála. Druhý den jsem koupila jiné a jednu menší výhru rovnou vyměnila za další dva.
Začala jsem se těšit na cestu z práce. Doma jsem si sedala v předsíni na botník a stírala políčka hranou mince, ještě než jsem sundala kabát. Zbytky papíru jsem smetla do sáčku od pečiva.
Marek byl tou dobou většinou ještě v práci.
Když jsem poprvé převedla tisícovku z úspor, řekla jsem si, že ji doplním po výplatě. Jenže potom bylo potřeba vrátit tři tisíce. A pak částku, na kterou jedna výplata nestačila.
Obklady za výlohou
V sobotu jsme šli vybírat obklady. Marek si klekl k vystavenému sprchovému koutu a zkoušel dveře. Já sledovala cenovky a počítala, kolik bych musela vyhrát.
„Tyhle se ti nelíbí?“ zeptal se, když jsem zase jen přikývla. „Tak vezmeme jiné. Kvůli pár stovkám to přece nezkazíme.“
Odběhla jsem na toaletu. Opřela jsem ruce o umyvadlo a čekala, až se mi přestanou třást kolena. Domů jsme nesli dva vzorky. Položil je vedle vany, abychom si na ně zvykli.
Začala jsem tvrdit, že řemeslník nemá volný termín. Nevolala jsem mu. Jen jsem občas před Markem povzdechla, jak se dnes na všechno čeká.
Mezitím jsem střídala trafiky. Nechtěla jsem, aby si prodavačka všimla, kolikrát se vracím. Pokaždé jsem si přála vyhrát právě tolik, abych už nemusela přijít.
Pak Marek sehnal jiného řemeslníka přes kolegu. Mohl nastoupit za měsíc. Chtěl zálohu na materiál a já jsem měla druhý den poslat peníze.
Výpisy na stole
V práci jsem si vytiskla pohyby na účtu. Papíry byly ještě teplé, když jsem je skládala do kabelky. Šedesát čtyři tisíc korun chybělo. Zůstala necelá třetina našich úspor.
Večer jsem položila výpisy před Marka. Prstem zůstal mezi stránkami časopisu, který četl.
„Utratila jsem to za losy.“
Nejdřív se ptal, jestli všechny peníze. Potom jak dlouho. Odpovídala jsem po kouskách a měla nutkání začít tou první výhrou, jako by na ní ještě záleželo.
„A když jsem ti posílal peníze za soboty, tys už to věděla?“
Přikývla jsem. Zavřel časopis. Když jsem se ho pokusila chytit za ruku, odtáhl ji. Tu noc spal v obýváku.
Za tři dny odjel k bratrovi. Neřekl, že se rozvádíme. Řekl, že teď nedokáže sedět se mnou večer doma a přemýšlet, čemu ještě věří jenom on.
Koupelna musí počkat
Jsou to čtyři měsíce. Marek se zatím nevrátil. Někdy spolu povečeříme, jindy si napíšeme jen kvůli vyúčtování. Když se zeptá na peníze, odpovím přesnou částkou. Dřív bych ho odbyla, že mám všechno pod kontrolou.
Z výplaty postupně doplňuji úspory. Chodím také do poradny. Při první návštěvě jsem přiznala i los koupený cestou tam. Styděla jsem se víc než nad výpisy. Pořád jsem doufala, že aspoň někde budu vypadat lépe.
Výloha trafiky mě stále přitahuje. Markovi neslibuji, že už je všechno dobré. Sama to zatím nevím.
V koupelně máme pořád oprýskanou vanu. Včera jsem při úklidu zvedla oba vzorky obkladů. Chtěla jsem je schovat do skříňky, abych na ně nemusela každý den koukat. Nakonec jsem pod nimi utřela prach a vrátila je vedle vany.
