Článek
„Terezčina máma bude malovat na obličej,“ oznámila mi Klárka nad seznamem dobrovolníků. „Ta je srandovní.“
Právě jsem jí podávala podepsanou žákovskou a připomínala nezaplacené obědy. Proti takové konkurenci se těžko prosazuje osobní kouzlo.
„Já můžu dělat medvěda,“ řekla jsem.
Klárka přestala žvýkat.
„Mami. Hlavně na mě prosím nemávej.“
Ve středu jsem si ve škole vyzkoušela hnědý overal s velkou hlavou. Paní učitelka Jandová mě ujistila, že mám jen vítat děti u hodu šiškou do koše. Půl hodiny. Potom mě vystřídají.
Před zrcadlem jsem udělala úklonu. Medvědovi přepadl čumák přes oči.
„Když se budu dvakrát škrábat za uchem, potřebuju pomoc,“ řekla jsem dceři.
„A když budeš tancovat, já tě neznám.“
Medvěd nesmí mluvit
V pátek bylo na školním dvoře teplo. Než mě paní Jandová zapnula, vypila jsem dvě sklenice limonády. Do tlap se totiž sklenička nevešla.
„Nemluvte, ať nám věří,“ připomněla mi a nasadila hlavu.
První holčička mě objala kolem kolen. Druhá se zeptala, proč mám tenisky. Ukázala jsem na ně a pokrčila rameny. Její tatínek pravil, že medvědi už dneska chodí oblečení všelijak.
Začalo mě to bavit.
Podávala jsem šišky, tleskala a jednomu chlapečkovi jsem slavnostně zatřásla tlapou, přestože trefil spíš paní Jandovou než koš.
Klárka prošla kolem s kamarádkami. Trochu jsem nadzvedla tlapu. Otočila oči vzhůru, ale koutky jí cukly.
Slíbená půlhodina už skoro uplynula, když někdo u vedlejšího stánku převrhl várnici s limonádou.
„Hned jsem zpátky!“ zavolala paní Jandová a běžela pro hadr.
Přestávka se odkládá
Děti přicházely dál. Jednomu upadla šiška za lavičku, další chtělo společnou fotografii. Při dřepnutí pro šišku jsem zjistila, že ty dvě limonády nebyly dobrý nápad.
Síťovaným otvorem v medvědím krku jsem zahlédla paní učitelku. Klečela u stánku a vytírala pod stolem. Mezi námi stála fronta na palačinky.
Zkusila jsem si rozepnout zip na břiše. V tlapách jsem nenahmatala ani jezdec. Stáhla jsem jednu rukavici a sáhla pod chlupatou légu.
Zip popojel o centimetr a zastavil se. Zabrala jsem znovu. Zachytil podšívku a medvědovi se přes břicho udělal důlek.
„On má miminko?“ zeptala se holčička.
Rychle jsem si tlapu navlékla zpátky.
U koše už stáli další tři zájemci. Podala jsem jim šišky a natáhla tlapu k jednomu tatínkovi. Chtěla jsem ho přivolat blíž a požádat o pomoc. Pochopil to jako nabídku k focení a postavil vedle mě i mladší dítě.
Dvakrát za pravým uchem
Klárku jsem zahlédla u stolku s odměnami. Zaškrábala jsem se za uchem. Jednou, podruhé. Zamávala mi sáčkem bonbonů.
Zopakovala jsem gesto a ukázala na ni. Přestala se smát.
„Co je?“ zašeptala, když přišla blíž.
Sklonila jsem čumák k jejímu uchu.
„Záchod. Zip. Nejde.“
Chvíli na mě koukala. Pak se jí roztřásla ramena.
„Kláro.“
„Já vím. Promiň. Počkej tady.“
Doběhla pro pana školníka, který převzal stanoviště a začal dětem ukazovat hod spodem. Mě dcera odvedla za plachtu u otevřeného skladu žíněnek. Stáhla mi hlavu a položila ji na lavičku čumákem ke zdi.
„Ty jsi úplně mokrá.“
„Hlavně už ten zip.“
Klekla si ke mně. Já držela látku napnutou, ona opatrně vytáhla zachycený kousek podšívky. Když jezdec konečně sjel dolů, vyvlékla jsem ruce z rukávů. Klárka mi přidržela overal, abych se do něj při prvním kroku nezamotala.
Už jen brčkem
Na toaletu jsem došla s overalem shrnutým pod pasem. Cestou jsem potkala ředitele. Podíval se na chlupaté nohy, na můj obličej a raději mi podržel dveře.
Když jsem se vrátila, Klárka seděla za plachtou a hladila medvědí hlavu po čele.
„Nikomu to neřeknu,“ slíbila.
„Ani Tereze?“
Chvíli přemýšlela.
„Tak to jsem měla říct rovnou, než přišla.“
Zvenku se ozvala paní Jandová. Omlouvala se a ptala se, jestli jsem v pořádku. Ujistila jsem ji, že už ano, ale další směnu přenechám někomu, kdo zatím nepil.
Doma mi Klárka postavila na stůl vodu s brčkem. Prý pro případ, že bych chtěla ještě pomáhat v domácnosti v převleku.
Večer jsem našla jejího plyšového medvěda před koupelnou. Na krku měl lístek: Pusťte mě první.
