Článek
Pozvání na rande mi po rozvodu připadalo jako něco, co se děje jiným ženám. Já chodila z práce nakoupit, o víkendech za sestrou a jednou měsíčně pomáhat s výměnou knih v kulturním domě.
Tam jsem poznala Filipa. Přijel s přepravkou románů po stěhování a odmítal si připustit, že návody k pračce mezi ně nepatří. Nakonec jsme je vyřadili společně a on zůstal rovnat stoly.
Bylo mu třiatřicet. Věděla jsem to, protože jsme při skládání židlí zjistili, že má narozeniny ve stejný den jako moje sestra. Svůj věk jsem řekla hned potom, skoro jako upozornění.
„Takže máte náskok,“ odpověděl. „Aspoň mi poradíte, co nedělat.“
Večeře, kterou jsem odmítla
Příště už přinesl jen tři knihy a dvě kávy. Pamatoval si, že do své nedávám cukr. Povídali jsme si i při práci a já se přistihla, že čekám, jestli se zase objeví ve dveřích.
Když mě po úklidu pozval na večeři, zasmála jsem se.
„Nežertujte. Vždyť bych vám mohla…“ Zarazila jsem se. Matku jsem dokončit nedokázala. Ta věta mi sama vyskočila na jazyk a teď jsem nevěděla, jak z ní ven.
Filip zvážněl. „Já nežertoval. Ale jestli nechcete, tak nechcete.“
Potom už mě nezval. Zdravil stejně mile, pomáhal stejně ochotně, jen po skončení odcházel. Překvapilo mě, jak mě to mrzí. Sama jsem mu přece řekla ne.
Tentokrát jsem se zeptala já
Za měsíc venku pršelo tak hustě, že jsme s krabicemi čekali pod stříškou u zadního vchodu. Filip mi vyprávěl o nepovedeném víkendu pod stanem. Smála jsem se a znovu si uvědomila, že s ním nemusím vymýšlet, co říct.
„Nechcete někdy na kávu?“ zeptala jsem se, než jsem si to stačila rozmyslet.
Podíval se na mě. „Jako dva lidé z knižní výměny, nebo jako ti dva z minula?“
„Ti z minula.“
V kavárně jsme si začali tykat. Seděli jsme u okna, venku se v loužích lámalo světlo. Přiznala jsem, že čtu poslední stránky detektivek předem. Filip odložil hrnek. „To mi neříkej. Budu před tebou muset schovávat knihy.“
Objednali jsme si jeden dort a dvě vidličky. Když servírka odnášela prázdné šálky, obrátila se na mě. „Vy si dáte ještě kávu? A syn taky?“
Dvě vidličky
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Filip klidně řekl, že jsme na rande. Servírka se omluvila a odešla, ale já už sahala po kabelce. Najednou jsem si všímala každé vrásky kolem svých očí v odrazu okna.
„Simono, chceš odejít kvůli mně?“
Zavrtěla jsem hlavou. Dodal tiše: „Nebo kvůli tomu, co si o nás myslí někdo cizí?“
Řekla jsem mu, že vedle něj nechci pořád hádat, jak na ostatní působíme. Že si umím představit horší poznámky než tuhle. Neodpověděl, že věk je jen číslo. Přiznal, že jeho ta chyba také zaskočila.
„Ale ještě před chvílí nám tu bylo dobře,“ řekl.
Položila jsem kabelku zpátky. Dort už měl trochu rozteklou polevu. Ochutnala jsem a podala mu druhou vidličku. Zbytek odpoledne nebyl úplně bez rozpaků, přesto jsem domů nechtěla spěchat.
Ruka vedle mé
Další týdny jsme chodili do kina a vařili u mě. Jednou mi Filip přinesl detektivku se záložkou na první stránce. Nejistota se občas vrátila, ale už jsem kvůli ní nerušila domluvená setkání.
V neděli jsme šli z trhu. Filip nesl chleba a já svazek mrkve, ze kterého mi na kabát padala hlína. Zastavili jsme před přechodem. Jeho volná ruka byla kousek od mé.
Vzala jsem ho za ni.
Otočil se ke mně a usmál se. Když naskočila zelená, přešli jsme spolu na druhou stranu. U pekařství mě políbil a já se tentokrát nerozhlédla, kdo stojí za námi. Na příští knižní výměnu už jsme se domluvili, že přijdeme společně.
