Článek
Babička uměla zachránit všechno. Zúžit sako, prodloužit dětské kalhoty i přešít šaty večer před plesem. Sedávala jsem u ní v kuchyni a navlékala jehly. Když někdo zazvonil, přesunula talíř stranou a rozložila na stole látku.
Bylo mi šestnáct, když zemřel manžel její mladší sestry Růženy. Máma babičku poprosila, jestli by tetě ušila černou sukni. Neměla v čem jít na pohřeb. Babička právě párala rukáv sousedčina kabátu. Nůžky ani nepoložila.
„Ať si najde někoho jiného.“
Máma už nic neřekla. Sukni jsme s tetou koupily v obchodním domě. V kabince plakala a já nevěděla, jestli kvůli manželovi, nebo kvůli tomu, jak jí všechno odstávalo v pase. Babičce jsem nedokázala odpustit, že jí nepomohla.
Dvě jména na jedné cedulce
Obě jsme navštěvovaly zvlášť. Babička se na sestru neptala, teta posílala pozdravy jen mámě. Myslela jsem, že se pohádaly kvůli dědictví. Nikdo mi to nepotvrdil a já se časem přestala vyptávat.
Babička zemřela před třemi lety. Letos knihovna v našem městě chystala malou výstavku místních švadlen a krejčích. Nabídla jsem její střihy a několik šatů, které nám po ní zůstaly.
V podšívce babiččina modrého kostýmu jsem našla cedulku se dvěma jmény. Marie a Růžena. Máma mi potvrdila, že si sestry po revoluci otevřely dílnu. Pamatovala jsem si místnost se dvěma stroji, ale netušila, že patřila oběma.
Mezi střihy ležel pracovní sešit. U jarních zakázek jednoho roku se měnilo písmo. Pak už byly všechny poznámky babiččiny. Termíny škrtala a posouvala, u několika objednávek stálo: záloha vrácena.
Zůstala u dvou strojů
Teta si sešit prohlížela dlouho. Bylo jí třiaosmdesát a na drobné zápisy si přinesla lupu. Datum poznala hned. Z dílny odešla pět let před manželovou smrtí, když mi bylo jedenáct.
Dostala nabídku práce v salonu v sousedním městě. Lepší peníze, pravidelný konec směny. Nastoupit měla hned. Babičce oznámila odchod v pátek a v pondělí už nepřišla. Rozdělané šaty i zaplacené zálohy tam zůstaly.
„Říkala jsem jí, že to zvládne. Šila rychleji než já.“
Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy máma několik týdnů vodila po škole k sousedce. Babička neměla čas hlídat. Ze sešitu jsem teď poznávala, které večery proseděla u stroje a komu potom vracela peníze.
Nešlo jen o výplatu
Zeptala jsem se tety, proč jí aspoň večer nepřišla pomoct. Sundala si brýle. Čekala jsem vysvětlení, kvůli kterému bych mohla přestat mít zlost aspoň na jednu z nich.
„Bála jsem se, že už tam zase zůstanu.“
Podle tety babička rozhodovala o všem. Vybírala zákaznice, opravovala jí stehy a před lidmi přeměřovala její práci. Teta chtěla někdy dokončit šaty, aniž by nad nimi sestra znovu rozsvítila lampu. To jí však při odchodu neřekla.
„Svedla jsem to na peníze. Na ty mohla nadávat. Kdybych řekla, že odcházím od ní, bylo by to horší.“
Připomněla jsem jí sukni na pohřeb. Přikývla. Doufala prý, že babička kvůli jejímu neštěstí všechno ostatní odloží. Když odmítla, už ji nikdy o nic nepožádala. Svého odchodu přesto nelitovala. Jen toho pátku a způsobu, jakým zavřela dveře.
Vedle sebe jen na výstavě
Do knihovny jsem odnesla modrý kostým ze společné dílny a šaty, které teta ušila později sama. Pomohla mi je vybrat. U popisků jsem uvedla obě jména i to, která z nich co vytvořila. Nepsala jsem, že byly nerozlučné sestry.
Na zahájení teta přišla. U kostýmu mi ukázala nenápadnou kapsu ve švu. Tu prý vymyslela ona. Babička ji nejdřív nechtěla, potom stejnou kapsu začala dělat i do dalších sukní.
Chtěla jsem se babičky zeptat, jestli si to pamatovala. Jestli na sestru myslela pokaždé, když takovou kapsu šila. Místo toho jsem tetě podržela kabát, aby si mohla kostým prohlédnout zblízka.
