Článek
Ještě jsem měla hlavu na jeho hrudi, když zvedl ruku před obličej.
„Tak aspoň nějaký pohyb dneska,“ řekl.
Čekala jsem, jestli se ke mně otočí. Místo toho přejel prstem po displeji. Odtáhla jsem se a začala hledat tričko. David si toho všiml, až když jsem rozsvítila.
Hodinky dostal ode mě k Vánocům. Bylo mu sedmatřicet a poslední dobou si stěžoval, že po práci jen sedí. Líbilo se mi, že dárek opravdu používá. Začali jsme chodit večer kolem přehrady, někdy jsme si cestou koupili kávu. Bylo nám spolu dobře.
Pak začal cestu prodlužovat. Nestačilo dojít domů. Ještě mu chyběly kroky. Jednou mě nechal stát před vchodem, zatímco obešel blok. Smála jsem se mu, že se bez potvrzení ze zápěstí nesmí pustit dovnitř. Přidal se. Tehdy mi to připadalo jako neškodná zvláštnost člověka, kterého miluju.
Aspoň jsme se hýbali
První poznámku o sexu a pohybu jsem utrousila já. Byla neděle, celý den pršelo a nám se nechtělo ven. Potom jsem ukázala na jeho hodinky a řekla, že procházku máme vyřešenou. David se rozesmál.
Jenže on ten vtip začal opakovat. A já se smála dál, i když už mi vtipný nepřipadal. Nechtěla jsem být ta, která nejdřív něco řekne a pak za to druhého trestá.
Postupně jsem věděla, že po milování přijde displej. Někdy mi ukázal tep, jindy jen něco spokojeně odkýval. Vždycky to trvalo pár vteřin. Právě proto mi připadalo trapné přiznat, jak moc mi to vadí.
Začala jsem čekat, až bude hotový. Ležela jsem vedle něj a připravovala se na chvíli, kdy zase položí ruku a bude mít čas na mě. Přitom jsem si v duchu nadávala, že žárlím na věc, kterou jsem koupila za čtyři tisíce.
Ten večer s tričkem už jsem čekat nechtěla. „Mohl by ses jednou nejdřív podívat na mě?“
David spustil ruku. „Vždyť se dívám.“
„Teď jo.“
Sedl si. Řekl, že přece vím, že jsem pro něj důležitější než hodinky. Přikývla jsem. Jenže jsem si vzpomněla, jak jsem minule ještě něco vyprávěla a on přes moje rameno sledoval displej. Zbytek té historky už neslyšel.
Vtip, který jsem nechala běžet
„Tys sama říkala, že aspoň máme pohyb.“
Měl pravdu. Mohla jsem mu vyjmenovat každý večer, kdy mě ta poznámka zamrzela. Jenže v žádném z nich jsem mu to neřekla.
„Já vím. Už mi to ale není příjemný.“
Chvíli seděl a otáčel hodinky na zápěstí. Začala jsem mu vyprávět o čekání před domem. O kávě, kterou si už nedáme, protože by se musel zastavit. Překvapilo mě, kolik drobností jsem měla připravených.
„Takže teď je špatně i to, že konečně něco dělám?“
Málem jsem řekla, že to tak nemyslím a ať na to zapomene. Tuhle větu jsem používala často. Zhasli bychom a on by si myslel, že je všechno v pořádku.
„Není. Ale po sexu chci chvíli tebe. Bez těch čísel.“
Nedomluvili jsme se hned. David si lehl a já ještě chvíli seděla s tričkem v ruce. Pak jsem ho odložila zpátky na židli.
Další večer jsme se vraceli od přehrady. Před vchodem se podíval na displej a zpomalil. Automaticky jsem sáhla po klíčích, že na něj počkám nahoře.
„Půjdu s tebou,“ řekl. Doma dal vařit vodu. Zeptala jsem se, kolik mu chybělo. Už sahal po hodinkách, tak jsem ho zarazila.
„Promiň. To nemusím vědět.“
Vyndala jsem dva hrnky. David se mě zeptal, který čaj chci.
