Článek
Petr u nich občas přespával, když se s Romanem vrátili pozdě z koncertu. Dostal čistý ručník, ráno si uvařil silnou kávu a před odchodem složil deku na pohovce. Alena ho měla ráda. Uměl spravit zaseknutou roletu, přinést dobré víno a všimnout si, kdy už návštěva trvá příliš dlouho. O to podivnější jí připadalo, že se nyní měla zpětně postarat i o noc, kterou u nich vůbec nebyl.
Roman jí to řekl ve středu, když spolu sundávali ze sušáku povlečení. Nejdřív se zeptal, jestli nezapomněla na sobotní večeři s Petrem a Danou. Nezapomněla. Měla už koupené maso a těšila se, že vyzkouší nový recept. Roman složil povlak příliš úhledně, uhladil ho dlaní a teprve potom dodal, že kdyby přišla řeč na minulý pátek, Petr prý spal u nich.
„Jak to myslíš, prý?“
„Řekl jsem mu, že to potvrdím.“
Alena držela druhý konec prostěradla. Minulý pátek byli oba doma. Roman sledoval hokej, ona si v ložnici telefonovala se sestrou. Žádné zvonění, žádná rozložená pohovka. Napadlo ji, že snad Petr někde pil a nechtěl to doma přiznat. Zeptala se, co se stalo. Roman se podíval směrem k otevřeným dveřím, přestože v bytě nikdo další nebyl.
„Byl u nějaké ženské. Já nevím přesně. To je mezi nimi.“
Pustila prostěradlo. Roman musel rychle zachytit jeho roh, aby nespadl na zem. Sám se prý na nic nevyptával. Petr mu ráno zavolal, že potřebuje pomoct, a on mu vyhověl. Znali se od učiliště, prošli spolu rozvodem Petrových rodičů i Romanovým dlouhým hledáním práce. Petr ho nikdy nenechal ve štychu. Teď přece nemohl odmítnout kvůli jedné větě.
Alena si sedla na kraj postele. „Ale ty chceš, abych ji řekla taky.“
Roman namítl, že ji nejspíš vůbec nebude muset říkat. Dana nemá důvod něco prověřovat. Jen kdyby náhodou zmínila pátek, neměla by Alena vypadat překvapeně. Už samotná představa, jak se musí správně zatvářit, ji zneklidnila víc než původní prosba. Zkoušela si vzpomenout, zda se někdy před Danou podobně hlídala. Nechtěla začít podezírat všechny jejich společné večery, ale ta myšlenka už se objevila.
„Já jí lhát nebudu,“ řekla.
Roman položil povlečení do skříně. Podle něj se z maličkosti stávala velká věc hlavně tím, jak o ní mluvila. Nikdo po ní nechtěl, aby schvalovala nevěru. Měla jen podržet jeho, svého partnera. Kdyby se dostala do nesnází její sestra, také by se nejdřív snažila pomoct a teprve potom řešila, co provedla. Alena si přitáhla domácí svetr přes kolena. Sestra by po ní možná podobnou službu někdy chtěla. Ani to z ní ale nedělalo službu, kterou chtěla poskytnout.
Ve čtvrtek mu navrhla, ať Petrovi zavolá a vezme svůj slib zpátky. Roman odpověděl, že takhle to nefunguje. Co by mu asi řekl? Že mu to doma zakázali? Alena namítla, že nemusí mluvit o zákazu. Stačí přiznat, že slíbil něco, co se týká i jí, aniž se jí zeptal. Roman si povzdechl. Právě proto se prý člověk někdy radši na nic neptá.
Ta věta mezi nimi zůstala i při cestě do práce. Alena si v tramvaji otevřela Danin kontakt. Mohla jí napsat, jenže o pátku znala jedinou Romanovu větu. Nechtěla z ní dělat zprávu, za jejíž podrobnosti pak bude odpovídat. Telefon schovala. Doma ji čekal jiný rozhovor, který měla vést s člověkem, od něhož to celé slyšela.
Večer chtěla sobotní večeři zrušit. Roman se zeptal, co by tím vyřešili. Dana by se začala ptát a Petr by stejně jednou přišel. Alena se opřela o linku. „Tak přijďte s jiným plánem vy dva. Já jsem žádné přespání neslíbila.“ Roman zůstal chvíli mlčet, ale nikomu nezavolal. Nakonec řekla, ať tedy přijdou. Zopakovala však, že lhát nebude. Odpověděl krátkým „dobře“ a odešel do koupelny.
V sobotu dopoledne spolu krájeli zeleninu. Mluvili o nákupu, o počasí i o polici v předsíni, která potřebovala připevnit. Aleně se chvílemi zdálo, že je všechno při starém. Potom Romanovi přišla zpráva. Displej neviděla, ale podle jeho krátkého úsměvu ji napadlo, že píše Petr. Musela se ovládnout, aby se nezeptala. Vadilo jí už i to, že si začíná všímat, jak Roman drží telefon.
Hosté přišli chvíli po šesté. Dana přinesla jablečný koláč a hned v předsíni se omlouvala, že se jí trochu propadl uprostřed. Petr podal Romanovi láhev a Aleně políbil tvář stejně jako pokaždé. Na okamžik jí položil ruku na rameno. Nevěděla, jestli jí tím děkuje za něco, s čím nikdy nesouhlasila, nebo zda v tom gestu sama hledá příliš mnoho.
U stolu se zpočátku mluvilo snadno. Dana vyprávěla o kolegyni, která si spletla termín školení, Petr se vyptával na Romanovo auto. Alena nosila jídlo a snažila se nepřemýšlet nad každou zmínkou o minulém týdnu. Když se Dana zeptala na omáčku, ráda jí popsala recept. Bylo příjemné mít na chvíli otázku, na kterou znala jednoduchou odpověď.
Petr si přidal a pochválil ji. „U vás se člověk vždycky dobře nají.“
„Tak vidíš,“ obrátila se k němu Dana. „A tys mi ani neřekl, co jste tu měli minule.“ Potom se podívala na Alenu. „Co jste vlastně v pátek vařili? Já ho doma čekala s večeří. Příště mi ho klidně pošlete najíst domů.“ Usmívala se. Nebyl to výslech ani nastražená otázka. Právě proto Alena cítila, jak jí tuhne obličej.
Roman se natáhl pro vodu. Petr sklopil oči k talíři. Alena mohla říct, že si nevzpomíná. Mohla se zvednout pro koláč nebo se zasmát Danině poznámce. Věděla ale, že Dana by si z toho odnesla totéž jako z přímého potvrzení. Položila vidličku vedle talíře.
„Petr u nás v pátek nebyl. Ten večer jsme návštěvu neměli.“
Dana se nejprve znovu podívala na manžela, jako by čekala opravu dne. „Říkal jsi přece, že jste koukali na hokej a zůstal jsi tady.“ Petr si odkašlal a začal mluvit o tom, že se původní plán změnil. Roman ho přerušil. Nebylo to hlasité, přesto se Alena lekla, protože na jeho vstup čekala od středy.
„Já jsem slíbil, že mu to potvrdím. Alena u toho nebyla.“
Dana chvíli mlčela. Potom se zeptala Aleny, jestli tedy ví, kde Petr strávil noc. Alena cítila Romanův pohled, tentokrát už se však k němu neotočila.
„Vím jen, co mi řekl Roman. Vysvětlit ti to musí Petr.“
Dana odsunula židli. Na tváři neměla slzy, jen soustředěný výraz, se kterým si v předsíni zapínala kabát. Petr šel za ní. Chtěl jí pomoct s rukávem, ale ona ustoupila a požádala ho, aby jí teď dal pokoj. Roman zůstal u dveří do kuchyně. Když hosté odešli, byly na stole pořád čtyři talíře a napůl rozkrojený koláč. Alena začala sbírat příbory. Potřebovala něco dělat, než se dokáže na Romana podívat.
„Mohla jsi mě aspoň varovat,“ řekl.
Zvedla hlavu. Připomněla mu středu i čtvrtek, návrh zrušit večeři a poslední rozhovor před koupelnou. Roman neodpověděl hned. Pak přiznal, že si myslel, že přímo před Danou nic neřekne. Petrovi prý ještě ve čtvrtek napsal, ať se nebojí, že to s ní vyřídí.
Alena položila příbory zpátky na stůl. Celé dva dny hledala způsob, jak tu návštěvu zvládnout. Roman mezitím kamaráda ujišťoval, že je všechno zařízené. Její odpověď znal, jen počítal s tím, že ji nakonec nedokáže vyslovit. Zeptala se ho, co přesně mělo znamenat to jeho „dobře“. Pokrčil rameny a podíval se ke dveřím, za kterými před chvílí zmizeli hosté.
Roman řekl, že Petr bude zuřit. Možná přestanou jezdit na společné víkendy. Alenu napadlo, že by ho mohla uklidnit: třeba se to urovná, třeba zavolá a Petr pochopí, že neměl jinou možnost. Ta slova měla téměř připravená. Místo nich řekla, že měl možnost neslibovat přespání, které se nestalo. Roman se opřel o linku a dlouho si prohlížel podlahu.
Spát šli pozdě. Nevyřešili, co Roman udělá, až Petr zavolá, ani jestli se Dana bude chtít s Alenou ještě vidět. Alena vedle něj ležela a poslouchala, jak se obrací. Na sobotní večer se původně těšila. Teď by si přála vrátit se ke středě, k napůl složenému prostěradlu, a slyšet od něj, že Petrovi zavolá. Vedle ní ale ležel stejný muž, který slíbil, že ji přesvědčí.
Ráno Roman nakrájel chleba a zeptal se, jestli chce také kávu. Přikývla a posadila se. Když před ni položil hrnek, chvíli u stolu postál.
„Ještě se zlobíš?“
„Ano,“ řekla Alena.
Roman otevřel ústa, pak se posadil naproti ní. Když mu během snídaně zazvonil telefon, na displeji se objevilo Petrovo jméno. Podíval se na Alenu. Nenabídla mu, co má říct. Roman hovor přijal a zůstal sedět u stolu. „Ne, ona mě varovala,“ řekl po chvíli. „Já jsem ti tvrdil, že to zařídím.“ Alena dál jedla. Za tu větu mu nedokázala poděkovat, ale slyšela ji.
