Článek
Jsem účetní a je mi třiašedesát. S čísly si rozumím a moje výdaje na bydlení se mi nelíbí. Byt mám vlastní, jenomže vlastnictví vás nezbaví plateb. Zvlášť když v něm žijete sama a vytápíte i pokoj plný věcí člověka, který už má vlastní hypotéku.
Syn se odstěhoval před patnácti lety. Nechal mi tu školní atlas, dvě sportovní tašky a několik krabic. Pokaždé tvrdil, že si je příště vezme. Když jsem mu oznámila, že pokoj pronajmu, měl je pryč do soboty.
Do inzerátu jsem napsala, že hledám klidnou studentku a sama chodím do práce. Kamarádka mi poradila přidat něco osobního. Připsala jsem, že v kuchyni máme novou troubu. Nic vhodnějšího mě nenapadlo.
Klára přišla v září. Bylo jí třiadvacet, dokončovala v Brně magisterské studium a z předchozího bydlení chtěla odejít, protože se v něm pořád někdo střídal. Zeptala se, jestli mi nebude vadit, když si občas uvaří později večer. Připadala mi vychovaná. To bývá při prohlídkách bytu časté.
Nájem jsme domluvily včetně běžných plateb. Vyhradila jsem jí police v koupelně a v lednici a ukázala pračku. Potom jsem zdůraznila, že nechci nikoho hlídat ani se o někoho starat. Klára řekla, že to je dobře, protože hledá hlavně místo, kde se dá v klidu učit.
První týden jsme se obě chovaly, jako by druhá byla na krátké návštěvě. Já po sobě okamžitě utírala sporák a ona snad ani nechodila na záchod. V noci jsem slyšela jen opatrné zavírání dveří. Jednou jsme se obě omluvily, že jsme si současně chtěly dojít pro vodu. Vlastní domácnost mi začala připadat jako menší penzion.
Pak jsem v sobotu zapomněla, že už nebydlím sama, a vyšla z koupelny v podprsence. Klára stála u linky s rohlíkem. Pozdravila, já pozdravila a konečně jsme měly to nejhorší za sebou. Od té doby už přede mnou dokázala nechat na stole rozečtené poznámky. Já přestala schovávat tepláky, ve kterých mi bylo nejlíp.
Samozřejmě jsme si musely zvyknout. Klára zavírala sáček s pečivem způsobem, který podle mě nemohl fungovat. Já se ptala, jestli už je vzhůru, zrovna když se po noční směně v kavárně snažila usnout. Ona mi jednou snědla jogurt. Nevadil mi jogurt, ale to, že jsem ho ráno hledala přesně tam, kde býval posledních deset let.
Ohradila se, když jsem jí vyprala svetr s vlastním prádlem. Chtěla ho prát v ruce. Připomněla jsem jí, že jsem pustila šetrný program. Neodpověděla, jen si svetr odnesla. Příště jsem se zeptala, než jsem sáhla do koše. Odmítla poděkováním a já si musela zvyknout, že i takhle může vypadat normální soužití.
Někdy jsme si večer sedly v kuchyni. Ona si dodělávala jídlo, já měla zapnuté rádio a skládala účtenky. Vyprávěly jsme si o lidech, jejichž jména druhé vůbec nic neříkala. Za pár měsíců jsem ale bezpečně rozeznávala dvě spolužačky se stejným jménem a Klára věděla, který kolega mi zase odevzdal doklady pozdě.
O Vánocích odjela k rodičům. Mohla jsem nechat koupelnu otevřenou, jíst rovnou z hrnce a pustit si ráno rádio nahlas. Třetí den jsem se přistihla, že si nechávám historku z práce na večer. Potom jsem si vzpomněla, že ji nemám komu vyprávět, a zavolala sestře.
Postupně se nám v kuchyni promíchaly hrnky a v lednici přestala být hranice tak zřetelná. Na nájemném jsme nic neměnily. Klára posílala peníze včas a já jí za ně konečně přestala děkovat, jako by mi je dávala z dobroty srdce.
Na jaře začala mluvit o práci po škole. Poslouchala jsem ji se zájmem a nabízela rady. V Brně je přece firem dost. Měla tu známé, brigádu a bydlení. Zdálo se mi rozumné zůstat. Nepřišlo mi zvláštní, že ze všech možností, které zvažovala, doporučuji právě ty do půl hodiny tramvají od našeho bytu.
Pak přišla nabídka z Pardubic. Blíž k jejím rodičům, zajímavá práce a možnost bydlet se spolužačkou, kterou znala od prvního ročníku. Přinesla si vytištěné podmínky a zeptala se mě, jestli se na ně podívám. Pročetla jsem je poctivě. Jen jsem mnohem déle mluvila o tom, co tam chybí, než o tom, co jí nabízejí.
Klára si odnesla papíry do pokoje. Zůstala jsem v kuchyni a měla ze sebe nepříjemný pocit. Kdyby stejnou nabídku dostala moje neteř, nejspíš bych jí poblahopřála. Kláře jsem začala počítat náklady na stěhování.
O pár dní později jsem jí nabídla nižší nájem. Udělala jsem to uprostřed hovoru o ceně másla, aby to vypadalo přirozeně. Vysvětlila jsem, že je spolehlivá a že peníze přece nejsou všechno. Z úst účetní, která si večer předtím přepočítávala platby za elektřinu, to byla poměrně odvážná věta.
Klára se zeptala, jestli si to můžu dovolit. Řekla jsem, že bychom to nějak udělaly. Podívala se na mě a pak odpověděla, že o nájem nejde. Chtěla zkusit tu práci. Neřekla, že už nechce bydlet se starší paní. Neměla jsem jí co vyvracet a najednou jsem nevěděla, jak v tom rozhovoru pokračovat.
Vymluvila jsem se na únavu a šla si lehnout. Na chodbě se za chvíli ozvaly její dveře a potom tekla voda. V tu chvíli jsem si konečně přiznala, proč jsem si za celý rok nestěžovala, že si myje vlasy tak pozdě. Bylo mi příjemné vědět, že je doma ještě někdo. A teď jsem chtěla, aby kvůli tomu odmítla práci.
Další den jsem se jí omluvila za to, jak jsem nabídku rozebírala. Řekla jsem, že budu ráda, když jí to vyjde. Klára si přisunula židli a znovu vytáhla papíry. Tentokrát jsme prošly hlavně to, na co se má ještě zeptat. Dala jsem si záležet, abych mezi otázky nepropašovala důvod zůstat.
Od té doby mi ukazuje i nabídky pokojů. U jednoho jsme se smály fotografii kuchyně, na které bylo vidět všechno kromě sporáku. U jiného jsem ji upozornila na dojíždění. Zkontrolovala si cestu na mapě a řekla, že jí nevadí. Také jsem kdysi dokázala jezdit přes celé město jen proto, že jsem někde chtěla být.
Domluvily jsme se, kdy pokoj nabídnu dál. Tentokrát už jsem věděla, co do inzerátu napsat. Přesto jsem ho několikrát odložila. Přijít o příjem jsem si nemohla dovolit, ale představa, že budu cizí ženě znovu ukazovat police v koupelně, mě unavovala předem.
Klára zatím v pokoji balí knihy a učí se na poslední zkoušky. Občas mi od dveří řekne něco o práci, na kterou se těší. Snažím se hned nenabízet řešení problémů, které ještě nenastaly. Budeme si chybět, řekla mi včera. Odpověděla jsem, že určitě, a málem dodala, že tedy ještě může změnit názor.
Na červenec jsme si předběžně domluvily oběd. Přijede do Brna za kamarády a staví se u mě. Zeptala jsem se, co jí mám uvařit. Prý cokoli, ať si s tím nedělám starosti. To se jí snadno řekne. Celý rok jsem se snažila nepřipomínat jí matku a ona mi na rozloučenou dá úkol, se kterým si nevím rady.
Zítra přijde první zájemkyně o pokoj. Ptala se, jestli je v bytě dost klidu. Odepsala jsem, že ano. Pak jsem ještě přidala, že není nutné zavírat se hned po příchodu v pokoji. Tu větu jsem naštěstí stihla smazat. Třeba si budeme rozumět. Jen je mi trochu líto, že by to mohlo jít tak snadno i s někým dalším.
