Článek
Když se první turbulence opřela do trupu, byl kapitán McKenzie ještě v pohodě. Tak jedeme, drž se, kovboji, prohodil. Posádka sledovala palubní meteoradar a hledala v té změti bouřkových buněk cestu. A tady se skrývala smrtelná léčka.
Palubní radar té doby trpěl jevem, kterému se říká útlum radaru. Nejsilnější déšť pohltí radarový paprsek natolik, že za sebou vytvoří na obrazovce zdánlivě prázdné, klidné místo. Pilotům to vypadá jako průchod skrz bouři. Ve skutečnosti je to ta úplně nejhorší část.
Přesně tahle iluze zlákala posádku letu 242. Nejdřív kapitán mínil, že bouře je neprůchodná, pak ale na obrazovce zahlédli mezeru a rozhodli se jí prolétnout. Zamířili do klidně vypadajícího místa poblíž města Rome v Georgii, kde ovšem právě vrcholila ta nejzuřivější konvekce. Klesali ze sedmnácti na čtrnáct tisíc stop, přímo do pekla.
Kroupy jako kladiva
To, co následovalo, trvalo jen pár minut, ale bylo apokalyptické. Do letadla se opřel liják takové síly, že ho černá skříňka zaznamenala jako nepřetržitý řev. A pak přišly kroupy, některé velké až jako golfové míčky, které bušily do plechu jako stovky kladiv naráz.
Nápor byl tak brutální, že kroupy rozbily část čelního zasklení kokpitu. Ještě horší osud ale potkal motory. Dvojice proudových jednotek Pratt & Whitney JT8D nasála takové množství vody a ledu, že se kompresory přetížily, přehřály a těžce poškodily.
V 16:09 posádka ohlásila prasklé sklo a výpadek levého motoru. O necelou minutu později umlkl i pravý. Desítky tun kovu s pětaosmdesáti lidmi na palubě se rázem změnily v obří kluzák. Bez tahu, s výpadky elektřiny, s vichrem hvízdajícím rozbitým oknem a se zemí, která se neúprosně blížila.
Generátory vysadily spolu s motory, takže i černá skříňka na dlouhé úseky ztichla. V kabině zavládla tma a děsivé ticho, které v tryskovém letadle nemá co pohledávat. Když se napájení a záznam zase obnovily, letadlo už klesalo a do nárazu zbývaly jen minuty. Začal zoufalý závod s ubývající výškou.
Řízení letového provozu nabízelo letiště, jenže jedno bylo daleko na východě, mimo dosah. Druhé mělo krátkou dráhu pro malá letadla a leželo za nimi. Třetí taky zůstalo vzadu. Každá vteřina ubírala metry a s nimi mizely možnosti. V kokpitu padla věta, která shrnuje celou bezvýchodnost situace. Druhý pilot žádal McKenzieho, aby našel silnici.
Místem přistání se stala úzká dvoupruhová okreska v obci New Hope v okrese Paulding. Tehdy šlo o Highway 92 Spur, dnes známou jako Dallas-Acworth Highway, bývalou Georgia State Route 381. Klidná venkovská cesta lemovaná stromy, sloupy elektrického vedení a pár domky. Pro těžké letadlo to nebyla vhodná přistávací dráha.
Letoun se dotkl silnice vysokou rychlostí. Levým podvozkem dosedl mimo osu vozovky, smýkl se doleva a začal se rozpadat. Konce křídel sekaly do stromů, sloupů, dopravních značek i do zaparkovaných aut. Stroj se roztříštil, trosky se rozprostřely skoro šest set metrů a část z nich narazila do samoobsluhy s benzínovou pumpou. Vzplál oheň. Z elegantního letadla zůstala hořící troska rozesetá po venkovské silnici a přilehlém lese.
Zemřeli tu nejen lidé v letadle. Zahynulo i devět obyvatel New Hope, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Mezi oběťmi na zemi byly celé rodiny. Matky i s dětmi. Obyčejní lidé, kterým do klidného venkovského odpoledne spadlo z nebe dopravní letadlo.
Ti, kdo přežili, a ti, kdo ne
Z pětaosmdesáti lidí na palubě zemřelo třiašedesát, včetně obou pilotů. Naživu zůstalo dvacet cestujících a obě letušky, Catherine Lemoine a Sandy Purl. Ty už před nárazem samy připravily cestující na nouzové přistání a po havárii pomáhaly evakuovat, koho mohly. Spolu s oběťmi na zemi si neštěstí vyžádalo dvaasedmdesát životů. Dodnes je to nejtragičtější letecká havárie v dějinách státu Georgia.
Vyšetřovatelé z NTSB označili za příčinu naprostou a ojedinělou ztrátu tahu obou motorů při průletu oblastí extrémního počasí. Nasátí obrovského množství vody a krup v kombinaci s pohybem plynových pák způsobilo přetažení kompresorů, jejich vážné poškození a motory se už nedaly nastartovat. Jeden ze členů komise ale s tímto závěrem nesouhlasil a mířil dál. Podle něj šlo i o rozhodnutí kapitána bouři prolétnout místo obletět a o to, že posádka neměla nejaktuálnější informace o počasí, přestože o síle systému věděla.
Před osudným úsekem neměla posádka k dispozici čerstvý meteorologický obraz toho, jak se jednotlivé bouřkové buňky mezitím spojily do souvislé a rychle postupující fronty. Katastrofa také odhalila, jak zranitelné jsou proudové motory vůči masivnímu nasátí vody a krup. Piloti se od té doby cvičí bouřky především obletět, ne hledat cestu skrz ně, a chránit motory správným nastavením výkonu v hustých srážkách. Poučení vykoupené dvaasedmdesáti životy.
Na okraji hřbitova v New Hope dodnes stojí pamětní deska. Připomíná odpoledne, kdy z bouřkových mračen spadlo na venkovskou silnici dopravní letadlo, a jména těch, kdo to nepřežili, v letadle i na zemi. Každý rok se tu scházejí pozůstalí i ti, kdo vyvázli.
Zdroje:
