Článek
Příběh začal v roce 1977. Irene Pepperbergová tehdy už měla doktorát z chemické fyziky na Harvardu, ale stále víc ji zajímala otázka, jak zvířata myslí a jak rozumějí komunikaci.
Věda tehdy o papoušcích věděla hlavně to, že umějí dokonale napodobovat zvuky. Představa, že by mohli slova používat cíleně, rozumět jejich významu nebo pracovat s abstraktními pojmy, působila na mnoho vědců přehnaně.
Pepperbergová proto koupila mladého žaka v obchodě se zvířaty poblíž Chicaga. Záměrně nechtěla vybírat „nejšikovnějšího“ papouška. Požádala prodavače, aby náhodně vytáhl jednoho z ptáků. Chtěla, aby případné výsledky nešlo svést na mimořádně nadané zvíře vybrané předem.
Vybranému samci bylo přibližně dvanáct až třináct měsíců. Dostal jméno Alex, zkratku názvu Avian Learning EXperiment, tedy experiment ptačího učení.
Papoušek, který jen neopakoval slova
Pepperbergová nepoužívala běžný výcvik založený jen na opakování povelů. Vytvořila speciální způsob učení. Dva lidé před Alexem sehráli situaci, ve které jeden kladl otázky a druhý odpovídal. Ten, kdo odpověděl správně, dostal předmět nebo odměnu.
Papoušek nebyl jen divák. Viděl, že jazyk slouží k dosažení konkrétního cíle. Když člověk správně pojmenoval předmět, mohl ho dostat. Alex se tak postupně zapojoval a chtěl stejnou věc také.
Výsledky byly pozoruhodné. Alex dokázal správně označit přibližně padesát předmětů, sedm barev, pět tvarů a množství do šesti. Uměl rozlišit materiál, velikost, tvar i barvu. Dokázal také odpovídat na otázky typu, co je stejné a co jiné.
Významné byly i jeho výsledky s pojmem none, tedy „nic“ nebo „žádný“. Když dostal dva předměty, které se v určité vlastnosti nelišily, dokázal odpovědět, že rozdíl není žádný. Pepperbergová to popisovala jako koncept podobný nule, nikoliv jako běžné školní počítání.
Alex také někdy spojoval známá slova, aby popsal něco nového. Jablku údajně říkal banerry, což mělo být spojení slov banana a cherry (banán a třešeň). Nešlo o důkaz lidského jazyka v plném smyslu, ale o další známku toho, že papoušek nepoužíval zvuky zcela náhodně.
Měl vlastní vůli
Alex také nebyl ochotný pracovat kdykoliv a za každých okolností. Když ho úkol nudil, dokázal říct, že se chce vrátit do klece. Když dostal místo požadovaného předmětu jiný, uměl ho odmítnout a žádost zopakovat.
To bylo pro Pepperbergovou důležité. Papoušek, který si pouze zapamatuje naučenou reakci, může odměnu přijmout bez ohledu na její podobu. Alex ale rozlišoval mezi tím, co chtěl, a tím, co dostal.
Někdy se také zapojoval do tréninku jiných ptáků. Když mladší papoušek odpověděl špatně, Alex prý občas správnou odpověď řekl dřív než on. V laboratoři působil zároveň jako zkoumaný subjekt, spolupracovník i náročný kolega, který chtěl pozornost přesně ve chvíli, kdy ji chtěl.
Pepperbergová později přirovnávala některé jeho schopnosti k výkonům malých dětí. Nešlo ale o jednotné měření inteligence ani o tvrzení, že Alex měl „IQ pětiletého dítěte“. Některé úkoly zvládal na úrovni, kterou vědci srovnávali s malými dětmi, zatímco v jiných ohledech zůstával samozřejmě papouškem.
Nejslavnější moment Alexova života přišel ve chvíli, kdy dostal zrcadlo. Pozoroval svůj odraz a pak se podle Pepperbergové sám zeptal: „Jaká barva?“
Neznal totiž slovo pro šedou. Vědkyně mu odpověděla, že je šedý, a opakovala mu to několikrát. Alex si nové slovo osvojil a později dokázal pojmenovat barvu vlastního peří.
Příběh bývá často líčen jako první „existenciální otázka“ položená zvířetem. To je ale nejspíš příliš velké tvrzení. Pozoruhodné bylo něco jiného: podle Pepperbergové šlo o spontánně položenou otázku, nikoliv o odpověď na naučený lidský podnět. Alex prý chtěl získat informaci, kterou dosud neměl. Už to samo bylo pro výzkum komunikace zvířat mimořádné.
Ne každý vědec byl Alexovými výsledky přesvědčen. Kritici upozorňovali, že dlouhodobě trénované zvíře může reagovat na jemné nápovědy, situaci nebo očekávání trenéra. Podobné pochybnosti provázely už dřívější pokusy s lidoopy používajícími znakovou řeč.
Někteří odborníci tvrdili, že Alex předvádí velmi propracované naučené chování, ale ne skutečné porozumění. Jiní naopak považovali jeho schopnost odpovídat na nové kombinace otázek za silný důkaz, že pracuje s významem slov, ne jen se zvukovou rutinou.
Pepperbergová se sporům nevyhýbala. Trvala na kontrolovaných pokusech, opakování výsledků a publikování v recenzovaných časopisech. Její práce nebyla přijímána bez kritiky, ale právě proto měla větší váhu. Alexovy výsledky se nestaly jen televizní kuriozitou. Vstoupily do seriózné debaty o tom, co všechno dokážou ptačí mozky.
Dnes je jasné, že velikost mozku sama o sobě nevypovídá o schopnosti řešit složité úkoly. Papoušci a krkavcovití ptáci mají jiné uspořádání nervové soustavy než savci, přesto dokážou řešit problémy, učit se, pracovat se sociálními vztahy a v některých úlohách používat abstraktní kategorie.
Poslední večer
Ve středu 5. září 2007 vypadal Alex zdravě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížil konec. Večer se Pepperbergová s Alexem rozloučila obvyklou rutinou.
Alex jí řekl: „You be good. I love you. See you tomorrow.“ V češtině: „Buď hodná. Mám tě rád. Uvidíme se zítra.“
Byla to věta, kterou podle Pepperbergové používal při jejím odchodu z laboratoře. Ráno 6. září 2007 našli pracovníci laboratoře Alexe mrtvého v kleci. Bylo mu jednatřicet let. Jeho smrt přišla nečekaně, protože žakové se v lidské péči často dožívají více než čtyřiceti let, někdy i výrazně déle.
První pitva neurčila jednu jednoznačnou příčinu Alexovy smrti. Pozdější interpretace ji spojovaly s kornatěním tepen a možnou náhlou srdeční příhodou, smrtelnou arytmií nebo mrtvicí.
Jeho smrt otřásla nejen Pepperbergovou, ale i lidmi, kteří jeho výzkum sledovali desítky let. Článek v Nature tehdy citoval Pepperbergovou, pro niž byl Alexův odchod „nejhorším dnem života“.
Alexova smrt se dostala do velkých médií včetně The New York Times a odborného tisku. Nebyl to jen známý papoušek z televizních záběrů. Stal se symbolem otázky, kterou si věda dlouho kladla špatně: ne zda zvířata myslí stejně jako lidé, ale jakým vlastním způsobem myslí.
Pepperbergová později vydala knihu Alex & Me, ve které popsala jejich třicetiletou spolupráci i osobní vztah. Pokračovala také ve výzkumu komunikace a poznávacích schopností papoušků prostřednictvím Alex Foundation.
Zdroje:
https://www.npr.org/transcripts/14293868
https://www.npr.org/2009/08/31/112405883/alex-me-the-parrot-who-said-i-love-you
https://www.brandeis.edu/now/2008/january/alex.html
https://www.audubon.org/news/how-irene-pepperberg-revolutionized-our-understanding-bird-intelligence
https://news.harvard.edu/gazette/story/2024/03/parrot-tale/
https://www.loe.org/shows/segments.html?programID=07-P13-00038&segmentID=9
https://www.aaas.org/membership/qualia/alex-parrots-final-experiment
