Článek
V místnosti visel těžký, nasládlý pach. Byla to pečlivě vypěstovaná směs starého potu, zbytků včerejšího česnekového dresingu a nevyvětraného vzduchu.
Seděl jsem ve své pracovně, nohy nahoře na stole, a sledoval načítací obrazovku hry. Dělám dispečera kamionové dopravy na home office, takže ven vlastně vůbec nepotřebuju. Můj revír je zhruba deset metrů čtverečních mezi mým počítačem, lednicí a záchodem.
Dveře se prudce otevřely. Ilona stála na prahu, jednu ruku si tiskla přes nos a pusu, ve druhé držela nějakou designovou lahvičku z lékárny.
„Radku, tohle už se fakt nedá,“ zahučela přes dlaň. „Koupila jsem ti speciální antibakteriální mýdlo bez parfemace. Běž rovnou do sprchy, smrdíš jako kanál.“
Zavrtěl jsem hlavou a dál klikal myší. „Říkal jsem ti to už včera, Ilono. Četl jsem článek o kožním mikrobiomu. Moje tělo se teď čistí od těch chemikálií, co do nás průmysl cpe. Nesmím to narušit.“
„Jaký mikrobiom, ty prase?“ vyjekla a udělala krok dovnitř. Hned zase ucouvla, protože jsem zrovna zvedl ruku, abych se podrbal na krku, a uvolnil tak další vlnu svého osobního odéru. „Zítra jedeme na oslavu k mojí mámě. Nemůžeš tam jet takhle!“
Usmál jsem se na monitor. „Tak asi budu muset zůstat doma. Pro jistotu. Abych mamince nepokazil vzduch v obýváku.“
Práskla dveřmi tak silně, až mi z poličky spadla prázdná plechovka od energeťáku.
Přesně o tohle mi šlo. Jsme spolu dvanáct let a posledních pět let se mě snažila předělat na společenského doplňkového psa. Každý víkend nějaká akce, rodinný oběd, výlet na hrad, grilování u sousedů. Odmítání nefungovalo, to vždycky skončilo řevem a tichou domácností.
Tak jsem změnil taktiku. Zjistil jsem, že když člověk dostatečně páchne, lidi ho přestanou nikam zvát. Dokonce ho i přestanou otravovat doma. Je to ten nejdokonalejší obranný mechanismus na světě.
Kdo nevoní, ten má klid
Ilona to ale nevzdala tak snadno jako obvykle. Ve čtvrtek odpoledne jsem si zrovna v kuchyni mazal chleba paštikou, když se odemkly dveře a do bytu vtrhla moje žena i se svým bratrem Karlem.
Karel je osobní trenér. Nosí upnutá trička, pije proteinové koktejly a myslí si, že díky velkým bicepsům má patent na řešení všech rodinných problémů. Hned nakráčel do kuchyně a zamračil se.
„Radku, co to má jako znamenat?“ začal zostra a založil si ruce na hrudníku. „Ilona mi volala s pláčem, že s tebou nemůže spát v jedné místnosti. Chováš se jako dobytek.“
Vzal jsem si chleba a opřel se o kuchyňskou linku. Moje šedé tričko už mělo v podpaží slušné mapy. „Kájo, to je zdravotní problém. Přirozená detoxikace organismu.“
„Nedělej ze mě blbce,“ štěkl Karel a udělal krok ke mně. Zastavil se ale hned u jídelního stolu. Očividně ho můj odér praštil přes nos. „Koukej se jít okamžitě umýt. Nebo tě vezmu a narvu tě do tý vany sám. A pak tě objednám na psychiatrii, protože normální chlap tohle nedělá.“
Zhluboka jsem se kousl do chleba s paštikou. V klidu jsem polkl.
„Jestli na mě sáhneš, Karle,“ řekl jsem pomalu, „tak přísahám, že zítra v poledne nakráčím do toho tvýho luxusního fitka na Andělu. Najdu si tě před tvýma nejbohatšíma klientkama a hrozně moc tě obejmu. A budu křičet, jak jsem rád, že jsi mě přijal i s mým kožním plísňovým onemocněním.“
Karel zbledl. Představil si to. Svoji reputaci mezi pražskými paničkami si budoval roky a moc dobře věděl, že bych to udělal. Ruce mu klesly podél těla.
„Ty jsi normální psychopat,“ hlesl a podíval se na Ilonu. „Ségra, tohle já řešit nebudu. Promiň.“
Otočil se na patě a odešel z bytu. Ilona tam stála, svírala v ruce klíče a z očí jí šlehaly blesky.
„Dobře,“ řekla ledově. „Tohle jsi přehnal. Omezím ti přístup ke společnému účtu. Uvidíme, jak dlouho tě ten tvůj mikrobiom bude bavit, když si nebudeš moct objednat ani jídlo.“
„Smlouva v bance je na nás oba,“ pokrčil jsem rameny a dojedl chleba. „Když nezaplatíš hypotéku, seberou byt i tobě. Můj problém to není.“
Otočila se a běžela do ložnice. Slyšel jsem, jak tahá ze skříně cestovní tašku.
V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří. Šel jsem otevřít.
Za dveřmi stál kluk od rozvážkové služby. V ruce držel dvě krabice s pizzou. Venku muselo začít obrovsky lít, protože z něj kapala voda na naši rohožku a celý se třásl zimou. Měl úplně promáčenou bundu.
Najednou mi ho přišlo strašně líto. Dělat takovouhle mizernou práci v takovém počasí musí být peklo. Vytáhl jsem z kapsy dvoustovku, kterou jsem měl připravenou navíc, a podal mu ji k té zaplacené objednávce.
„Nech si to celý, kámo,“ řekl jsem a vzal si krabice. „Kup si po šichtě pořádnej horkej čaj, ať nenastydneš.“
Kluk překvapeně poděkoval a zmizel ve výtahu. Zavřel jsem dveře a ten záblesk soucitu se rozplynul ve chvíli, kdy do předsíně vpadla Ilona s narvanou taškou.
Měla na sobě kabát a tvářila se, jako by šla na pohřeb.
„Jedu k našim,“ oznámila mi tvrdě. „A zůstanu tam, dokud se nezačneš chovat jako člověk. Dávám ti víkend na to, aby ses vzpamatoval. Jinak v pondělí podávám žádost o rozvod.“
Opřel jsem se o futra do obýváku a otevřel vrchní krabici s pizzou. Krásně voněla po sýru a feferonkách.
„To mě mrzí, zlato,“ řekl jsem s plnou pusou. „Pozdravuj maminku a dejte si na mě zítra na té oslavě chlebíček.“
Ilona na mě zírala. Oči se jí leskly, ale už nic neřekla. Pochopila, že mě její odchod vůbec nezajímá. Že jsem přesně tohle plánoval od pondělí, kdy jsem naposledy použil mýdlo.
Popadla tašku, rozrazila vchodové dveře a práskla jimi za sebou tak silně, až to rezonovalo celou chodbou. Zámek dvakrát cvakl, jak si zvenku zamkla.
Otevřel jsem si k té pizze plechovku studeného piva, sundal propocené tričko, hodil ho do kouta a se spokojeným zasměním zapnul počítač, abych mohl rozehrát další bitvu.
