Článek
Pracuju na krajské pobočce zdravotní pojišťovny u nás v Pardubicích. Je to klasická kancelářská rutina, od osmi do půl páté, a docela si zakládám na tom, jak u toho vypadám. Třikrát týdně chodím na kruhové tréninky a kalorie si hlídám v aplikaci. Moje o dva roky mladší sestra Lenka to má přesně naopak. Dělá učitelku ve školce, doma má tříletého kluka a manžela, co věčně trčí v práci. Její strava se skládá z nedojedených dětských přesnídávek a rychlých večeří, na které nemá energii. Za poslední dva roky se docela slušně zakulatila.
Dřív mě to štvalo. Když jsme vyrůstaly, ona byla ta drobná blondýnka, za kterou se kluci otáčeli, a já ta vysoká, přísná, co jí musela dělat křen. Ale časy se mění.
Blížil se reprezentační ples města, což je u nás v únoru hlavní událost sezóny. Lístky se kupují měsíce dopředu a dělají se tam všechny důležité známosti. Lenka se tam chystala se svým Karlem a už čtrnáct dní dopředu panikařila, co si vezme na sebe. Měla v záloze jen jedny opravdu použitelné šaty. Takovou tu temně modrou, áčkovou klasiku ze splývavého materiálu. Nic extra, ale ten střih naprosto geniálně schoval její širší boky a větší břicho. Vypadala v tom vlastně docela elegantně.
V úterý odpoledne se u mě stavila v práci. Byla uhoněná, malýho táhla za ruku a přes rameno jí visel obal na obleky.
„Kami, prosím tě, uděláš pro mě něco?“ vyhrkla hned ve dveřích. „Můžeš mi ty modré šaty hodit do té čistírny naproti vám do obchoďáku? Já musím s malým na logopedii a do pátku to nestihnu zařídit. Ty to máš přes ulici.“
Vzala jsem si od ní obal i zálohu. Nebyl to problém. Odnesla jsem to tam hned o polední pauze. Paní za pultem mi vypsala papírový lístek s tím, že to bude hotové v pátek odpoledne. Lístek jsem si hodila do peněženky a tím to mělo skončit.
Když vám do cesty spadne lesklý satén
Ve čtvrtek jsme s Lenkou vyrazily do města, protože potřebovala nové lodičky. Procházely jsme pasáží a zastavily se u jedné z těch dražších italských prodejen, kde zrovna probíhal finální výprodej zimní kolekce. Všude visely cedule s velkými nápisy slev a upozorněním, že zlevněné zboží nelze vrátit.
A tam jsem je uviděla.
Visely na stojanu hned u vchodu. Zářivě lososové, obtažené šaty z umělého saténu. Jestli někdy něco fungovalo jako zvětšovací sklo na každý tělesný záhyb, byl to tenhle lesklý materiál. Sundala jsem je z ramínka a ukázala jí je.
„Leni, koukej. Ty by ti hrozně sekly. Ta barva tě úplně rozzáří, nebudeš aspoň pořád za šedou myš v té modré.“
Zarazila se. „Není to moc úzký? A ten materiál… to se bude lesknout.“
„Prosím tě, aspoň ukážeš ženské tvary. Běž si to zkusit, jen tak pro legraci.“
Vlezla do kabinky. Když po pěti minutách vylezla, musela jsem se kousnout do rtu. Bylo to přesně tak tragické, jak jsem odhadovala. Látka se jí napínala přes břicho, boky v tom působily dvakrát tak široké a tenký pásek v pase z ní dělal přeštípnutý buřtík. Lenka se na sebe nejistě dívala do zrcadla a rukama si stahovala lem dolů.
Stoupla jsem si za ni, chytila ji za ramena a podívala se jí do očí přes odraz ve skle.
„Ty bláho. Vypadáš jako z časopisu. Fakt,“ řekla jsem úplně vážně. „Je to odvážný, to jo, ale konečně z tebe vyzařuje nějaká energie. Budeš tam za bohyni.“
„Nelžeš mi?“ pípla a zkusila zatáhnout břicho, což u tohohle materiálu stejně nepomohlo.
„Proč bych ti lhala? Vždyť v tom vynikne dekolt. A navíc, koukej na tu cenu. Stály čtyři tisíce, teď jsou za dvanáct stovek. To by byl hřích tam nechat. Budeš to mít jako zálohu, kdyby se s těmi modrými v čistírně něco stalo.“
Koupila si je. U pokladny jí ještě jednou připomněli, že kvůli slevě sedmdesát procent už zboží nevezmou zpátky. Abych neměla pocit, že jsem úplná svině, vzala jsem ji potom do kavárny a zaplatila jí obří karamelové latté a pistáciový dortík. Dokonce jsem jí ochotně podržela tašky, když si šla umýt ruce. Měly jsme vlastně hezké sesterské odpoledne.
V pátek jsem končila v práci ve čtyři. Čistírna měla otevřeno do pěti. Mohla jsem normálně přejít silnici a ty modré šaty vyzvednout. Místo toho jsem si šla o patro níž sednout k holičce, se kterou se znám, a nechala si vyfoukat vlasy na zítřek. K čistírně jsem došla přesně v 17:08. Mříž už byla stažená dolů.
Vyfotila jsem to na mobil a poslala Lence zprávu: „Ségra, je mi to strašně líto. Měli tam dneska nějakou sanitaci a zavřeli už v pět. Úplně mi to uteklo.“
Zavolala mi za minutu. Byla úplně v háji.
„Co budu dělat? Já nemám v čem jít!“
„Vždyť máš ty nádherné lososové včerejší! Vidíš, jak se to sešlo. Budeš za hvězdu, uvidíš.“
Plesová sezóna neodpouští
V sobotu v sedm večer jsem u nich doma zvonila. Chtěly jsme se dodělat a jet společně taxíkem. Já měla na sobě naprosto jednoduché, ale dokonale střižené černé sametové šaty s rozparkem. Vypadala jsem skvěle.
Když Lenka vyšla z ložnice v tom lososovém saténu, atmosféra by se dala krájet. Zip jí přes záda sotva dopnuli. Přešlapovala v předsíni a zírala na sebe do velkého zrcadla na skříni.
„Já v tom nejdu,“ zašeptala. Hlas se jí třásl. „Vypadám v tom jako jitrnice. Zůstanu doma. Nebo si vezmu ty svoje černý kancelářský kalhoty a nějakou bílou košili.“
Natáhla ruku k zipu, že to celé sundá. Tohle byl ten moment, kdy jsem musela zasáhnout.
„Leni, neblázni,“ řekla jsem a jemně jí chytila ruku. „Na pozvánce je jasně napsaný ‚Black Tie Optional‘. Pustí tě v kalhotách maximálně ke kase. Tam u vchodu stojí ti sekuriťáci z agentury a nekompromisně vyhazují lidi, co přijdou nevhodně oblečení. Pamatuješ, jak loni vyvedli toho chlápka v džínách? Chceš si uříznout takovou ostudu hned ve vestibulu?“
„Tak zavolám Monice, bydlí kousek, třeba mi něco půjčí!“ zkoušela se bránit dál a už napůl brečela.
„Monika je tenhle víkend na horách, vždyť to sama dávala na Instagram. Byla bys tam před zamčeným barákem. Dala jsi za to dvanáct stovek, nevymění ti to a hlavně – sluší ti to. Jen prostě nejsi zvyklá na to, že jsi trochu výraznější.“
Karel stál celou dobu v kuchyni, opřený o linku. Měl už na sobě oblek a jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, bylo nepřijít o zaplacený raut.
„Sluší ti to, miláčku,“ pronesl mechanicky. „Hlavně už pojďme, ten taxík dole nebude čekat věčně a mně v těch polobotkách mrznou nohy.“
To ji zlomilo. Nechtěla dělat scénu manželovi a neměla jinou reálnou možnost. Zvěsila ramena, natáhla přes to tenký kabát a šly jsme.
Do hlavního sálu kulturáku jsme vešly čtvrt hodiny po začátku. Lenka kabát odevzdala v šatně a okamžitě si začala taškou zakrývat břicho. Ten satén se pod ostrými světly sálu leskl tak moc, že to přitahovalo pozornost od každého stolu, kolem kterého jsme prošly. Lidi se dívali. Někteří jen neutrálně, pár ženských si nás vyloženě změřilo s takovým tím útrpným výrazem, který říká úplně všechno.
Zatímco já si to sebevědomě namířila rovnou k hlavnímu baru pro skleničku prosecca, Lenka se držela o půl kroku za mnou. Zapadla hned za první volný vysoký stolek a snažila se schovat za květinovou výzdobu.
Otočila jsem se k ní, usrkla trochu vína a mrkla na ni. „Vidíš? Všichni na tebe koukají. Bude to skvělej večer.“
Dopila jsem skleničku, usmála se na známého od naproti a vyrazila na parket. Zbytek večera už jsem se o ni vlastně nemusela starat.
