Článek
Trouba pípla přesně ve dvanáct třicet. Teplota uvnitř klesla na udržovacích sedmdesát stupňů, kachna měla kůrku přesně na hranici mezi křupavou a vysušenou. Tohle je moje zóna. Přesný čas, přesná teplota, jasný postup. V obýváku seděl můj manžel Tomáš, jeho bratr Michal a Michalova žena Simona. Simona, která má doma bílé koberce, nikdy na nich není jediný drobek a na všechno má nevyžádanou radu.
Já stála u kuchyňské linky, v ruce vlhký hadr z mikrovlákna, a hypnotizovala digitální hodiny na mikrovlnce. Dvanáct třicet pět. Moje máma měla přijet ve dvanáct.
„Tak co, Kláro, už to budeme podávat?“ ozval se z obýváku Michal. „Nebo čekáme na nějaké speciální povolení?“
„Čekáme na moji mámu,“ zavolala jsem zpátky, možná o trochu ostřeji, než bylo nutné. Hadr jsem hodila do dřezu a začala rovnat příbory, které už ležely naprosto rovně.
Zvonek se ozval ve dvanáct čtyřicet. Máma vtrhla do předsíně a přinesla s sebou nejen zpoždění, ale i ten svůj typický, vyčerpávající chaos. Svlékala si kabát, pletená šála jí padala na zem a v rukou balancovala s obrovskou, starou plastovou krabicí s odštípnutým žlutým víkem.
„Ježíšmarjá, to je doprava, já se z toho zblázním,“ hlásila už od dveří a cpala se přes Tomáše, který jí chtěl pomoct s taškou. „Ne, to nech, to si nesu sama, to je těžké. Já se jenom zuju.“
Za minutu už stála v mojí uklizené kuchyni. V momentě, kdy jsem potřebovala z linky přesunout horký pekáč, mi zablokovala přístup ke dřezu. Snažila se v něm pod tekoucí vodou opláchnout nějakou svoji starou lžičku, kterou vylovila z tašky.
„Mami, prosím tě, sedni si do obýváku k ostatním, já to všechno donesu.“
„Já ti chci jenom pomoct, Kláro,“ ohradila se okamžitě a lžičku nechala s cinknutím padnout na odkapávač. „Ty jsi vždycky hned tak hrozně napružená. Člověk aby se bál na něco sáhnout.“
Kousla jsem se do rtu. „Nejsem napružená, jen potřebuju místo na tu kachnu. Běž si sednout k Tomášovi.“
Oběd probíhal přesně tak, jak jsem čekala. Simona jedla malé kousky masa, pečlivě se vyhýbala knedlíkům a zkoumala moji novou jídelní sadu.
„To je zajímavé, kachna s jablky,“ pronesla Simona a utřela si koutek úst papírovým ubrouskem. „Já ji dělám jen na kmíně. Klasika. Michal nemá rád tyhle moderní experimenty.“
„Náhodou, ta jablka tomu dají šťávu,“ vložila se do toho okamžitě máma. „Klára vaří skvěle, Simono. Má to výborné.“ Jenže u toho plivla malou kůstku přímo na okraj svého talíře, čímž celý ten dojem dokonalé obrany trochu shodila. Snažila jsem se nedívat na ten umaštěný okraj a radši jsem Tomášovi dolila vodu.
Když jsme dojedli hlavní chod, máma se vítězoslavně zvedla.
„Tak, a teď přijde to hlavní,“ oznámila. Došla do kuchyně pro tu otřesnou žlutou plastovou krabici a položila ji doprostřed stolu, přímo vedle mých designových podtácků. Otevřela víko. Byla tam ořechová roláda.
„Včera jsem u ní stála do dvou do rána,“ vzdychla máma a teatrálně si otřela čelo hřbetem ruky, i když se vůbec nepotila. „Ty ořechy byly nějaké vlhké, vůbec to nešlo namlít. A to těsto se pořád trhalo. Ale řekla jsem si, že pro Michala se Simonou ji prostě musím udělat, když už se vidíme takhle všichni dohromady.“
Michal si vzal hned dva kousky. Simona ochutnala jeden.
„Teda, paní Jano,“ zamumlal Michal s plnou pusou, „vy nás rozmazlujete. To se dneska už nevidí, takováhle poctivá práce.“
„Je opravdu výborná,“ přidala se překvapivě i Simona a podívala se na mě. „Vidíš, Kláro, tohle by ses měla od maminky naučit. Ty tvoje chia pudinky jsou sice zdravé, ale klasika je klasika.“
Usmála jsem se. Takovým tím tvrdým, naučeným úsměvem, který používám na úřadech. Máma zářila a vyprávěla, jak těžké je sehnat správnou mouku.
O půl hodiny později jsem v kuchyni skládala špinavé nádobí do myčky. Mám ráda tenhle proces. Talíře dolů, skleničky nahoru, příbory do košíku. Vracelo mi to pocit kontroly.
Sáhla jsem po žluté plastové krabici, abych ji opláchla. Byla prázdná, ale něco na ní nesedělo. Nevoněla po domácím pečení. Vzala jsem hadr, abych otřela linku. Na židli v rohu ležela mámina obrovská koženková taška. Byla pootevřená. Jak jsem se natáhla pro sprej na mastnotu, do tašky jsem drcnula. Překlopila se a na dlaždičky z ní vypadla zmačkaná papírová taška.
Na ní bylo obří zelené logo Pekařství u nádraží.
Zvedla jsem ji. Uvnitř byl zasunutý obdélníkový karton se zlatým vzorem. Přesně ten typ tvrdého papíru, na kterém se v supermarketech a velkých pekárnách prodávají balené záviny. A na boku kartonu byla nalepená bílá cenovka.
Ořechový závin balený. 149 Kč. Zlevněno – spotřebujte do 27. 3.
Dívala jsem se na ten štítek a cítila, jak se ve mně vaří krev. Do dvou do rána. Vlhké ořechy. Trhající se těsto. Lhala. Obyčejně, prachsprostě lhala, jen aby se mohla před Simonou nechat obdivovat jako velká mučednice, zatímco mě tím vlastně ponížila. Já tady od rána lítám kolem kachny, a ona koupí zlevněnou roládu z nádraží, přendá ji do svý starý krabice a slízne smetanu.
Popadla jsem ten karton. Přesně jsem věděla, co udělám. Nakráčím do obýváku, položím ho na stůl a řeknu: Mami, vypadl ti z tašky ten obal od té domácí rolády. Z toho pekařství u nádraží mají ale skvělé recepty, že? Chtěla jsem vidět Simonin výraz. Chtěla jsem mámě tu její divadelní hru zbourat.
Došla jsem do chodby a zastavila se těsně před prahem do obývacího pokoje.
Michal a Simona se skláněli nad Tomášovým telefonem, smáli se nějaké fotce z dovolené. Máma seděla v křesle kousek stranou, mimo jejich zorné pole.
Dívala se do klína. V rukou držela malé platíčko s Ibalginem. Snažila se vyloupnout jeden růžový prášek.
Její prsty byly zarudlé. Klouby měla nepřirozeně oteklé a palec na pravé ruce se jí stáčel mírně do strany. Tlačila bříškem prstu na staniol, ale neměla v něm sílu. Ruce se jí třásly námahou. Zkusila to znovu, kousla se do rtu, až jí obličej stáhl bolestivý škleb. Fólie nepovolila. Rozhlédla se, jestli se někdo nedívá, pak to platíčko zvedla k ústům a prášek z něj prostě prokousla zuby. Plastový obal vyplivla do dlaně, prášek polkla nasucho a ruce rychle schovala pod stůl.
Karton, který jsem svírala v ruce, mi najednou připadal nesnesitelně těžký.
Do dvou do rána. Neudělala to proto, že by byla líná. Koupila to, protože už fyzicky nezvládne uhníst těsto. Nezvládne namlít ořechy. Její ruce už to prostě nedají. A radši bude před námi všemi hrát tuhle trapnou komedii se zlevněným závinem, než aby mně, své dceři, která má na všechno tabulku a harmonogram, přiznala, že už něco nedokáže. Že je stará a že ji všechno bolí.
Udělala jsem krok zpátky do chodby. Triumf byl pryč. Zbylo jen takové blbé, tiché dusno a tlak v žaludku.
Vrátila jsem se do kuchyně. Karton od rolády jsem zmačkala a nacpala ho na úplné dno odpadkového koše, hluboko pod slupky od jablek a mastný papír z kachny.
Nadechla jsem se a vešla do obýváku. S prázdnýma rukama.
„Ještě je káva,“ řekla jsem neutrálně a začala sbírat ze stolu prázdné skleničky.
Máma ke mně vzhlédla. Ruce měla pořád schované v klíně pod stolkem. V očích měla takový ten ostražitý výraz, jako by čekala, odkud přijde rána. „A co ta roláda, Kláro? Vždyť ty jsi vůbec neochutnala.“
Podívala jsem se na ni. Na ten její křivý úsměv, kterým maskovala únavu.
„Je výborná, mami,“ zalhala jsem plynule, vzala její prázdný talířek a dala ho navrch hromádky. „Opravdu se ti povedla.“
