Článek
„Teď musíš přijít a říct, že ti pejsek nejí.“
Seděla jsem na koberci v Matějově pokoji. V ruce jsem držela plyšového psa, kterého už dvakrát prohlédl, naočkoval a poslal domů. Když jsem se zvedala, chytil mě za rukáv.
„Ale on už je zdravej,“ namítla jsem.
„Ještě ne. Ještě mu musíš dát léky.“
Podívala jsem se na hodiny nad dveřmi. Myslela jsem, že jsme v pokoji skoro hodinu. Bylo to devatenáct minut.
Matěj si toho všiml.
„Nekoukej tam. Koukej na mě.“
Otočila jsem se zpátky a přinesla psa k malému plastovému stolku. Syn si přitiskl na uši stetoskop a čekal. Řekla jsem mu, že pejsek nejí. Opravil mě, protože jsem se zapomněla nejdřív pozdravit.
V kuchyni pípla myčka. Ulevilo se mi tak moc, až jsem se za to zastyděla.
Na všechno ostatní jsem si čas našla
Matějovi bylo pět. Po práci jsem ho vyzvedávala ze školky a cestou domů jsme se většinou zastavili na hřišti. Vyprávěl mi o paní učitelce, o kamarádovi Ondrovi a o tom, kdo se ten den nevešel do domečku. Někdy jsem se kvůli němu vracela přes celé sídliště pro kaštan, který mu upadl z kapsy.
Večer jsem mu četla. Když nerozuměl nějakému slovu, zkoušela jsem mu ho vysvětlit tak dlouho, dokud nebyl spokojený. Milovala jsem jeho těžkou, ospalou hlavu na rameni i to, jak se ráno chodil přesvědčit, že už jsem vzhůru.
Jen ty hry mi nešly.
Nedokázala jsem donekonečna mluvit za figurky. U hry na obchod jsem začala přepočítávat plastové peníze a Matěj mi vysvětlil, že dnes se neplatí, dnes se krade a přijede policie. Jakmile jsem se přizpůsobila, změnil pravidla znovu.
Když si s ním hrál Pavel, z pokoje se ozýval smích. Manžel uměl napodobit psa, kterého bolel zub, i zloděje, který se omylem schoval do policejního auta. Ve dveřích jsem chvíli stála a poslouchala. Pak jsem šla skládat prádlo, protože to jsem aspoň uměla.
Babička to slyšela první
V sobotu přijela moje máma. Přivezla Matějovi hru a mně vrátila krabičku od minulého oběda. Dělala jsem kávu, když se syn zeptal, jestli si s ním půjde hrát na ordinaci.
„Za chvilku, nejdřív si popovídám s maminkou.“
„Ona si se mnou nehraje,“ řekl.
Stála jsem u otevřené skříňky. Hrnek jsem držela za ouško tak pevně, že mě zabolel prst.
„Ale hraje,“ odpověděla máma.
„Vždycky musí něco dělat.“
Nikdo nic neřekl. Zavřela jsem skříňku a postavila hrnek na stůl trochu hlasitěji, než bylo potřeba. Začala jsem vyjmenovávat, co jsme spolu dělali v pátek. Hřiště, knihovna, pohádka. Matěj už se mezitím skláněl nad krabicí s novou hrou.
Máma počkala, až odejde do pokoje.
„On to tak nemyslel.“
Jenže myslel. Aspoň tu část, že vždycky musím něco dělat.
Myčku jsem mohla vyklidit později. Stejně tak utřít umyvadlo nebo roztřídit ponožky. Někdy jsem si práci přinesla z kuchyně do pokoje a tvrdila, že přece jsme spolu. Matěj mluvil za zvířata a já odpovídala „hm“, zatímco jsem párovala malé ponožky.
Máma se zeptala, jestli nejsem moc unavená. Přikývla jsem. Byla to snazší odpověď.
Odpoledne podle návodu
Večer jsem si hledala společné aktivity pro předškoláky. Vybrala jsem hledání pokladu. Vymyslela jsem cestu přes park, nakreslila jednoduchou mapu a koupila malou krabičku na odměnu. Ve čtvrtek jsem si vzala dvě hodiny volna. Chtěla jsem, aby Matěj viděl, že si na něj čas udělám.
Čekala jsem před školkou s mapou v ruce. Matěj se na ni podíval a zeptal se, jestli jdeme domů. Chtěl stavět garáž.
„Nejdřív najdeme poklad. Bude tě to bavit.“
U prvního stromu se ještě rozhlížel. Potom si sedl na lavičku a řekl, že ho bolí nohy. Na hřišti měli dopoledne závody. Vysvětlila jsem mu, že už to není daleko. Ale aby hra dávala smysl, museli jsme nejdřív k rybníčku a potom zpátky kolem altánu.
„Já nechci,“ řekl.
Měla jsem chuť mu připomenout, že jsem kvůli němu odešla z práce dřív. Dokonce jsem začala větou „Víš, co mi to dalo…“, ale nedokončila ji. Matěj seděl na lavičce a zkoušel si do nohavice zastrčit vyčnívající ponožku.
Vytáhla jsem z tašky krabičku s pokladem. Díval se, když jsem ji otevřela. Bylo v ní autíčko.
„Takže už jsme ho našli?“
Přikývla jsem. Cestou domů ho nesl v ruce. Já šla vedle něj s mapou složenou v kapse. Doma jsem otevřela pracovní e-mail a dvě hodiny volna si ještě ten večer nadělala.
Co jsem řekla Pavlovi
Pavel přišel z pokoje, kde s Matějem postavili garáž ze stavebnice. Zeptal se, jak dopadlo hledání pokladu. Řekla jsem, že jsme nikam nedošli.
„Nechtěl?“
Zavrtěla jsem hlavou. Manžel se začal převlékat do tepláků a já za ním šla do ložnice.
„Já si s ním nerada hraju.“
Řekla jsem to potichu. Pavel si přestal vytahovat pásek z kalhot.
„Jak nerada?“
„Nudí mě to. Ta ordinace a obchod. Sedím tam a chci pryč.“
Pavel se posadil na postel a zeptal se, proč jsem mu to neřekla dřív.
„Protože ty to máš rád.“
„Ordinaci jo. U toho jeho puzzle bych zase usnul já.“
Trochu jsem se zasmála. Pak jsem se zeptala, jestli si myslí, že Matějovi stačí být se mnou venku nebo u knížky. Pavel odpověděl, že to stačilo mně. Syn mě ale pořád zval do té ordinace.
Zeptala jsem se Pavla, jestli Matěj ví, že ho mám ráda. Manžel přikývl.
„Myslím, že jo.“
Ulevilo se mi. Po chvíli mi ale připomněl, že Matěj mluvil o hraní. Tuhle odpověď jsem už tak ráda neslyšela.
Hlína na stole
V neděli jsme přesazovali kytku. Květináč na balkoně praskl a já ji nechtěla nechat v tom střepu. Rozložila jsem na kuchyňský stůl noviny. Matěj se přišel podívat a sáhl do pytle s hlínou.
Málem jsem ho poslala pryč. Pak jsem mu podala malou lopatku.
„Nasypeš mi trochu sem?“
Zeptal se, jak moc. Ukázala jsem mu prstem na květináči. Dával si záležet, jazyk vystrčený mezi zuby. Když jsem vytáhla kořeny ze starého obalu, chtěl vědět, proč jsou tak zamotané.
Chvíli jsme je prohlíželi. Matěj objevil malou žížalu, kterou jsme vynesli do truhlíku. Potom si přinesl vlastní hrnek a chtěl do něj zasadit pecku z mandarinky.
„To asi nebude hned,“ řekla jsem.
„Já počkám.“
Hlína byla na stole, na židli i pod ní. Nevstala jsem pro vysavač. Přidržovala jsem hrnek a Matěj zaléval. Něco mi přitom vyprávěl, ale tentokrát jsem neposlouchala jen napůl.
Po obědě jsem se ho zeptala, jestli mu vadí, že si s ním nehraju tak jako táta. Přemýšlel a pak řekl, že já pořád odcházím pro něco do kuchyně.
Chtěla jsem mu vysvětlit, co všechno je potřeba udělat. Pak jsem se radši zeptala, jestli mám zítra přinést do ordinace psa, nebo kočku.
Ještě jeden pacient
Další den chtěl zase ordinaci. Domluvili jsme se, že si chvíli zahrajeme a potom budu chystat večeři. Neřekla jsem mu, že tentokrát určitě vydržím celé odpoledne.
Telefon jsem nechala v kuchyni. Na koberec jsem přinesla psa a zeptala se, jestli už má otevřeno. Matěj přikývl a ukázal mi, kam mám pacienta položit.
Po chvíli mě to začalo nudit. Pořád. Nevymyslela jsem najednou žádný báječný hlas ani další dobrodružství. Jen jsem už nešla utírat umyvadlo.
Když jsme skončili, Matěj chtěl ještě jednoho pacienta. Připomněla jsem mu večeři. Zamračil se, ale pak si donesl na stůl hrnek se zasazenou peckou. Chtěl zkontrolovat, jestli už něco vyrostlo.
Naklonili jsme se nad hlínu. Nebylo tam nic.
„Zítra se podíváme zase,“ řekla jsem.
Matěj si posunul hrnek na parapet. Potom mi přišel ukázat nový obvaz pro plyšového psa. Přidržela jsem mu konec, zatímco ho omotával kolem tlapky.
Večeři jsme začali chystat o pár minut později.
