Článek
Malou garsonku jsem koupila ještě před svatbou. Později jsem ji pronajímala a s manželem jsme bydleli ve větším bytě na úvěr. Po rozvodu jsme v něm zůstali oba. Nakonec jsme se dohodli, že si ho nechá on a já z prodeje garsonky zaplatím svou dohodnutou část dluhu. Zbytek jsem si chtěla nechat na nové bydlení.
Když v létě odešel nájemník, začala jsem garsonku chystat k prodeji. Sama jsem se do ní vracet nechtěla. Pracovní stůl se tam vešel jen místo jídelního a jako účetní jsem část týdne pracovala doma. Hledala jsem pronájem poblíž kanceláře, kde bych nemusela každý večer sklízet počítač, abych se mohla najíst.
Paní Dvořákovou jsem potkala na chodbě, když jsem odnášela pytel starých závěsů. Bydlela vedle od chvíle, kdy jsem si byt pořídila. Měla náhradní klíče, znala moje rodiče a jednou mi uprostřed noci pomáhala vytírat vodu z prasklé hadičky.
„Prodáváte?“ zeptala se.
Přikývla jsem. Hned začala o dceři. Klára se po rozchodu vracela z Brna a zatím spala u ní v obýváku. Vlastní byt hned vedle by byl ideální.
„Tak vám ho nabídnu jako první,“ řekla jsem. „Ještě nevím přesnou cenu.“
„My se přece domluvíme,“ odpověděla a vzala mi pytel z ruky, abych mohla zamknout.
O týden později jsem jí řekla částku, kterou mi doporučil makléř: tři miliony dvě stě tisíc. Klára přišla na prohlídku s metrem. Dlouho stála u okna a potom se zeptala, jestli bych jí tam nechala police. Slíbila jsem, že ano, pokud byt koupí. Na cenu neřekla ani ano, ani ne. Potřebovala si všechno propočítat.
Domluvily jsme se, že se ozve do příštího pátku. Makléři jsem řekla, že mám předběžnou zájemkyni, ale inzerát jsme zatím nechali běžet.
V pondělí zavolal muž, který hledal malý byt pro sebe. Pracoval nedaleko a garsonku si prohlédl ještě ten večer. Druhý den nabídl tři miliony sedm set tisíc. Chtěl vědět, zda ji za tu cenu prodám.
Seděla jsem v kuchyni našeho dosud společného bytu. Bývalý manžel si za mnou ohříval večeři a zeptal se, jestli už může používat mou polovinu mrazáku. Kupci jsem řekla, že jsem jiné zájemkyni slíbila čas do pátku a odpovím mu v sobotu. Souhlasil.
Půl milionu. Otevřela jsem tabulku, v níž jsem měla nový nájem, kauci, stěhování a dohodnutou splátku. Připsala jsem nabídku a poprvé mi po všech výdajích zůstala rezerva, ze které bych nemusela hned ukrajovat při každé opravě auta.
Paní Dvořákové jsem zavolala ve středu ráno. Řekla jsem jí o vyšší nabídce. Páteční termín platil, ale potřebovala jsem vědět, jestli ji s Klárou mohou dorovnat.
„Ale my už máme krabice,“ řekla.
Myslela jsem, že mluví o Klářiných věcech z Brna. Jenže objednala i další na stěhování z jejího obýváku do mé garsonky. Klára už si rozkreslila nábytek.
„Já jsem vám slíbila první nabídku. Neřekly jsme si, že je prodáno.“
„Takže když vám někdo zamává penězi, všechno ostatní přestane platit?“
V práci jsem pak dvakrát kontrolovala stejnou fakturu. Pořád jsem viděla, jak mi kdysi v koupelně ždímá ručníky. Připadala jsem si jako člověk, který si její pomoc nechal a teď jí před nosem zavírá dveře.
Odpoledne jsem za ní zašla. Klára byla venku. Na chodbě stály složené krabice opřené o botník.
„Tři dvě jsou náš strop,“ řekla paní Dvořáková, sotva mě pustila dál. „A ani to nebude jednoduché.“
Napadla mě její garáž. Auto prodala před několika lety, nechávala tam kola a pár věcí po rodičích. Věděla jsem, že se o garáže v okolí lidé zajímají.
„A kdybyste prodala garáž? Mohlo by to pomoct.“
Narovnala se. „Tu ne. Třeba ji ještě budu potřebovat. A nechci se zbavovat všeho, co mám, jen aby měla dcera kde bydlet.“
Zmlkla jsem. Ještě před chvílí mi její garáž připadala jako snadné řešení, protože jsem v ní neměla nic svého.
„Já se té rezervy taky bojím vzdát,“ řekla jsem.
Podívala se na krabice. „Tak jste nám neměla dávat naději.“
Na to jsem nedokázala říct, že nemá pravdu. Měla jsem od začátku jasně vyslovit, že budu porovnávat nabídky. Místo toho jsem přijala její úlevu a nechala se potěšit představou, že jí konečně něco vrátím.
V pátek zavolala Klára. Vyšší cenu nabídnout nemohly. Poděkovala jsem, že se ozvala, a řekla jí, že tedy přijmu druhou nabídku. Chvíli mlčela. Pak dodala, že to maminku hodně zasáhlo. Nenabízela jsem jí police ani pomoc se stěhováním. V tu chvíli by to znělo hůř než mlčení.
V sobotu jsem druhému zájemci prodej potvrdila.
Když jsem po dokončení prodeje odnášela poslední věci, zazvonila jsem vedle pro náhradní klíče. Paní Dvořáková je měla připravené v misce u dveří.
„Děkuju za všechno,“ řekla jsem.
„Ať se vám dobře bydlí.“
Dveře zavřela dřív, než jsem stihla odpovědět. Klíče jsem přidala k ostatním pro nového majitele. Potom jsem vzala krabici s čisticími prostředky a pomalu ji snesla dolů.
