Článek
Mít kluky na víkend znamená, že se od pátku do neděle nezastavíte. Můj šestiletý Filip a osmiletý David jsou něco jako dvě demoliční koule, kterým někdo dal nožičky a napumpoval je cukrem. Moje exmanželka Alena z nich má doma nervy v kýblu a já to docela chápu. Jenže já si ten víkend chtěl taky trochu užít.
Byl pátek odpoledne. V dílně jsem zrovna dodělal brzdy na jednom starým Passatu a měl jsem chuť na orosenou dvanáctku. Kluci se zrovna hádali na chodbě před naším bytem, kdo komu šlápl na lego.
V tu chvíli se otevřely dveře v přízemí a vykoukla paní Jarmila.
Je jí něco přes sedmdesát, nosí takový ty pletený vesty a z bytu jí věčně voní levandule a naftalín. Hned se na kluky začala usmívat. Prý jestli by nechtěli k tetě Jarmilce na buchtu. Kluci samozřejmě vystartovali, protože cukr je jejich palivo.
Opřel jsem se o zábradlí a nasadil svůj nejlepší výraz utahaného táty.
„Vy je tak rozmazlujete, paní Jarmilo. Já už fakt nevím, kde mi hlava stojí. Potřeboval bych si aspoň na hoďku sednout v klidu k papírům,“ posteskl jsem si.
Zabralo to okamžitě. Její mateřské pudy se v ní hned probudily.
„Ale pane Novotný, nechte je u mě. Já si s nima ráda zahraju Člověče, nezlob se. Klidně si jděte odpočinout, já vám je v deset večer přivedu nahoru.“
V duchu jsem se usmál. V deset večer? To je naprostá fantazie.
„Jste anděl,“ řekl jsem jí a šel si do bytu pro bundu a peněženku.
Když jsem kluky u ní v obýváku nechával, už tahali z poličky nějaké porcelánové sošky psů. Sousedka se jen roztomile chichotala, že jsou to živá stříbra. Neupozorňoval jsem ji, že to stříbro dokáže během chvíle rozmetat celý byt na kusy. Je dospělá, nabídla se sama.
Za půl hodiny už jsem seděl u Zlatého lva a ťukal si s Karlem.
Když se neozýváš, problém neexistuje
Karel do sebe klopil už třetí rum a stěžoval si na starou. Já si v klidu vychutnával krkovici na grilu. V hospodě byl ten správný víkendový hluk, v televizi běžel fotbal. Prostě idylka.
Kolem deváté mi začal vibrovat telefon v kapse. Sousedka.
Ignoroval jsem to. Dvě zmeškaná volání v devět patnáct. Další hovor v deset. Ve čtvrt na jedenáct mi pípla zpráva. „Pane Novotný, kluci už jsou moc divocí. Přijďte si pro ně, prosím.“
Zasmál jsem se, ukázal tu zprávu Karlovi a objednal nám další dvě zelené. Přece se nepoženu domů, když se zrovna rozjíždí zábava. Ona má televizi, tak jim pustí pohádku a bude klid. Kdo se bojí dětí, ať je nehlídá.
Z hospody jsem se vypotácel až kolem jedné ráno. Vzduch byl mrazivý, ale mně bylo fajn. V hlavě mi lehce hučelo, krok jsem měl vláčný a těšil jsem se do postele.
Když jsem došel k našemu paneláku, v celém domě byla tma, jen u ní v přízemí se svítilo. A přes zavřené okno byl slyšet křik.
Odemkl jsem vchodové dveře a zastavil se u jejího bytu. Zazvonil jsem.
Dveře se otevřely okamžitě, jako by tam celou dobu stála a čekala. Její obličej se propadl do hlubokých vrásek, které tam odpoledne nebyly. Vlasy měla rozcuchané, na té její pletené vestě byl rozmazaný čokoládový pudink a ruce se jí třásly.
„Kde jste sakra byl?!“ vyjela na mě. Hlas jí přeskakoval.
Zvedl jsem obočí. „Měl jsem nějaké vyřizování. Kde jsou kluci?“
Odstoupila, abych mohl vejít. A ten pohled fakt stál za to.
Vypadalo to tam jako po nájezdu divokých prasat. Perský koberec byl posypaný moukou, protože si kluci zjevně hráli na sněžení. Polštáře ze sedačky byly rozházené po celé místnosti. A to nejhorší bylo uprostřed.
Ta velká, starožitná vitrína, co stála v rohu, měla vysklená dvířka. Na zemi se válely střepy a hromada rozbitého malovaného porcelánu. Moje děti spaly na gauči, zakryté dekou, úplně vyčerpané vlastní destrukcí.
„Hráli fotbal s polštářem,“ řekla paní Jarmila a ukázala na tu spoušť. Do očí se jí hrnuly slzy. „Tohle byl cibulák po mojí mamince. A ta skříň… to je památka na manžela.“
Podíval jsem se na ni, pak na tu hromadu střepů a pokrčil rameny.
„No jo, to jsou kluci. Jsou živí. Neměla jste je nechat hrát fotbal v obýváku.“
To ji dorazilo. Tvář jí zrudla vztekem. Otevřela šuplík u komody, vytáhla z něj zmačkaný kus papíru a položila ho na stůl přede mě. Pak sáhla do kapsy a vytáhla moje náhradní klíče od bytu, které měly být u kluků v batohu.
Na každou svini se vaří voda, ale ne na mě
„Vy jste snad úplně bezohlednej!“ zakřičela na mě, ale snažila se to tlumit, aby neprobudila kluky. „Udělali mi tu škodu za patnáct tisíc! Volala jsem starožitníkovi už v jedenáct večer. Tady mi to podepíšete. Podepíšete mi, že to uhradíte do konce měsíce. Jinak vám nedám tyhle klíče od vašeho bytu a hned teď volám policii. A vaší bývalé manželce. Mám na ni číslo od domovníka.“
Podíval jsem se na ten papír. Fakt tam načmárala nějaké uznání dluhu. A ten její pohled. Myslela si, že mě zatlačila do kouta. Že se leknu policajtů nebo uřvané Aleny.
Pomalu jsem se opřel o stůl a usmál se na ni. Byla to taková ta chvíle, kdy musíte lidem ukázat, kde je jejich místo.
„Jarmilko,“ začal jsem tiše a přistoupil k ní blíž. Cítila jsem, jak se stáhla. „Pojďme si to rozebrat. Vy zavoláte policii. A co jim řeknete? Že jste se nabídla hlídat cizí děti, nezvládla jste to a ony vám rozbily skříň? Víte, co vám policajti řeknou? Že je to občanskoprávní spor. Vysmějou se vám a odjedou.“
„Mám to nafocené!“ bránila se a mávala mi telefonem před obličejem. „Ukážu jim, jaké jste monstrum.“
„Ukažte,“ přikývl jsem chápavě. „Ale než to uděláte, tak se zamyslete. Nabídla jste mi hlídání. Ale já vím, že takhle hlídáte i děti od Nováků ze třetího patra. A že jim za to Nováková občas něco strčí. Vlastně provozujete takovou malou černou školku, že?“
Vyvalila oči. „Co to melete? Novákovi mi dávají pár stovek na přilepšenou…“
„Přesně tak,“ skočil jsem jí do řeči a ukázak na ni prstem. „Nezdaněný příjem. Nemáte živnosťák na hlídání dětí. Nemáte pojištění odpovědnosti za škodu. Kdyby se těm mým klukům u vás v tom bordelu s rozbitým sklem něco stalo, víte, jaký byste měla průšvih? Z toho důchodu byste splácela pokuty až do smrti.“
Zůstala stát jako přikovaná. Ruka s mými klíči jí pomalu klesla k boku. Ten její bojovný výraz se rozpadl na kousky, přesně jako ten cibulák na zemi.
„Vy… vy byste mě udal?“ zašeptala.
„Já nic hlásit nechci,“ usmál jsem se a jemně, ale pevně jí vytrhl svoje klíče z ruky. „Já si prostě jen vezmu svoje děti a půjdu spát. A tuhle menší nehodu, kterou jste zavinila svou nepozorností, přejdeme. Souhlasíte?“
Nic neřekla. Jen polykala naprázdno a dívala se na ty střepy.
Přešel jsem ke gauči. Vzal jsem Filipa do náruče, on zamručel a opřel si hlavu o moje rameno. Davida jsem probral šťouchnutím a řekl mu, ať se zvedne a jde ke dveřím. Kluk se ospale vypotácel na chodbu.
Ještě jednou jsem se otočil k ní. Stála tam uprostřed té mouky na koberci a plakala. Skutečně, nahlas vzlykala.
„Díky za hlídání. Příště si ale radši upečte bábovku, to vám jde líp,“ prohodil jsem a potichu za sebou zavřel dveře.
Dneska je sobota odpoledne. Zrovna jsem v garáži a měním olej u toho Passatu. Kluci hrajou na tabletu, co jsem jim koupil, a já mám naprostý klid.
Přes okno vidím, jak tchyně vynáší k popelnicím těžký černý pytel. Chvíli u něj stojí a pak ho pomalu pustí dovnitř. Usměju se pod fousy, zapnu si na telefonu Spotify na plný pecky a beru do ruky francouzák.
