Článek
„Můžeme, jsme všichni“ Řekla jsem to řidiči a posadila se za něj. Zavřel dveře a rozjeli jsme se. Na displeji nad předním sklem bylo čtvrt na deset.
„Tak budeme mít trochu rezervu,“ poznamenal.
Přikývla jsem a vytáhla obálku se vstupenkami.
Na prohlídku zámku jsme měli dorazit v deset. Výlet jsem pro náš spolek zařizovala potřetí a ráno všechno vycházelo. Odjeli jsme včas a při první zastávce svítilo slunce.
Bylo nás čtyřiadvacet včetně mě, bez řidiče.
Na odpočívadle jsme zastavili v devět. Oznámila jsem dvacet minut přestávky, tedy návrat nejpozději v devět dvacet. Při nástupu se mi měl každý u dveří ohlásit, abych si ho odškrtla.
Jenže pak jsem šla sama na toaletu. Když jsem se vrátila, několik lidí už nastupovalo. Další přišli druhými dveřmi.
Seznam zůstal v deskách.
„Já si vás jen spočítám,“ zavolala jsem do uličky.
Šla jsem od zadních sedadel dopředu. Pan Dvořák seděl vzadu se známým. Uprostřed autobusu mě jedna paní zastavila s dotazem na oběd. Odpověděla jsem a pokračovala v počítání.
Na Dvořákově původním místě vpředu jsem zahlédla světlá ramena nad opěradlem. Už jsem se nezastavila. Započítala jsem je stejně jako ostatní obsazená místa a přidala sebe.
Dvacet čtyři.
Do domluveného času zbývalo pět minut. Když jsme všichni zpátky, nemusíme tu stát, pomyslela jsem si.
Vstupenky jsem začala rozdávat po několika minutách jízdy. U Milenina místa ležela kabelka, ale ona nikde.
„Je přesedlá?“ zeptala jsem se sousedky přes uličku.
„Já myslela, že je ještě venku.“
Prošla jsem dozadu.
Milena tam nebyla.
Bunda zabrala místo člověka jen při mém počítání
Požádala jsem řidiče, aby se při nejbližší možnosti vrátil. Pak jsem znovu obešla sedadla, tentokrát jsem se každému podívala do obličeje.
Dvacet tři, včetně mě.
„Vždyť jste říkala, že jsme všichni,“ ozvalo se od okna.
„Říkala. Spočítala jsem to špatně.“
Pan Dvořák si šel ze zadní řady pro bundu. Po přestávce přesedl za známým a na původním místě ji nechal přehozenou přes opěradlo, s límcem nahoře.
Jeho jsem započítala vzadu.
Jeho bundu vpředu.
Když jsem teď stála vedle ní, bylo zřejmé, že pod ní nikdo nesedí. Stačilo tehdy udělat krok blíž.
Zkusila jsem Mileně zavolat. Telefon se rozdrnčel v kabelce u jejího sedadla.
Ten zvuk slyšel skoro celý autobus.
„Tak aspoň víme, že ho neztratila,“ prohodil někdo.
Nikdo se nezasmál.
Za chvíli zazvonil můj telefon. Milena volala z mobilu prodavačky. Moje číslo našla na vytištěném programu v kapse, kam si před vystoupením dala i peníze. Kabelku nechala v autobuse.
„Jsem pořád u obchodu. Vy už jste pryč?“
„Jsme. Vracíme se pro tebe.“
Po toaletě si šla koupit vodu. Když vyšla, autobus na místě nestál. Nejdřív obešla vedlejší řadu, protože si myslela, že řidič popojel.
Omluvila jsem se jí a zeptala se, jestli je v pořádku.
„Jsem. Jen jsem nevěděla, co mám dělat.“
Zavolala jsem také na zámek. Naši prohlídku už nešlo posunout; další skupiny měly obsazené časy. Předplacené vstupenky nám zůstaly nevyužité. Do zahrady jsme mohli, ale dovnitř se ten den celá skupina nedostane.
Když jsem to oznámila, několik lidí si povzdechlo.
Chápala jsem je. Sama jsem se na prohlídku těšila. Teď jsem se ale bála hlavně chvíle, kdy Milena nastoupí a všechny ty povzdechy uslyší.
Zbytek výletu nechtěla strávit omlouváním
Čekala u obchodu s lahví vody v ruce. Když se otevřely dveře, ustoupila jsem, aby mohla nastoupit.
„Našla ses?“ zavolal pan Dvořák zezadu.
Řekl to vesele, nejspíš aby ulevil rozpakům.
Milena zůstala na prvním schodu.
„Já jsem se neztratila. Vy jste odjeli.“
Počkala, až jsem jí uvolnila cestu, a šla si sednout ke kabelce.
Ostatním jsem řekla, že jsem nikoho u dveří neodškrtávala, přestože jsem to slíbila. Milena přestávku nepřetáhla. Odjeli jsme pět minut před domluveným časem, protože jsem po chybném součtu řidiči potvrdila, že jsme všichni.
„Takže jestli se někdo bude zlobit kvůli zámku, řekněte to mně.“
Tentokrát jsem před odjezdem obešla všechna sedadla se seznamem.
Do areálu jsme dorazili po půl jedenácté. Prošli jsme nádvoří a zahradu, někdo šel na kávu. Nebyla to náhrada za objednanou prohlídku a nesnažila jsem se tvrdit, že jsme o nic nepřišli.
U oběda jsem si přisedla k Mileně.
„Mrzí mě to,“ řekla jsem znovu.
Přikývla a posunula si talíř.
„Já vím. Ale už bych dneska chtěla mluvit o něčem jiném.“
Zeptala jsem se jí na vnučku, o které cestou ráno vyprávěla. Chvíli odpovídala stručně, potom mi ukázala fotografii z jejího tanečního vystoupení. Byla jsem ráda, že spolu můžeme mluvit i jinak než přes další omluvu.
Na příští výlet se Milena přihlásila také. Seznam jsem tentokrát měla u sebe při každém nástupu. Když se mi u dveří sešlo několik lidí najednou, nechala jsem je chvíli počkat.
Milena přišla mezi posledními a řekla mi své jméno, ačkoli jsme se znaly roky. Odškrtla jsem ji. Ještě mi chyběl pan Dvořák, a tak jsem zůstala stát u otevřených dveří, dokud nepřišel i on.
