Článek
Klekám si na plovoucí podlahu v předsíni a pečlivě si svítím baterkou z mobilu pod dřevěnou lištu. Tereza s Michalem, moji teď už bývalí nájemníci, stojí nervózně u vchodových dveří a přešlapují. Můj investiční byt ve starší zástavbě v Brně na Veveří voní savem a citronovou leštěnkou, protože ty děti to tu drhly celé dva dny v kuse. Chtějí totiž zpátky těch pětatřicet tisíc, co mi před třemi lety dali jako kauci, když tu začínali studovat. Ale já si pro ty peníze našel mnohem lepší využití, jelikož mám u dealera vyhlédnutý zbrusu nový skútr Honda do města.
Pomalu vstanu, demonstrativně si otřu ukazováček o naprosto čistou bílou zeď a nasadím ustaraný, lehce zklamaný výraz. „Tohle nevypadá vůbec dobře, mládeži,“ zamručím a ukážu na mikroskopickou černou šmouhu u vypínače, kterou jsem tam mimochodem nenápadně udělal já sám hranou klíčů při minulé kontrole radiátorů. „Ta výmalba je po těch třech letech úplně zničená, to se musí oškrábat a vzít od základu. A koukali jste na ty panty u kuchyňské linky? Jsou úplně vyviklané a nedoléhají.“
Tereza okamžitě zbledne a stáhne se dozadu, ale Michal hned vystartuje a postaví se přímo přede mě. Začne mi horlivě vysvětlovat, že panty už takové byly při jejich nastěhování a že celý byt vymalovali přesně podle podmínek ve smlouvě nejdražším primalexem, který v hobbymarketu našli. Nechám ho mluvit a jen pokyvuju hlavou. Je to budoucí zubař, určitě chytrej a pečlivej kluk, ale o tom, jak to chodí ve světě nemovitostí a podnájmů, neví vůbec nic.
Papír snese všechno a podpis platí
Vytáhnu z kožených desek svůj pečlivě připravený předávací protokol. Je to moje naprosté mistrovské dílo, pět stránek popsaných drobným písmem, kde je každá drobná blbost definovaná tak vágně, že si pod to můžu schovat i prach na vnějším parapetu. Začnu jim odškrtávat jednotlivé položky a nahlas u toho počítám. Hloubkové chemické čištění matrací dělá pět tisíc. Výměna údajně poškrábané desky za sporákem vychází na dvanáct tisíc. Odstranění vodního kamene ze sprchové hlavice a spár v koupelně počítám bratru za tři tisíce.
Když se s kalkulačkou dostanu na celkovou částku dvaatřicet tisíc z jejich původní kauce, Tereze se zalijí oči a začne si kousat ret. Michal to ale nenechá být, sáhne do kapsy pro svůj telefon a začne mi přímo pod nos strkat staré fotky, které si prozřetelně nafotil v den předání klíčů.
„Tady to jasně vidíte, pane Novotný, ty dvířka už visela nakřivo před třemi lety!“ zvyšuje hlas a ukazuje mi detail kuchyňské linky s datem pořízení snímku na obrazovce. „A ten sporák byl poškrábaný už od předchozích lidí, to nám tehdy ten váš makléř odkýval. My vám ty naše peníze nenecháme. Můj otec dělá v advokátní kanceláři, já mu to hned zítra pošlu na stůl a budeme to řešit přes právníky.“
Koukám na ten rozzářený displej s fotkou kusu dřeva, za nímž stojí naštvaný dvacetiletý kluk. Úplně cítím, jak se mu vaří krev a jak je absolutně přesvědčený o své pravdě a nedotknutelné spravedlnosti. Zhluboka se nadechnu, opřu se o kuchyňský ostrůvek a s ledovým klidem se na něj pousměju.
„Michale, vy jste mi tady na té první stránce podepsal, že přebíráte byt ve stoprocentním stavu bez jakýchkoliv zjevných závad a poškození,“ ťuknu propiskou přesně na jeho podpis na mém papíře. „To, co máte v telefonu, může být vyfocené kdekoliv a kdykoliv, digitální data u soudu nic neznamenají bez znaleckého posudku. Jestli do toho chcete zatahovat tatínka, tak prosím, máte na to plné právo. Ale než se to začne vůbec řešit, potrvá to minimálně dva roky, vy zaplatíte soudní poplatky předem a já vám k tomu ještě s radostí naúčtuju ušlý zisk, protože tenhle byt teď kvůli probíhajícímu sporu a vašim škodám nebudu moct pronajmout dalším zájemcům.“
Pozoruju, jak mu ztuhly rysy ve tváři a klesla ramena. Zkouší ještě chvíli argumentovat, vytahuje nějaké paragrafy z občanského zákoníku, co si včera večer narychlo vygooglil na koleji. Rychle mu ale dochází dech a chybí mu ten počáteční drajv. Ví moc dobře, že je v pasti a nemá šanci vyhrát. Mám jeho hotovost pevně na svém účtu a on nemá čas, energii ani peníze se o ni roky natahovat po soudech.
Dobrý skutek na závěr
Zabalí to a začnou v tichosti snášet poslední krabice dolů k autu zaparkovanému před domem. Mají toho ještě docela dost a starý výtah v domě je zrovna po revizi mimo provoz, takže to musí tahat ze čtvrtého patra po svých. Když vidím, jak se Michal trápí s obrovskou, neforemnou krabicí plnou těžkých skript a porcelánového nádobí, dojdu rovnou k němu.
„Dejte to sem, chlape, nebo si strhnete záda před státnicemi,“ řeknu mu přátelsky a popadnu krabici za druhý konec. Sneseme tu zátěž po schodech až k dodávce na ulici. Cestou dolů mu dokonce poradím, kudy se dneska v Brně nejlépe vyhne dopravní zácpě u výstaviště a kde si mají dát po cestě na D1 dobrý oběd. Normálně spolu hezky pokecáme o autech, jako dva běžní sousedi, co se potkali na chodbě. Jsem v jádru docela fajn chlap a nemám potřebu být na lidi zbytečně hrubý, když to není nutné.
Když zaklapne těžký kufr od auta, otřu si ruce od prachu do kalhot. „Tak se tu mějte, mládeži, a ať se vám v budoucnu daří ve studiu i v životě,“ mávnu na ně s úsměvem.
Tereza se na mě ani nepodívá, hned si sedne na místo spolujezdce a zabouchne dveře. Michal mi ruku nepodá, jen na mě chvíli zírá s takovým tím naprostým, čirým odporem, pak nasedne za volant a nastartuje motor.
S kaučními penězi dělám tuhle jednoduchou operaci už přes deset let a funguje to bezchybně. Studenti jsou naprosto ideální finanční materiál pro můj přivýdělek. Mají strach z autorit, nutně potřebují bydlet blízko školy, a když z bytu odcházejí, většinou už řeší nové bydlení nebo hektické stěhování do úplně jiného města. Nemají mentální kapacitu na to, aby se se mnou po večerech tahali o peníze přes nějaké výzvy. A já mám každý rok z tohohle jednoho bytu hezký třináctý plat nezdaněný bokem.
Vyjdu pomalu zpátky nahoru do bytu, abych zamkl a zkontroloval okna. Pozítří tu mám na prohlídku další nadějné zájemce. Dvě mladé holky z pedagogické fakulty, které mi už v telefonu zněly hrozně slušně, tiše a ustrašeně. Připravil jsem si pro ně úplně novou, zrevidovanou nájemní smlouvu, do které jsem včera přidal speciální klauzuli o odborné údržbě dřevěných parket. Z toho mi za pár let kápne minimálně dalších patnáct tisíc jenom na běžných škrábancích od kolečkových židlí.
V předsíni na zemi najdu ležet zapomenutou desetikorunu, co Michalovi asi vypadla z kapsy, když s Terezou stěhovali ten velký botník. Zvednu minci z čisté podlahy, strčím si ji do kapsy u džínů a pečlivě zkontroluju, jestli je v koupelně zhasnuto. Byt je tichý, perfektně uklizený a stoprocentně připravený na další várku naivních dětí s plnými peněženkami od rodičů.
Vytahuju z bundy mobil a otevírám aplikaci místního prodejce japonských motorek. Mají tam ten můj vysněný skútr přesně v té matné šedé barvě, co se mi k přilbě hodí nejvíc. Vyťukám telefonní číslo na prodejnu a rovnou si domlouvám zkušební jízdu na zítřejší odpoledne.
