Článek
Dělám odhadce nemovitostí pro jednu větší realitku v Hradci Králové. Jsem už tři roky rozvedený a svoje dvě děti, osmiletého Tomáše a šestiletou Emu, mám každý druhý víkend. Většinou to zvládám s přehledem, pustím jim pohádky, objednám pizzu a mám klid. Minulý týden se mi ale naskytla obrovská příležitost. Moji klienti mě pozvali na uzavřený pokerový turnaj do Špindlu.
Hraje se tam o velké peníze a hlavně se tam dají domluvit kšefty, ke kterým se normální smrtelník nedostane. Problém byl, že to vyšlo přesně na můj víkend s dětmi. Moje exmanželka odletěla na Kanáry se svým novým trenérem fitness, takže ta nepřipadala v úvahu. Potřeboval jsem někoho na celý víkend. Od pátku odpoledne do neděle večer.
Vlezl jsem do nějaké místní facebookové skupiny pro matky a hodil tam inzerát. Ozvala se mi Klára. Devatenáctiletá holka, co studuje prvním rokem pedagogickou fakultu a šetří si na nějaký studentský pobyt v Norsku. Přišla se ke mně ve čtvrtek ukázat. Byla přesně ten typ, co má v penálu srovnané zvýrazňovače podle barev a o dětech mluví jako o „malých zázracích“.
Seděla u mě v obýváku na kožené sedačce a všechno si pečlivě zapisovala do bloku. Děti na ni koukaly trochu nedůvěřivě, ale když z tašky vytáhla nějakou montessori dřevěnou skládačku, hned po ní skočily.
„Beru dvě stě korun na hodinu, pane inženýre,“ řekla mi a usmála se. „Ale o víkendu se jim budu věnovat na sto procent. Mám připravené kreativní dílny a půjdeme do lesoparku.“
Kývl jsem. Dvě stě na hodinu znělo fér za to, že budu mít celý víkend volné ruce. Plácli jsme si. V pátek ve čtyři odpoledne jsem jí předal klíče, ukázal plnou ledničku a odjel svým Superbem směr Krkonoše. Turnaj byl fantastický. V sobotu nad ránem jsem vyhrál docela slušný pot a navíc jsem si domluvil exkluzivitu na prodej dvou srubů v Peci pod Sněžkou.
Když dítě spí, hlídá ho postel, ne ty
Vrátil jsem se v neděli kolem šesté večer. Odemkl jsem byt a musím uznat, že tam bylo naklizeno. V myčce čisté nádobí, hračky srovnané v boxech. Klára seděla u kuchyňského ostrůvku a vypadala, že toho má plné zuby. Ema s Tomášem si kreslili v pokojíčku.
Tomáš hned vyběhl, jakmile uslyšel klíče. V ruce držel svoje oblíbené auto na dálkové ovládání, u kterého byl ulomený podvozek. Měl na krajíčku a natahoval. V tu chvíli mi ho přišlo fakt líto. Klekl jsem si k němu do předsíně, vůbec jsem si nesundal bundu. Vytáhl jsem z kapsy svůj švýcarský nůž, našel ten správný malý křížový šroubovák a během minuty jsem mu tu osičku nasadil zpátky a pevně utáhl. Pohladil jsem ho po vlasech a řekl mu, ať jde jezdit do pokoje. Měl obrovskou radost.
Zvedl jsem se, oprášil si kolena a podíval se na Kláru. Byla to ideální nahrávka na smeč. „Vidíte? I když tu jste celý víkend, ty nejdůležitější věci musím stejně udělat já,“ prohodil jsem a šel si do kuchyně natočit vodu.
Klára se trochu ošila, ale pak sáhla do svého batohu a vytáhla ten svůj úhledný blok. Položila ho přede mě na stůl.
„Tak jsem to počítala,“ začala sebevědomě. „Byla jsem tu od pátku od 16:00 do neděle do 18:00. To je přesně padesát hodin. Krát dvě stě korun. Celkem to dělá deset tisíc.“
Napil jsem se vody. Pomalu jsem sklenici položil na linku. Pak jsem vytáhl z kapsy mobil a zapnul na něm kalkulačku. Položil jsem ho vedle jejího bloku.
„Kláro, nezlobte se na mě, ale vy asi nežijete v reálném světě,“ řekl jsem s klidným úsměvem. „Pojďme si to rozebrat. Děti chodí spát v osm večer. Vstávají v osm ráno. To znamená, že dvacet čtyři hodin z toho vašeho padesátihodinového maratonu spaly. Když dítě spí, nepotřebuje hlídání. Vy jste spala v mém bytě pro hosty. Za to, že tu v noci ležíte a chrápete, vám dvě stovky na hodinu fakt nedám.“
Klára na mě vykulila oči. Zčervenala. „Ale já tu musela být! Nemohla jsem odejít na party nebo domů. Měla jsem za ně zodpovědnost!“
„Zodpovědnost neznamená aktivní práci,“ přerušil jsem ji a naťukal do kalkulačky nová čísla. „Takže nám zbývá dvacet šest hodin. Ale podívejme se dál. Všiml jsem si, že z lednice zmizelo to drahé italské prosciutto a tři balení mých kapslí do kávovaru. A v koši vidím obal od mého oblíbeného lososa.“
Trh práce se neptá na city
Zírala na mě s otevřenou pusou. „Říkal jste mi v pátek, ať si z lednice vezmu, na co budu mít chuť!“
„Ano, na co budete mít chuť. Ne že mi sníte zásoby za patnáct stovek,“ odvětil jsem a dál ťukal do displeje. „A nesmíme zapomenout na energie. Dvě hodiny jste se tu odpoledne koupala v mojí vaně, Ema mi to zrovna práskla. Takže to trochu pokrátíme.“
Kláře se začaly třást ruce. Zvedla se z barové židličky. „Vy jste normální zloděj! Domluvili jsme se na dvou stovkách za hodinu. Celý víkend jsem se od nich nehla. Jestli mi nezaplatíte těch deset tisíc, napíšu to do té facebookové skupiny, kde jsem inzerát našla. Všechny matky v Hradci se dozví, co jste zač.“
Tohle zkusila. Byla naštvaná, zoufalá a myslela si, že mě veřejná ostuda donutí couvnout. Jenže já nehraju o drobné. Opřel jsem se lokty o mramorovou desku a podíval se jí přímo do očí. Z obličeje mi zmizel veškerý úsměv.
„Klidně to udělejte, Kláro,“ řekl jsem tichým, naprosto vyrovnaným hlasem. „Ale než to napíšete, uvědomte si pár věcí. Byla jste tu načerno. Neodvádíte daně. Zítra můžu klidně zavolat na finančák a dát jim echo. A víte, co ještě napíšu já do té vaší skupiny jako komentář?“
Neodpověděla. Jen těžce oddechovala.
„Napíšu tam, že jste si sem v sobotu večer tajně pozvala nějakého kluka,“ pokračoval jsem a ukázal prstem na malý černý senzor od alarmu v rohu místnosti. „Mám tu chytrou domácnost. Vím přesně, kdy se otevíraly dveře a co se tu dělo. Napíšu, že jste pili můj alkohol a děti byly celou dobu zavřené v pokoji. Já jsem známý odhadce, mám tu vybudovanou pověst. Vy jste jen náhodná studentka, co si chce přivydělat. Komu ty ubrečené matky asi uvěří?“
Byl to naprostý bluf. Systém nahrává jen pohyb při zapnutém alarmu a v sobotu tu nikdo cizí nebyl. Ale ona to nevěděla. Její sebevědomí splasklo jako propíchnutý balónek. Do očí se jí nahrnuly slzy bezmoci. Chvíli jen stála a dívala se na mě, jako bych byl nějaké monstrum.
Pak beze slova popadla svůj batoh.
Sáhl jsem do peněženky a vytáhl tři tisícovky. Hodil jsem je na ostrůvek vedle jejího bloku. „Tady máte tři tisíce. To je naprosto adekvátní odměna za váš reálný čas. Nechte klíče na botníku a zabouchněte za sebou.“
Vzala ty peníze. Ruce se jí třásly tak, že jí jedna bankovka upadla na zem. Sebrala ji, otočila se a rychle odešla. Dveře klaply a v bytě se rozhostilo ticho, přerušené jen zvukem autíčka, se kterým si Tomáš hrál v chodbě.
Vzal jsem z linky sklenici s vodou a dopil ji. Sedám si na tu samou koženou sedačku, kde mě Klára ještě před chvílí zkoušela poučovat o morálce. Beru do ruky tablet, připojuju se na svůj bankovní účet a prohlížím si zůstatek. Těch ušetřených sedm tisíc mi akorát pokryje novou golfovou hůl, kterou jsem si na víkendu vyhlídl v profi shopu. Hned ji házím do košíku a potvrzuju objednávku.
