Článek
Tomáš je ten typ frajera, co musí mít všechno podle tabulek a rozpočtů. Vzal si moji mladší ségru, udělal jí dítě a hned se muselo stavět za městem. Já mám svoji chatu po našich na Sázavě, kde trávím každý víkend, a upřímně, víc nepotřebuju. Dělám ve skladu s elektronikou, peníze mi stačí na pivo, benzín a nějaký to maso na gril.
Tomáš dělá v bance, bere dvakrát tolik co já a furt si stěžuje, jak ho dodavatelé natahují. Mě ty jeho finanční analýzy u nedělního oběda nikdy nezajímaly. Moje chata prostě potřebovala novou kůlnu na nářadí a trochu zateplit podkroví, protože tam v zimě táhlo.
Když mě ségra poprvé vytáhla na ten jejich nový pozemek, bylo to zrovna po obrovském slejváku. Všude bahno, uprostřed vylitá základová deska a kolem toho do výšky narovnaný palety. Tomáš tam stál v čistých holínkách a machroval s nějakými plány. Já mezitím dal malýmu Míšovi velký čokoládový vajíčko s hračkou. Ségra sice pyskovala, že to kluk před obědem nesmí, ale ten měl takovou radost, že jsem mu to prostě rozbalil a vrazil do ruky. Udělalo mi to docela dobře, vidět ho, jak se láduje a je spokojený.
Zatímco Tomáš vykládal něco o hydroizolaci a prémiových materiálech, já si prohlížel ty komínky polystyrenu. Byla to pětadvacítka. Přesně tu jsem potřeboval nahoru na chatu. Kolem toho stál jen obyčejný zelený plot z pletiva, navíc s dírou vzadu u lesa, kam normální člověk nedohlédne.
Bylo to tak jednoduchý, až mě to samotnýho překvapilo. Přijel jsem tam hned v úterý kolem jedenáctý večer. Moje stará oktávka má sice najeto přes tři sta tisíc, ale kufr má velkej. Couvl jsem potmě až k tý fukce v plotě, hodil přes pletivo starou montérkovou bundu, aby to neškrábalo, a začal nosit.
Čtyři balíky izolace zmizely v autě za necelých deset minut. Ani jsem se nezapotil, polystyren nic neváží. Tomáš tam měl materiálu na celej barák, tyhle čtyři kousky se v tom ztratily jak plivnutí v moři. Druhý den ráno už jsem to skládal na Sázavě do sucha.
Když neumíš hlídat, nesmíš stavět
Za měsíc se z toho stala taková moje malá noční rutina. Kůlna na chatě už měla vykopaný základy, ale chyběly mi tvárnice. Tomáš měl na pozemku nakoupený obrovský množství bílýho Ytongu na všechny příčky v domě. V neděli jsme měli klasický oběd u našich.
Tomáš do sebe házel svíčkovou a vypadal, že mu praskne cévka. Neustále si mnul čelo, vzdychal a stěžoval si, že mu ze stavby mizí materiál.
„Někdo mi tam chodí,“ říkal a vztekle klepal vidličkou o stůl. „Minulej týden zmizela necelá paleta tvárnic. To přece neodnese jeden člověk v ruce. Museli přijet s dodávkou. Zloději zkurvený.“
Kýval jsem hlavou, ukrajoval si maso a zapíjel to vychlazeným pivem. „Dneska je to těžký, Tome,“ řekl jsem s plnou pusou knedlíku. „Lidi kradou všechno. Zkus se zeptat těch snědších spoluobčanů z vedlejší vesnice. Ti berou železo, ale třeba se přeorientovali na stavebniny, když je to teď tak drahý.“
„Už jsem koupil fotopast,“ vyštěkl a napil se vody. „Zítra ji tam jdu namontovat. Pověsím ji na ten velkej dub u příjezdový cesty. Jestli tam ten parchant vleze znova, budu mít jeho ksicht, značku auta a hned volám policajty.“
To mě trochu zarazilo. Fotopast na dubu u cesty. Tohle byla dobrá informace. Hned to odpoledne jsem jel na Sázavu, cestou jsem se ale zastavil u jejich pozemku. Nechal jsem auto kilometr daleko u hlavní silnice a šel se projít lesem.
Dub u cesty byl jasný. Zabíral vjezd a část s paletami nejblíž k silnici. Jenže z druhé strany od potoka, kde měl Tomáš složený drahý střešní latě a zbytek pórobetonu, byl mrtvý úhel. Jak říkám, Tomáš je tabulkovej typ. Myslí si, že zloděj přijede hlavním vjezdem jako kurýr od PPL a usměje se do objektivu.
Další pátek v noci jsem vyrazil znovu. Tentokrát jsem neparkoval u lesa, ale sjel jsem dolů na polňačku k potoku. Byla absolutní, neprostupná tma, vzduch už byl ostře mrazivý, ale terén jsem měl zmapovaný z odpoledne.
Nabral jsem si čtrnáct těžkých tvárnic a dvoje balení střešní fólie. Ta se mi zrovna hodila, protože mi do starý kůlny už od jara trochu zatejkalo. Ruce jsem měl odřený od hrubýho povrchu, pot ze mě lil, ale ten pocit, že ušetřím dobrých deset tisíc, za to zkrátka stál. Fotopast celou noc blikala do prázdna na hlavní cestu a chytala maximálně tak srnky.
O dva týdny později mi volala ségra. Byla na nervy, fňukala do telefonu, že Tomáš nespí a chce najmout nočního hlídače. Nechal jsem ji vymluvit, odkejval jí, jak je to hrozný, a rovnou se zeptal, kdy jim dovezou ty střešní tašky. Prý ve čtvrtek, ale v pátek už nastupuje firma na pokládku. Zanadával jsem s ní na poměry v republice a položil to.
Ve čtvrtek v noci jsem si zajel pro čtyři balíky tašek. Dokonale mi to vyšlo na stříšku kůlny.
Kdo se neptá, ten se nedoví
Definitivní zlom přišel v srpnu. Měli jsme letní grilovačku přímo u nich na rozestavěném baráku. Ségra dělala saláty v provizorní kuchyni, já stál venku u grilu a otáčel marinovanou krkovičku. Kůlnu už jsem měl dávno hotovou, zateplení podkroví taky. Vlastně jsem už letos nic nepotřeboval, ale ta možnost ušetřit tam prostě pořád byla.
Tomáš stál vedle mě, v ruce držel teplý pivo a koukal na mě dost upřeně.
„Bavil jsem se se sousedem odnaproti,“ začal pomalu a nespouštěl ze mě oči. „Tím dědkem, co nespí. Říkal, že tu v noci viděl couvat od potoka stříbrnýho kombíka. Prej to byla stará oktávka.“
Otočil jsem maso na roštu. Zaprskalo to a mastný kouř mi šel přímo do obličeje. „Takových aut jezdí,“ řekl jsem naprosto klidně a odfoukl kouř pryč. „To má dneska každej druhej zedník nebo řemeslník.“
„Moje kamera nic nezabrala. Ten zmrd musel přesně vědět, kudy se vyhnout záběru,“ pokračoval Tomáš a hlas mu trochu zhrubl. Zněl fakt naštvaně, už si ani nehrál na slušnýho hostitele. „A víš, co je strašně zajímavý, Radku? Že ty sis najednou přes léto opravil chatu. Ségra mi ukazovala tvoje fotky na Facebooku. Nová kůlna z přesných tvárnic. Stejná izolace. Kdes ho kupoval?“
Zkusil na mě zatlačit. Stál tam, ramena napjatý, a myslel si, že mě dostane do úzkých. Že se začnu potit, koktat a vymlouvat se na nějaký slevy v OBI nebo Bauhausu. Čekal, že ucuknu.
Zasmál jsem se, setřel si slzu z kouře a ukázal na něj kleštěma na maso. „Tome, ty seš hroznej detektiv. Kdo se neptá, ten se nedoví. Koupil jsem to od jednoho chlápka na Bazoši. Přivezl mi to dodávkou až pod nos. Jestli chceš, dám ti na něj číslo, třeba ti prodá zpátky ty tvoje ztracený cihly. Prý má ještě plnej sklad.“
Zrudnul vzteky až na spáncích. Otevřel pusu, že něco řekne, možná chtěl začít řvát, hrozit právníkem, podat trestní oznámení nebo tou jeho zkurvenou policií. Ale v tu chvíli k nám přiběhl malej Míša a začal ho tahat za nohavici, že má hlad a chce párek.
Tomáš musel polknout nadávky, sehnul se k malýmu a vzal ho do náruče. Podíval se na mě s takovým tím mixem čistýho vzteku a bezmoci. Věděl to. Byl si stoprocentně jistej. Ale neměl v ruce vůbec nic. Jen řeči jednoho polosedýho dědka v pět ráno a fotku mojí kůlny na internetu.
Otočil jsem další krkovici a usrkl ze svýho vychlazenýho lahváče. Od toho srpnovýho dne už se na nic neptal. Jen tam nechal rovnou navézt zbytek materiálu a zaplatil si drahou bezpečnostní agenturu, co mu tam jezdila dvakrát za noc svítit baterkou přes plot. Jeho prachy, jeho boj. Já už měl stejně hotovo.
Dneska jsem přijel na Sázavu už ve čtvrtek odpoledne, vzal jsem si v práci volno. Otevřel jsem si pivo a sedl si na novou dřevěnou lavičku přesně před kůlnou. Ty bílý bloky pod tou zbrusu novou střešní fólií vypadaly na sluníčku fakt dobře. Natáhl jsem nohy, koukal na vodu a poslouchal, jak v dálce projíždí osobák. Šel jsem si pro další pivo a pak jsem musel ještě natřít ty střešní latě, co mi tu zbyly z minula.
