Článek
Když jsme Kubu v pěti přivedli na první trénink, dres mu sahal skoro ke kolenům. Od té doby se fotbal stal běžnou součástí našeho života.
Tři tréninky týdně, víkendové zápasy, letní soustředění. Jen letos jsme kupovali nové kopačky za skoro tři tisíce, protože z těch předchozích vyrostl během několika měsíců.
Nikdy jsme těch peněz ani času nelitovali. Kuba fotbal miloval.
Poslední měsíce ale jako kdyby se něco změnilo.
Na trénink se mu najednou nechce
Nejdřív přicházely drobné výmluvy.
Jednou ho bolelo koleno. Podruhé měl moc úkolů. Jindy se ptal, jestli by nemohl jeden trénink vynechat, protože je unavený.
„V sobotu mají zápas, tak ať jde,“ řekl pokaždé Petr.
Manžel sám hrával fotbal skoro do dvaceti a Kubovým zápasům opravdu rozumí. Nejen že stojí u hřiště a křičí, jak jsem si z něj občas dělala legraci. S Kubou chodí kopat i ven, sledují spolu ligu a právě fotbal je něco, co je vždycky spojovalo.
Možná proto ho tolik zaskočilo, když Kuba jednoho večera řekl: „Já už tam nechci chodit vůbec.“
Myslela jsem, že se pohádal s kluky.
„Ne. Prostě mě to nebaví jako dřív,“ vysvětlil.
Manžel tvrdí, že takhle začíná vzdávání
Petr se nejdřív snažil reagovat klidně.
Ptal se Kuby, co přesně mu vadí. Nový trenér? Kluci? To, že v posledních zápasech začíná často mezi náhradníky?
Kuba pokrčil rameny.
„Všechno trochu.“
To Petra naštvalo.
„Takže když nejsi pořád v základu a trenér po tobě chce víc, tak skončíš?“
Kuba odešel do pokoje a my se kvůli tomu začali dohadovat.
Podle Petra syn poprvé narazil na situaci, kdy už není mezi nejlepšími, a chce před ní utéct. Ve starší kategorii přibyli kluci z jiných klubů a konkurence je větší.
Musím přiznat, že na tom něco je.
Kuba býval odmalička šikovný a hodně věcí mu šlo snadno. Když se mu nedařilo ve škole plavání, chtěl po třech lekcích přestat. Když mu před dvěma lety nešlo lyžování, celý první den tvrdil, že už na lyže nikdy nevleze. Druhý den se chytil a nakonec ho to bavilo.
„Když ho teď necháme odejít, příště udělá to samé,“ myslí si Petr.
Jenže už v tom nevidím radost
Začala jsem Kubu víc pozorovat.
Před tréninkem není vyloženě nešťastný. Nepláče, trenéra se nebojí a mezi kluky má kamarády. Jen se z něj vytratilo to nadšení, které míval dřív.
Jednou jsem se ho zeptala, jestli mu trenér něco udělal.
„Ne. Je v pohodě. Jen pořád říká, že musíme přidat a že kdo nebude makat, nebude hrát,“ odpověděl.
To mi samo o sobě nepřipadá nijak hrozné.
Pak ale dodal, že ho už nebaví mít čtyři dny v týdnu naplánované podle fotbalu. Jeden spolužák začal chodit na lezeckou stěnu a Kuba by to chtěl zkusit také.
Když jsem to řekla Petrovi, jen se pousmál.
„A za půl roku ho přestane bavit lezení. Budeme pokaždé kupovat nové vybavení a začínat znovu?“
Trochu jsem se urazila, ale přesně tahle otázka mě od té chvíle pronásleduje.
Nevím, jestli ho chráním, nebo mu ustupuji
Nakonec Petr navrhl, že Kuba dokončí podzimní sezonu. Jsou to necelé dva měsíce. Potom si může vybrat, jestli bude pokračovat.
Mně to připadá docela rozumné. Kubovi už méně.
„Proč tam musím ještě chodit, když vím, že skončím?“ zeptal se.
A já nevěděla, co mu odpovědět.
Část mě si říká, že dítě přece nemusí sedm let dělat stejný sport jen proto, že ho kdysi milovalo. Ve dvanácti letech se mění zájmy i kamarádi a možná prostě přišel čas zkusit něco jiného.
Jenže Petr má pravdu v tom, že tentokrát Kuba nechce odejít ve chvíli, kdy se mu daří nejlépe. Chce odejít právě tehdy, když musí o své místo začít bojovat.
A právě to mi vrtá hlavou.
Nechci syna učit, že musí za každou cenu vydržet něco, co už mu nic nedává. Stejně tak nechci, aby si odnesl pocit, že kdykoliv začne být něco těžké, stačí přejít k něčemu jinému.
Kdybych věděla, která z těchto dvou věcí se právě děje, rozhodovalo by se mi mnohem snáz.
