Článek
„Já teda nepojedu?“
Ondra stál vedle stolu v ponožkách. Nevšimla jsem si, kdy přišel. Na obrazovce jsem měla otevřený e-mail paní učitelce a v něm rozepsanou větu, že se syn školy v přírodě z rodinných důvodů nezúčastní.
„Ještě se domlouváme,“ řekla jsem.
„O čem?“
Přiklopila jsem notebook. Hned mi došlo, jak to vypadá. Ondra přejel prstem po hraně stolu a zeptal se, jestli je to moc drahé. O penězích jsme před ním občas mluvili, když přišlo vyúčtování nebo jsme plánovali prázdniny.
„Není,“ odpověděla jsem.
„Tak proč?“
Nechtěla jsem mu to říct v kuchyni, kde nás mohla slyšet jeho mladší sestra. Jenže jsem také nechtěla vstát a odvést ho někam stranou, jako kdybychom měli projednat něco hrozného.
„Promluvíme si večer.“
Ondra přikývl. Potom odešel do pokoje. Zprávu jsem neodeslala, ale notebook jsem znovu neotevřela.
Doma jsme věděli, co dělat
Bylo mu osm a chodil do druhé třídy. Většinu nocí prospal v suchu. Pak přišlo období, kdy jsem během jednoho týdne několikrát měnila prostěradlo. Nikdo z nás nedokázal předem poznat, která noc bude špatná.
Řešili jsme to s dětskou lékařkou. Ondra věděl, že se na něj nezlobíme a že to nedělá schválně. Alespoň jsem mu to pokaždé říkala. Když se ozval z pokoje, odvedla jsem ho do koupelny, podala čisté pyžamo a převlékla postel. Manžel někdy přišel pomoct, jindy ráno pustil pračku.
Měli jsme nepromokavou podložku, několik sad povlečení a v koupelně koš, do kterého Ondra dával mokré věci. Uměl se sám převléct. Někdy mě vzbudil až potom a stál u dveří v čistých kalhotách, zatímco čekal, jestli bude potřeba měnit i peřinu.
„Zase,“ říkal.
Odpovídala jsem, že se nic neděje. Jednou jsem to řekla tak rychle, že mě přerušil.
„Ale děje. Je to mokrý.“
Pak jsme chvíli mlčeli a já přinesla čisté prostěradlo.
Pět nocí mezi spolužáky
Papír s informacemi o škole v přírodě přinesl v únoru. Odjíždět měli v květnu do penzionu kousek od Jičína. Pět nocí, pokoje po čtyřech, výlety, hry a jeden večer stezka odvahy.
Ondra už měl domluvené, že bude bydlet s Adamem a dvěma dalšími kluky. Cestou ze školy mi vysvětloval, kdo si vezme jakou postel. Adam prý chce spát u dveří, protože se mu tam bude líp utíkat před příšerou.
Smála jsem se s ním. Doma jsem ale hned otočila papír a hledala telefonní číslo na učitelku.
V noci jsem si představovala cizí pokoj. Čtyři postele, rozházené mikiny a Ondru, který se probudí mokrý. Když rozsvítí, vzbudí ostatní. Když nerozsvítí, nenajde čisté věci. Učitelka bude možná na druhém konci chodby. Co když se bude stydět zaklepat?
Učitelce jsem zatím nenapsala. Začala jsem přemýšlet, jestli bychom si v tom týdnu nemohli vzít dovolenou. Jet někam všichni. Ondra by o výlet nepřišel a nemusela bych řešit mokré pyžamo před cizími lidmi.
To jsem si pamatovala já
Když mi bylo devět, počurala se na táboře holka z našeho oddílu. Vedoucí vynesla její spacák před chatku a přes celé prostranství zavolala, čí je. Nepamatuju si přesně, co pak řekla. Pamatuju si ale, že se děti začaly smát.
Ta holka se jmenovala Iveta. Zbytek týdne se převlékala až potom, co jsme odešly z chatky. Při poslední snídani seděla sama a zamíchávala lžící kakao, které už měla dávno vypité.
Nesmála jsem se jí. Tím jsem se dlouho uklidňovala. Ale taky jsem si k ní nesedla.
Ondra přitom nic z toho nezažil. Když jsme se večer zavřeli v jeho pokoji, zeptal se, jestli se bojím, že se tam počurá.
Přikývla jsem.
„Já taky,“ řekl. „Ale chci tam jet.“
Nechtěl, abych to řekla Adamovi
Seděli jsme vedle sebe na posteli. Ondra žmoulal roh povlaku a ptal se, jestli to učitelce musím říct.
Odpověděla jsem, že ano. Potřebuje vědět, jak mu pomoct. Hned chtěl vědět, jestli to pak poví třídě.
„Požádám ji, aby to neříkala dětem. A aby ti vysvětlila, kdo z dospělých to potřebuje vědět.“
Ondra si přestal hrát s povlakem. Chtěl být u toho, až se budeme domlouvat, kam za ní má v noci jít.
„Adamovi to neříkej,“ požádal mě.
Slíbila jsem, že jeho kamarádovi nic vysvětlovat nebudu. Pak jsme probrali, co umí udělat sám. Převléct se. Dát věci do sáčku. Dojít za dospělým. U posledního bodu se odmlčel.
„A když budou všichni spát?“
„Tak si s paní učitelkou domluvíte, kam máš jít.“
„Ty mě tam nebudeš moct převlíct.“
Řekla jsem, že ne. Nebylo potřeba vysvětlovat, jak daleko je Jičín. To věděl. Chvíli jsme seděli a potom chtěl ukázat, který batoh si vezme.
Rozhovor po vyučování
Učitelce jsem napsala žádost o krátkou schůzku bez dětí. Ve středu na mě počkala ve třídě. Než jsme zůstaly samy, málem jsem si vymyslela, že musím vyzvednout mladší dceru.
Když jsme zůstaly samy, řekla jsem jí to. Nejdřív moc rychle a s omluvou, že jí přidělávám práci. Učitelka mě zastavila otázkou, co Ondrovi pomáhá doma.
Mluvily jsme o náhradním povlečení, podložce a čistých věcech. Domluvily jsme se, že Ondra za ní před odjezdem přijde a ona mu vysvětlí, kde budou dospělí v noci spát a jak je najde.
Zeptala jsem se, jestli by mohl dostat pokoj blíž k ní. Odpověděla, že se pokusí vyhovět, ale že s ním nejdřív probere, co si přeje. Pokud chce být s domluvenými kamarády, nebude ho bez vysvětlení přesouvat.
Pak jsem se zeptala, co udělá, když si mokré postele někdo všimne.
Neměla připravenou větu, která by mě úplně uklidnila. Řekla, že se postará o Ondru a případné posmívání nebude přecházet. Nemůže ale slíbit, že žádné dítě nic neřekne.
Balili jsme spolu
Do tašky jsem dala sáčky na použité prádlo a pyžama. Ondra přidal baterku a komiks. Ukázala jsem mu, kde jsou čisté kalhoty, a chtěla všechno vysvětlit ještě jednou.
„Já vím, mami.“
Zarazila jsem se. Položila jsem mu na postel poslední tričko a nechala ho, ať si ho složí.
Před autobusem stáli jeho kamarádi. Ondra už měl batoh na zádech, když jsem ho přitáhla k sobě. Chtěla jsem mu připomenout, aby šel večer na záchod. Místo toho jsem se zeptala, jestli má svačinu.
„Tys mi ji dávala.“
Učitelka na mě kývla. Ondra se rozběhl za Adamem. Ještě od dveří autobusu mi zamával, pak se otočil dovnitř.
Jedna noc se nepovedla
Ve čtvrtek mi přišla krátká zpráva. Ondra měl v noci nehodu. Došel za učitelkou, převlékl se a ona mu pomohla s postelí. Ráno šel s ostatními na výlet.
Zavolala jsem jí. Chtěla jsem vědět, jestli někdo něco říkal. Jeden kluk se prý zeptal, proč mění povlečení. Učitelka odpověděla, že se postel ušpinila a už je to vyřešené. Ondra se k tomu nechtěl vracet.
Po hovoru jsem chvíli držela telefon. Na stole přede mnou leželo další čisté pyžamo, které se do tašky nevešlo. Složila jsem ho do skříně.
V pátek vystoupil z autobusu s umazanými koleny. Vyprávěl, že na stezce odvahy poznali pana vychovatele podle bot. Potom chtěl vědět, co bude k večeři.
Doma mi podal zavázaný sáček.
„Tohle je z té noci,“ řekl.
Vzala jsem ho a zeptala se, jestli to bylo těžké.
„Trochu. Paní učitelka mi nemohla najít čistý kalhoty. Dalas je pod mikinu.“
Začala jsem vysvětlovat, že jsem se snažila všechno uložit tak, aby se mu to vešlo. Pak jsem zmlkla.
Ondra otevřel batoh a vytáhl komiks. Chtěl mi ukázat, kam se dostali s Adamem ve čtení. Sedla jsem si vedle něj.
Sáček jsem zatím nechala u pračky.
