Článek
„Šest set tři,“ začala jsem a Michal mě přerušil.
„Mami, mám tam Kláru.“
Seděli jsme u mě v kuchyni. Přivezl mi tašku jablek od tchána a mezi řečí vytáhl papíry, které si měl připravit před plánovanou operací kolene.
Nemohl si vzpomenout, kdy měl poslední očkování proti tetanu. Řekla jsem mu, že to bude mít v průkazu, který jsem mu dávala při stěhování.
„Aha. Ten asi někde mám.“
Prošli jsme spolu ještě pár otázek. Potom jsem ukázala na kontakt.
„To už mám,“ řekl a otočil papír ke mně.
Klára. Její číslo.
„No jistě,“ odpověděla jsem.
Bylo mu dvaatřicet. S Klárou žili pět let a dva roky byli manželé. Koho jiného by tam měl napsat?
Přesto jsem si všimla, že jsem mu najednou přestala dolévat kávu. Hrnek měl skoro prázdný a já seděla s konvicí vedle ruky.
„Ty se zlobíš?“ zeptal se.
„Prosím tě. Kvůli čemu?“
Pak jsem mu kávu dolila.
Večer jsem to vyprávěla manželovi. Snažila jsem se, aby to znělo jako obyčejná poznámka.
„Tak už má všude Kláru.“
„Vždyť je to jeho žena.“
„Já vím.“
A právě to bylo nepříjemné. Věděla jsem to úplně přesně. Neměla jsem mu co vytknout. Ale stejně mě to mrzelo.
Najednou jsem nabízela pomoc ještě před otázkou
Kláru mám ráda. Chodíme spolu občas na kávu i bez Michala. Když jsme loni měli výročí, pomohla mi vybrat šaty a řekla mi upřímně, které mi nesluší.
Nikdy mě od syna neodstrkovala.
Jen jsem si pořád vybavovala jeho jméno vedle svého čísla. Ve škole, na táboře, u zubaře. Když mu bylo devět a zvracel na školním výletě, volali mně. Když si na fotbale rozbil bradu, taky mně.
Manžel by přijel stejně jako já. Jen v těch papírech většinou stálo moje číslo.
Tentokrát měl Michala odvézt do nemocnice kamarád cestou do práce. Klára ho měla po propuštění vyzvednout.
„Já tě můžu odvézt taky,“ napsala jsem mu.
Poděkoval a řekl, že už je domluvený.
Pak jsem nabídla, že mu uvařím na první dny. Klára si ale vzala volno a jídlo měli vyřešené.
Začala jsem psát, že přece nebude stát u plotny, když se o něj bude starat. Pak jsem zprávu smazala.
Připadala jsem si hloupě. Ještě před měsícem bych nabídla oběd a po odmítnutí se zeptala, jestli tedy přijedou příští neděli.
Teď jsem hledala něco, co jim chybí.
V den zákroku mi Klára ráno napsala, že už je Michal na místě. Potom se několik hodin nic nedělo.
Telefon jsem nosila i na balkon, když jsem šla zalít muškáty.
V jednu jsem jí napsala, jestli už něco ví.
Odpověděla, že zatím ne a dá vědět.
Za půl hodiny jsem měla rozepsanou další otázku.
Nakonec jsem telefon položila na kuchyňský stůl. Vždycky jsem říkala, že mladí pořád někam koukají. To odpoledne jsem se od displeje skoro nehnula já.
Nechtěla jsem zpátky kolonku, ale něco jiného
Michal zavolal odpoledne. Byl unavený, ale zákrok měl za sebou a mluvil normálně.
Ulevilo se mi.
„Klára už ti psala?“ zeptal se.
„Ano. Moc mi toho ale neřekla.“
Hned jsem litovala, jak to znělo.
„Mami, ona taky čekala.“
Řekla jsem, že to tak nemyslím. Potom jsme probrali, co ho bolí a kdy asi půjde domů.
O pár dní později jsem se u nich zastavila. Přinesla jsem meruňky a časopis. Michal seděl s nohou podloženou na gauči a Klára šla udělat kávu.
Zeptala jsem se ho, jestli mu v nemocnici řekli všechno potřebné.
„Jo. Klára byla u toho.“
Zase ta malá věta.
Tentokrát jsem se mu podívala do očí.
„Já vím, že to máte zařízené dobře. Jen mi asi chvíli trvá, než si zvyknu, že už nejsem ta první.“
Michal se zatvářil překvapeně.
„Ale vždyť tě přece nemůžu volat kvůli všemu.“
To mě bodlo. Nechtěla jsem přece všechno.
Pak jsem si vzpomněla na odvoz, jídlo i svoje otázky a nevěděla, jak mu vysvětlit, co vlastně chci.
Z kuchyně přišla Klára s hrnky. Nezačala mě uklidňovat. Zeptala se, jestli si dám mléko.
Přikývla jsem.
Chvíli jsme pak mluvili o běžných věcech. O práci, o zahradě, o jejich sousedovi. Když jsem odcházela, Michal mě požádal, ať mu cestou podám nabíječku.
Málem jsem se zeptala, jestli nemám ještě něco udělat.
Jen jsem mu ji podala.
Večer jsem Kláře napsala, že děkuju za zprávy z nemocnice. Chtěla jsem ještě dodat, že pro mámu je to těžké. Pak jsem tu druhou větu vymazala. Nemusela jí znovu připomínat, kdo jsem.
Za týden mi zavolal, když jsem byla v obchodě. Chtěl vědět, jestli se v neděli mohou zastavit na oběd.
Neptala jsem se, jestli kvůli tomu, že Klára nestíhá vařit.
„Přijeďte,“ řekla jsem. „Co byste si dali?“
