Článek
Matěj mi to řekl v kuchyni, zatímco jsem krájela cibuli. Přijel na večeři a já si myslela, že čeká, až mu dám něco ochutnat. Chvíli stál u lednice, potom oznámil, že od listopadu nastupuje do nové práce v Plzni.
Položila jsem nůž.
„A co dílna?“
Ta otázka ze mě vypadla dřív než cokoli jiného. Nezeptala jsem se, co bude dělat ani jestli je rád. Matěj si přitáhl židli a sedl si.
„Mami, já ji převzít nechci.“
Bylo mu čtyřiadvacet. Poslední dva roky pracoval jako technik u menší firmy a o sobotách chodil pomáhat manželovi. Teď dostal nabídku na servis zdravotnických přístrojů. Měl za sebou pohovory i domluvené školení. O ničem z toho jsem nevěděla.
„Táta to ví?“
Zavrtěl hlavou.
„Chtěl jsem ti to říct první.“
V první chvíli jsem v tom slyšela prosbu, abych to za něj zařídila. Jenže Matěj hned dodal, že tátovi to řekne sám. Potřebuje jen, abych u toho nezačala vysvětlovat, proč by si to měl ještě rozmyslet.
Řekla jsem, že bych přece nic takového nedělala. Přitom jsem už měla připravenou větu o tom, kolik práce nás dílna stála.
Vladimír začínal před dvaceti lety v garáži za domem. Bylo nám kolem třiceti, Matěj byl malý a já chodila do účtárny. Manžel měl práci v nábytkářské firmě, ale chtěl dělat na sebe. Po večerech vyráběl skříně pro známé, opravoval dveře a postupně začali volat i cizí lidé.
Pamatuji si první měsíce, kdy odešel ze zaměstnání. Seděli jsme u stolu a počítali, jestli můžeme zaplatit materiál dřív, než nám zákazník pošle peníze. Můj plat tehdy držel domácnost. Vladimír zase pracoval tak dlouho, že jsem ho někdy šla do garáže zavolat už podruhé.
Později přistavěl skutečnou dílnu. Dnes v ní pracuje ještě Milan, který je u nás dvanáct let. Dělají kuchyně, vestavěné skříně a zakázky, na kterých zákazníkům záleží natolik, že si počkají. Není to velká firma. Je to ale místo, které jsme dokázali vybudovat a ze kterého se dá žít.
Já vedle svého zaměstnání vyřizuji faktury, hlídám splatnosti a chystám podklady účetní. Když někdo volá večer a Vladimír už nechce zvedat telefon, zvednu ho já. Nikdy jsme si pořádně neřekli, jestli je to ještě pomoc, nebo už moje druhá práce.
Matěj kolem dílny vyrůstal. Jako malý zametal hobliny a měl vlastní pracovní zástěru. Později podával nářadí, jezdil na montáže a dokázal si vydělat na první telefon. Vladimír byl pyšný, když poznal druh dřeva nebo sám vyřešil něco, s čím si předtím nevěděl rady.
V patnácti Matěj řekl, že chce na elektrotechnickou školu. Manželovi to nevadilo. Vysvětloval známým, že dnešní truhlář už také musí rozumět technice. Já tomu přikyvovala. Přišlo mi hezké, že se jejich zájmy nakonec spojí.
Jen Matěje jsme se na to spojení nezeptali.
Večeře ten den skoro vychladla. Vladimír přišel z dílny pozdě, umyl si ruce a začal vyprávět o zákazníkovi, který změnil rozměry skříně, když už měli nařezaný materiál. Matěj ho nechal domluvit.
Pak řekl, že dostal práci v Plzni.
Manžel se zeptal na firmu. Matěj mu vysvětlil, co bude dělat. Vladimír chvíli poslouchal a potom se zeptal, na jak dlouho tam chce jít.
„To nevím. Normálně tam budu pracovat.“
„A sem budeš jezdit jak?“
Matěj položil vidličku.
„Na návštěvu. Pomůžu vám před odjezdem dodělat tu kuchyň, jak jsme se domluvili. Ale dílnu po tobě převzít nechci.“
Vladimír se podíval na mě. Nejspíš čekal, že jsem překvapená také. Já mlčela a on pochopil, že už to vím.
„Tak vy už jste domluvení.“
Matěj odpověděl, že se se mnou nedomlouval. Jen mi to řekl odpoledne. Manžel ale dál mluvil ke mně. Ptával se tak, když jsme řešili něco, na co jsme oba měli mít stejný názor.
„A ty si myslíš, že je to dobře?“
Nevěděla jsem, co říct. Měla jsem strach, že přijdu o synovy obyčejné návštěvy během týdne. Zároveň mě mrzelo, že nechce něco, v čem jsem také nechala tolik času. Rozuměla jsem Vladimírovu zklamání mnohem víc, než Matěj doufal.
Nakonec jsem řekla, že bychom si měli poslechnout, proč se tak rozhodl.
„Protože nechci být truhlář,“ odpověděl syn.
Řekl to bez zvýšeného hlasu. Vladimír začal vyjmenovávat věci, které by Matěj nemusel řešit, kdyby zůstal. Měl by vybavenou dílnu, zákazníky, zkušeného člověka vedle sebe. Jiní kluci by za takovou možnost byli rádi.
„Já vím, že je to dobrá možnost,“ řekl Matěj. „Jen ji nechci.“
Po jeho odchodu jsme uklízeli ze stolu potichu. Vladimír pak stál u okna a díval se na rozsvícenou dílnu.
„Promluv s ním,“ řekl.
Zeptala jsem se, o čem.
„Tobě řekne víc. Ať nedělá takový rozhodnutí narychlo.“
Připomněla jsem mu, že Matěj prošel několika pohovory. Narychlo nám to jen oznámil.
„Tak mu vysvětli, co tady má.“
Vladimír to nevyslovil jako příkaz. Spíš jako něco, co má přirozeně přijít na řadu. On se se synem pohádal, já jsem měla najít vhodnější slova a dojít ke stejnému výsledku.
Řekla jsem, že se s Matějem ještě uvidím. Manžel přikývl a poprvé od večeře trochu povolil v ramenou. Já mu v tu chvíli nedokázala říct, že mu nic slibovat nechci.
Se synem jsem šla za dva dny na oběd. Začala jsem otázkou, jestli ho táta něčím neurazil. Matěj se na mě podíval a já hned věděla, že jsem zase začala špatně.
„Takže kdyby byl táta milejší, měl bych tam chtít zůstat?“
Řekla jsem, že se jen snažím pochopit, proč o tom nikdy nemluvil.
Připomněl mi několik rozhovorů. Jak po škole říkal, že ho baví servis a že nechce celý den vyrábět nábytek. Jak jsem mu odpověděla, že v rodinné firmě si práci časem rozdělí. Jak před rokem odmítl jezdit na montáže každý druhý pátek a já mu vysvětlovala, že táta na všechno nestačí.
Pamatovala jsem si to. Jen jsem těm větám nepřikládala stejný význam.
„Já mám dílnu rád,“ řekl. „Líbí se mi, co táta umí. Ale on přiveze domů zakázku, pak večer sedí u počítače, o víkendu řeší další. Já takhle pracovat nechci.“
Připomněla jsem mu, jak ještě na jaře vybíral s tátou nový katalog kování. Celý večer nad ním seděli a Matěj se sám nabídl, že objedná vzorky.
„To mě bavilo,“ odpověděl. „Asi jsem mu měl říct jasně, že to nic nemění. Jen jsem nechtěl zkazit další večer.“
Začala jsem namítat, že při podnikání se člověk nemůže dívat na hodiny. Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy se opřel do židle a přestal jíst.
Přesně tohle ode mě čekal.
Zeptala jsem se tedy na novou práci. Mluvil o přístrojích, školení a lidech, které potkal při pohovoru. Něčemu jsem nerozuměla. Přesto jsem poznala, jak jinak zní, když nemusí obhajovat, proč se netěší na naši představu jeho života.
Když jsem přišla domů, Vladimír se zeptal, jak to dopadlo.
„Tu práci chce. A o dílnu nestojí.“
„Já jsem tě prosil, abys mu domluvila.“
Řekla jsem, že ho přesvědčovat nebudu. Manžel se zeptal, kdy jsem změnila názor. Vždyť ještě v létě jsem Matějovi ukazovala, kde by jednou mohl mít vlastní kancelář.
Měl pravdu. Přiznala jsem, že jsem s dílnou pro syna počítala také. Pořád mi bylo líto, že ji nechce. Jen jsem u oběda nedokázala najít důvod, který by nebyl hlavně o nás.
Vladimír vytáhl loňský nákup nového stroje. Stál přes osm set tisíc a část jsme ještě spláceli. Prý by ho nekupoval, kdyby věděl, že po něm nikdo nepřijde.
Ten večer mě tím rozčílil. Souhlasila jsem s nákupem také, procházela nabídky a hlídala, co si můžeme dovolit. Oba jsme počítali s dalšími zakázkami. Matěj u těch rozhovorů nebyl.
„To jsme rozhodli my,“ řekla jsem. „Nemůžeme z toho teď udělat jeho závazek.“
Manžel odpověděl, že rodina si snad pomáhá. Já mu řekla, že Matěj pomáhal roky. A potom, zbytečně ostře, že já taky.
Vladimír zmlkl.
Nebyla jsem ráda, že jsem konečně vyslovila svou práci právě takhle. Vypadalo to, jako bych najednou litovala všeho, co jsme spolu udělali. To nebyla pravda. Ale ani jsem už nechtěla pokračovat, jako by budoucnost dílny byla jen otázka synovy ochoty.
Další dny byly nepříjemné. Vladimír se Matějovi neozval. Mně říkal jen to, co jsme potřebovali vyřídit. Když jsem se ho zeptala na víkend, odpověděl, že bude v dílně. Jako obvykle.
Matěj mi zavolal a ptal se, jestli má ještě přijet pomoct s kuchyní. Řekla jsem, ať se domluví přímo s tátou. Nechtělo se mi to říkat. Věděla jsem, že od něj možná uslyší jen strohou odpověď. Přesto jsem nechtěla dál přenášet jejich věty sem a tam a každou předem upravovat, aby tolik nebolela.
Přijel. Pracovali spolu celý den a při obědě skoro nemluvili. Když odcházel, Vladimír mu řekl, že v sobotu ještě potřebují dokončit montáž. Matěj odpověděl, že přijde, jak slíbil. Nic dalšího si neslíbili.
O budoucnosti jsme s manželem začali mluvit až po několika týdnech. Bylo mu dvaapadesát, do důchodu měl daleko. Nemusel dílnu hned zavřít ani prodat. Potřeboval ale přestat rozepisovat příštích deset let tak, jako by v nich měl syn jisté místo.
Milan o převzetí nestál. Chtěl dál pracovat jako zaměstnanec. Mohli jsme někoho přijmout a zaučit, časem zmenšit rozsah zakázek nebo hledat zájemce o celou dílnu. U každé možnosti se Vladimír zarazil na něčem jiném. Neměla jsem připravené řešení. Na další mzdu bychom ostatně potřebovali víc práce právě ve chvíli, kdy manžel začínal mluvit o tom, že by jí chtěl mít méně.
Tentokrát jsme do počítání zahrnuli i práci, kterou dělám já. Kolik večerů zabere administrativa a co by stálo, kdyby část převzal někdo jiný. Vladimír se podivil nad počtem hodin. Já sama jsem je měla poprvé napsané na papíře.
Zatím se nic velkého nezměnilo. Faktury stále vyřizuji já, manžel dokončuje rozdělané zakázky a nový stroj zůstává v dílně. Jen už se do každého rozhovoru o příštím roce automaticky nepřidává Matěj.
Vladimíra pořád mrzí, že se o nové práci dozvěděl poslední. Když to jednou řekl Matějovi přímo, syn se omluvil. Přiznal, že rozhovor odkládal, protože se ho bál. Pak táta řekl, že přece vždycky mohl přijít, a Matěj se podíval na mě. Tentokrát jsem za něj neodpověděla.
Syn si našel v Plzni pokoj ve společném bytě. Minulou neděli přijel pro poslední věci. Vladimír byl venku a pomáhal mu naložit krabice do auta. Dívala jsem se na ně z kuchyně. Mluvili spolu, ale neslyšela jsem o čem.
Když se vrátili, zeptal se manžel na knihovnu v Matějově pokoji. Vyrobili ji spolu, když syn chodil na střední školu. Měla jednu polici trochu nakřivo, nikdy jsme ji neopravili.
„Tu si nevezmeš?“
Matěj řekl, že se mu tam nevejde do auta.
„Rozebrat jde,“ odpověděl Vladimír.
Šli nahoru změřit jednotlivé díly. Chvíli jsem slyšela otvírání zásuvek a pak Matěje, jak se ptá, kam dal táta šroubovák. Stejnou otázku u nás položil snad stokrát.
Prostřela jsem na oběd. Čekala jsem, jestli je mám zavolat, a pak jsem nechala jídlo ještě chvíli přikryté.
