Článek
Matěj s Terezou přijeli v neděli na oběd. Po jídle vytáhli telefon a ukázali nám fotografie starého statku, kde chtěli mít svatbu. Dole byla restaurace, venku dvůr a v patře velký sál s dřevěnými trámy.
Tereza vyprávěla, kam postaví květiny. Matěj jí občas vzal telefon, aby nám ukázal jiný pohled. S manželem Pavlem jsme se smáli, že už jsme viděli každý kout.
Sál se mi líbil. Měl vysoká okna a světlou podlahu. Na jedné fotografii byly nachystané židle a mezi nimi úzká ulička. Představila jsem si, jak po ní syn půjde.
„A výtah tam je?“ zeptala jsem se.
Matěj zavrtěl hlavou. „Je to starý barák. Ale ty schody jsou široké.“
Bylo mi sedmašedesát a chodila jsem s holí. Po rovině jsem zvládla dojít do obchodu, pokud jsem si odpočinula. Schody byly horší. Bydleli jsme v přízemí a na návštěvy do vyšších pater jsem přestala chodit.
Syn to věděl. Když se ale ptal, většinou jsem odpověděla, že to jde. Nechtěla jsem, aby se telefonáty pořád točily kolem mé nohy.
„Kolik jich je?“
„Nevím. Jedno patro.“
Pavel navrhl, aby mě někdo z každé strany podepřel. Matěj souhlasil.
„A když to nepůjde, vyneseme tě. Já a Lukáš. Za minutu jsi nahoře.“
Lukáš byl jeho kamarád a měl dělat svědka. Viděla jsem ho jednou, když nám pomáhal stěhovat skříň.
Tereza se usmála, že chlapi aspoň budou k něčemu. Pavel přikývl. Já se podívala na další fotografii a zeptala se, kde bude oběd.
Dole. Uklidnilo mě to. Třeba schody zvládnu.
Svatba měla být v červnu. Bylo teprve březnové odpoledne, ale zálohu už zaplatili. Nechtěla jsem jim hned říct, že vybrali něco špatně.
S kamarádkou jsem šla koupit šaty. Vybrala jsem tmavě modré. Nízké boty jsem doma zkoušela až odpoledne, kdy mi noha víc otékala.
Pavel mě v nich viděl obcházet obývák. Pochválil mi je. Potom řekl, že se musím přestat bát schodů.
„Já se jich nebojím. Já po nich špatně chodím.“
Mávl rukou. „Tak jsem to nemyslel.“
V dubnu mě Tereza pozvala na prohlídku statku. Chtěli řešit stoly a focení. Byla jsem ráda, že mě berou s sebou.
Správkyně nám ukázala kuchyň a toalety. Pak jsme došli ke schodišti.
Na fotografiích nebylo vidět celé. Mělo dvě ramena a madlo po jedné straně. Stoupla jsem si k prvnímu schodu.
„Pomalu, času máme dost,“ řekl Matěj.
Podala jsem mu hůl. Jednou rukou jsem se držela madla, druhou jeho předloktí. Na první schod jsem vystoupila. Na druhém jsem potřebovala chvíli počkat. U třetího už mi bylo jasné, že nechci pokračovat.
Matěj se mě zeptal, jestli mám přitáhnout víc. Řekla jsem, že ne. Stála jsem na schodu a snažila se najít způsob, jak se otočit zpátky.
Syn mi pomohl dolů a přinesl židli z restaurace. Tereza a správkyně nás sledovaly.
Sedla jsem si. Chtěla jsem ukázat, že to zvládnu. Teď kolem mě stáli tři lidé a čekali, co bude potřeba udělat.
Správkyně řekla, že podobné situace už řešili. Někdo se nechal vynést, jiný počkal dole. Restauraci bylo možné využít i během obřadu, obsluha tam stejně chystala stoly.
Matěj navrhl, že bychom nošení mohli zkusit hned. Bral to jako další věc, kterou při prohlídce ověříme.
„Ne,“ řekla jsem.
Podíval se na mě. „Proč? Teď tu skoro nikdo není.“
Nedokázala jsem mu odpovědět tak, aby to znělo rozumně. Představila jsem si, že mě budou zvedat, že nebudu vědět, kam dát ruce, a že v půlce budu potřebovat, aby mě položili. Všechno bych musela nechat na nich.
„Nechci to.“
Matěj si přidřepl k židli a řekl, že nás nikdo nebude natáčet. Překvapilo mě to. Myslel si, že se stydím hlavně před lidmi.
Řekla jsem, že nechci být nesená ani před ním samotným. Že se při tom necítím dobře.
„Tak co máme udělat?“ zeptal se.
Tereza se obrátila na správkyni a chtěla vědět, jestli by mohl být obřad na dvoře. Mohlo, pokud bude hezky. Při dešti by se ale šlo nahoru do sálu. Zastřešený prostor pro všechny hosty neměli.
Matěj nechtěl spoléhat na počasí. Proto vybrali sál. Seděla jsem na židli a snažila se navrhnout něco, co jim plán nezkomplikuje.
Nenapadlo mě nic.
Cestou domů jsme se bavili o menu. Nechtěla jsem se ke schodům vracet. Matěj mi u domu podal hůl a řekl, ať si to s tím vynesením ještě rozmyslím.
Večer jsem všechno vyprávěla Pavlovi. Čekala jsem, že aspoň pochopí, jak mi bylo, když jsem se zastavila na třetím schodu. Místo toho řekl, že Matěj je silný a Lukáš také. Že jim mám věřit.
„Já jim věřím. Ale nechci to podstoupit.“
Pavel se opřel v židli. Zeptal se, jestli opravdu kvůli takové věci vynechám vlastnímu synovi svatbu.
Tu noc jsem skoro nespala. Šaty visely na skříni, vedle nich kabátek a malá kabelka. Všechno jsem měla připravené. Jen jsem nevěděla, kde vlastně budu sedět.
Ráno jsem Matějovi řekla, že přijedu na oběd a zůstanu i odpoledne. Do sálu nepůjdu a nechci, aby sháněl další lidi na vynášení.
Dlouho mlčel.
„Takže u toho nebudeš.“
Odpověděla jsem, že mě to mrzí. Skutečně mě to mrzelo. Když se mě zeptal, jestli to nemohu udělat pro něj, skoro jsem řekla, že ano.
Jenže už jsem na tom schodišti stála. Věděla jsem, jak moc chci dolů, a nechtěla jsem v den jeho svatby přemýšlet, jestli smím něco zastavit.
„Pro tebe tam chci být celý den. Ale nahoru mě nenoste.“
Matěj řekl, že si promluví s Terezou. Ten den už nezavolal.
Následující neděli jsme jeli k nim. Pavel cestou namítal, že bych ještě mohla povolit. Řekla jsem mu, že o vynášení už se znovu domlouvat nechci.
U syna měli na stole plán místností. Tereza zjišťovala, zda by se obřad nevešel do restaurace. Správkyně jí poslala rozměry. Museli by odstranit nachystané stoly a přesunout je zpátky před obědem. Pro všech sedmdesát hostů tam při takovém uspořádání nebylo dost místa.
Matěj ještě zavolal na dvě jiná místa. Jeden termín byl obsazený, druhé místo nabízelo jiný víkend. Věděla jsem, kolik lidí už si kvůli svatbě zařídilo volno. Tereza měla část rodiny ze zahraničí.
„Nechci, abyste všechno rušili,“ řekla jsem.
„Ale taky nechci, abys čekala dole jako někdo cizí,“ odpověděl Matěj.
Nakonec jsme se domluvili, že přijedu zároveň s nimi. Před obřadem budeme mít chvíli společně a potom počkám v přízemí. Pavel půjde nahoru. Nechtěla jsem po něm, aby vynechal synův obřad také.
Tereza nabídla, že mi její sestra pustí přenos do telefonu. Souhlasila jsem. Pak jsem ještě požádala, aby mi nachystali židli venku pod přístřeškem. Nechtěla jsem sedět u stolu, kolem kterého bude obsluha rovnat talíře.
Matěj si to zapsal vedle poznámek k dopravě. Dívala jsem se na papír a chtělo se mi brečet. Po všech těch rozhovorech nakonec stejně neuslyším jeho ano přímo v sále.
V den svatby drobně pršelo. Přijeli jsme hodinu před začátkem. Pod přístřeškem čekala židle a stolek. Správkyně mi ukázala cestu do restaurace.
Matěj si přišel upravit kravatu. Vlastně ji měl dobře. Jen jsem ji narovnala a on mě nechal. Potom se zeptal, jestli si na chvíli sedne vedle mě.
Sedl si. Mluvili jsme o tom, že se Pavel zase vrátil k autu pro něco, co měl v kapse. Syn se zasmál a já si všimla, že má studené ruce.
„Jsi nervózní?“
Přikývl.
Vzala jsem ho za ruku. Chtěla jsem mu říct něco důležitého, ale nic vhodného mě nenapadlo. Nakonec jsem se jen zeptala, jestli jedl. Řekl, že trochu. Pak ho zavolal Lukáš, že už mají jít nahoru.
Objal mě a odešel.
Terezina sestra nastavila telefon pro přenos a ujistila se, že vidím obraz. Pak šla do sálu. Poslední host mi popřál, ať si den užiju.
Přikývla jsem.
V přenosu jsem občas slyšela víc šustění než slova. Viděla jsem Terezu přicházet a poznala, jak se na ni Matěj podíval. Telefon jsem naklonila blíž k uchu.
Jeho ano jsem slyšela. Potom se obraz na chvíli zastavil.
Na dvoře se ozvalo cinkání sklenic. Číšník nesl tác do restaurace a zeptal se, jestli něco potřebuji. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem v tu chvíli mluvit.
Po obřadu se hosté vraceli dolů. Někteří se u mě zastavili. Jedna příbuzná řekla, že je škoda, že jsem se nenechala vynést. Že to přece mohlo být rychlé. Odpověděla jsem, že jsem se rozhodla takhle.
Matěj s Terezou přišli společně. Popřála jsem jim a objala oba. Tereza si sedla na vedlejší židli a položila kytici na stolek. Za chvíli nás zavolali k fotografování. Mezitím přestalo pršet. Rodinné snímky pořídili na dvoře, kam jsem se dostala bez schodů.
Na obědě jsem seděla vedle Pavla. Podal mi polévku a zeptal se, jestli jsem všechno slyšela. Řekla jsem, že ne úplně.
„Bylo to hezké,“ odpověděl.
Věřila jsem mu. Jen jsem nevěděla, co k tomu dodat.
Odpoledne jsme si s Terezou povídaly. Matěj mi přinesl kávu a jednou jsme si zatancovali vedle stolu. Držel mě za ruce a udělali jsme jen několik kroků. Tentokrát se předem zeptal, jestli chci.
Domů jsme jeli po osmé. Byla jsem unavená a ráda, že jsem přijela. Pavel mi sundal kabátek a zeptal se, jestli je mi dobře. Řekla jsem, že ano. Jen mě pořád mrzí ten obřad.
Nezačal znovu mluvit o vynášení. Posadil se a nechal mě vyprávět, co jsem viděla na telefonu.
Za několik týdnů přinesli fotografie. Na těch z obřadu byli lidé, se kterými jsem potom celý den seděla. Jen já jsem na nich chyběla.
Matěj se mě zeptal, kterou fotografii bych chtěla vytisknout. Vybrala jsem společnou ze dvora. Mám na ní hůl opřenou o židli a Tereza stojí vedle mě v šatech, které se jí trochu zachytily o dřevo.
Syn si všiml mého pohledu na snímek ze sálu.
„Mrzí mě, že jsi tam nebyla,“ řekl.
Odpověděla jsem, že mě také. Neřekla jsem, že to nevadí. On fotografii neotočil ani nezačal vysvětlovat, co všechno zkoušeli zařídit.
Chvíli jsme se na ni dívali společně. Potom si přisunul židli blíž, abychom dobře viděli další.
