Článek
Od máminy smrti zveme tátu s Evou střídavě na nedělní obědy. Bydlí sám a nechceme, aby každý víkend jen ohříval něco z lednice. Někdy pozvání odmítne, většinou ale přijde a přinese dětem čokoládu.
Dřív si přidával. Poslední dobou snědl pár brambor, maso posunul stranou a tvrdil, že už nemá hlad. Když jsem nabídla, že mu zabalím zbytek, odmítl. Prý si večer dá jen něco malého.
Ani jeho oblíbené jídlo nepomohlo
Na svoje narozeniny jsem udělala pečené vepřové. Táta ho měl vždycky rád. Zeptala jsem se, jestli mu mám přidat šťávu.
Řekl, že je všechno dobré. Přesto si ukrojil jen malý kousek a dlouho ho žvýkal. Potom se přestal dotýkat příboru. Když ostatní dojedli, začal odnášet talíře.
Moje dcera přinesla dort. Táta se nejprve zeptal, jestli v něm jsou ořechy. Byla tam jen měkká piškotová vrstva a krém. Svůj kousek snědl celý.
V kuchyni jsem Evě řekla, že mu asi moje vaření nechutná.
Odpověděla, že si to nemám brát osobně. U ní prý ve čtvrtek snědl oběd normálně. Zeptala jsem se, co mu připravila. Zapečené brambory s mletým masem.
Připadalo mi, že mě chtěla uklidnit a místo toho mi jen potvrdila, že problém je u mě.
V obchodě vybíral jinak
O týden později jsem tátu vezla na nákup. Chtěl vzít jogurty, banány a polévku. U pečiva hledal něco měkkého. Oblíbený chléb s tvrdou kůrkou nechal v regálu.
Nabídla jsem mu, že mu uvařím na dva dny. Odpověděl, že nemám dělat nic navíc.
„K Evě chodíš rád. Mně můžeš říct, jestli ti to nechutná,“ řekla jsem.
Táta se podíval na vozík. Potom tiše odpověděl, že mu chutná. Jen některé věci nedokáže sníst.
Zeptala jsem se proč. Počkal, až paní vedle nás odešla. Potom ukázal na ústa. Poslední měsíce ho tlačila zubní náhrada. Když kousal něco tvrdšího, bolelo ho to. Před ostatními ji ale nechtěl sundávat.
Stáli jsme mezi regály a já si najednou vybavila, jak se ptal na ořechy v dortu. I to, proč u oběda tak dlouho čekal, než si vezme další sousto.
Zeptala jsem se, jestli o tom Eva ví.
Věděla.
Sestra slíbila, že mi nic neřekne
Zavolala jsem jí ještě ten večer. Nejdřív jsem se ptala, proč mě nechala myslet si, že táta moje jídlo nechce.
Řekla, že jí o zubech pověděl, když mu nabízela topinky. Slíbila mu, že to nebude vyprávět dál. Od té doby se před návštěvou ptá, co by mu vyhovovalo.
„A mně jste to říct nemohli?“
Eva odpověděla, že táta nechtěl. Bál se, že začnu všechno zařizovat a vysvětlovat ostatním, co smí dostat k jídlu.
To mě zabolelo. Chtěla jsem mu pomoci.
Pak jsem si vzpomněla na jeho koleno. Předloni jsem mu našla ordinaci, domluvila odvoz a rodině oznámila, kdo ho má vyzvednout. Tátovi jsem potom jen řekla, kdy pro něj přijedu. Tehdy jsem si myslela, že jsem mu ušetřila starosti.
Evě jsem druhý den napsala, že jsem se zlobila neprávem. Odpověděla, že mi mohla aspoň říct, ať se zeptám táty.
Tentokrát jsem se nejdřív zeptala
Další den jsem k němu přišla na kávu. Nevezla jsem žádný oběd ani nové telefonní číslo. Zeptala jsem se, jestli chce pomoci s objednáním k zubaři.
Řekl, že tam zavolá sám. Jen by byl rád, kdybych ho potom odvezla. Souhlasila jsem.
„Nechci, aby se u každého oběda probíralo, co už nezvládnu,“ dodal.
Slíbila jsem, že o tom ostatním říkat nebudu.
Také jsem mu řekla, že na příští oběd nemusí přijet ze slušnosti. Pokud chce přijít, může mi předem říct, co se mu bude dobře jíst. Nebudu to u stolu vysvětlovat.
Přišel. Domluvili jsme se na dušené rybě a bramborové kaši. Dcera se zeptala, proč tentokrát nemáme řízky. Odpověděla jsem, že jsme měli chuť na rybu.
Táta dojedl a přijal i krabičku na večer.
K zubaři šel o dva týdny později. Potíže nezmizely hned a na tvrdý chléb stále neměl chuť.
Před dalším obědem jsem mu zavolala, co by si dal. Požádal mě o polévku, kterou kdysi vařila máma.
Uvařila jsem ji. Táta ochutnal a poprosil o trochu pepře. Podala jsem mu mlýnek. Potom jsme se přeli, jestli máma přidávala také česnek.
Zůstal u stolu, i když jsem začala odnášet talíře.
