Článek
Můj muž Martin má o pět let mladší sestru Gábinu. Zatímco z něj vyrostl normální chlap, co chodí do práce a platí složenky, z ní se stala profesionální chudinka. Pracuje jako asistentka ve školce, pořád ji něco bolí, neustále nemá peníze a celá rodina kolem ní musí chodit po špičkách. Tchyně Vlasta by se pro ni rozkrájela.
Už někdy před třemi lety se u nedělního oběda jasně řeklo, jak to jednou bude s majetkem. Byt na Modřanech se prodá a rozdělí napůl. Ale šperky po babičce – konkrétně masivní prsten a nádherné náušnice z bílého zlata s drobnými safíry – dostane Gábina. Protože prý „tyhle věci se dědí po pokrevní ženské linii“. Martinovi to bylo jedno, mně do toho nic nebylo.
Já se živím jako obchoďačka pro farmaceutickou firmu. Pořád jsem na cestách mezi nemocnicemi a poliklinikami, musím nějak vypadat. V srpnu jsem si z jednoho čínského e-shopu objednala takové ty levné pecky z chirurgické oceli s modrým kamínkem, abych měla něco k novému tmavomodrému kostýmku. Jenže mi po nich do týdne brutálně zrudly ušní lalůčky. Martin mi tehdy musel v lékárně kupovat zklidňující mast, jak to mokvalo. Hodila jsem ty levné cetky do šuplíku a víc to neřešila.
Daň z oken
Vlasta začala zhruba od loňského jara trochu ztrácet přehled. Nejdřív v dubnu někde potratila náhradní klíče od bytu, takže jsme museli narychlo měnit vložku v zámku. V červnu zase nechala čtecí brýle v čekárně na poliklinice a už se nenašly. Brala na to tehdy nějaké nové prášky na tlak a stěžovala si, že se jí po nich točí hlava a zapomíná.
Koncem listopadu jsem u ní trávila sobotní odpoledne. Gábina se zrovna vymluvila na zablokovanou krční páteř, takže ten každoroční předvánoční úklid včetně mytí oken zbyl na mě. Vlasta mi k tomu uvařila kafe a šla si lehnout do ložnice, že je na ni to savo a leštidlo moc agresivní.
Vytírala jsem koupelnu. Když jsem přejížděla hadrem umakartové umyvadlo, všimla jsem si jich. Ty safírové náušnice ležely přímo na tom zkoseném okraji umyvadla, milimetr od toho, aby sjely rovnou do odpadu. Vlasta si je asi sundala při mytí obličeje a zapomněla na ně.
Vzala jsem je do ruky. Chladný, těžký kov. Aby nespadly do sifonu, strčila jsem si je automaticky do kapsy od tepláků s tím, že jí je za chvíli položím na noční stolek. Jenže pak jsem musela ještě třikrát měnit vodu, do toho mi volal šéf kvůli výpadku dodávek jednoho léku, a já na ně úplně zapomněla.
Našla jsem je až večer doma, když jsem tepláky házela do koše na prádlo. Chvíli jsem na ně koukala pod lampičkou v předsíni. V pondělí jsem je mohla vzít a cestou z práce jí je vrátit. Jenže představa, že Gábina dostane tenhle nádherný kousek jen za to, že má stejnou krevní skupinu, zatímco já tam zadarmo dýchám chemii a myju jim rámy, mě prostě otrávila.
Neplánovala jsem to jako nějakou velkou krádež. Spíš jsem si řekla, že si je chvíli nechám u sebe. A pak se to nějak protáhlo.
Hledání pokladu
První prosincový týden volala Vlasta Martinovi. Byla úplně hotová, brečela do telefonu, že převrátila celou ložnici a nemůže najít ty náušnice po mamince. Jeli jsme tam.
Gábina už lezla po čtyřech s baterkou pod gaučem. Všichni jsme prohledávali poličky, vytahovali ručníky ze skříněk v koupelně, svítili do pračky. Já pomáhala zvedat matrace v ložnici.
„Vždyť já vím, že jsem si je sundávala v koupelně,“ fňukala Vlasta u stolu a mačkala v ruce papírový kapesník. „Tohle už není normální. Já patřím do ústavu.“
V tu chvíli mi jí přišlo vlastně trochu líto. Došla jsem do kuchyně, postavila vodu na její oblíbený sypaný heřmánek a přinesla jí ho v tom největším hrnku. Pohladila jsem ji po rameni.
„Vlasti, nevyčítejte si to,“ řekla jsem úplně klidně. „Vždyť víte, jak to bylo s těmi klíči v dubnu. Třeba jste je omylem shrnula do koše s vatovými tampony. To se stane každému.“
„Asi jo. Jsem k ničemu,“ vzlykla a usrkla čaje.
Gábina se zvedla z podlahy, oprášila si legíny a zamračila se na mě. „Ty jsi tu byla před čtrnácti dny uklízet, Lindo. Nevidělas je někde?“
„Kdybych je viděla, tak je přece uklidím do šperkovnice,“ opáčila jsem, vzala z linky houbičku a začala utírat rozlitou kapku čaje. „Spíš jestli vážně nesjely do toho umyvadla, než jsem přijela. Měla jsi je tam někdy nenechávat.“
Od ledna jsem je začala nosit. Jenom do práce. S Gábinou se přes den nepotkám, ona končí ve školce ve tři, já tou dobou obvykle sedím u primářů v nemocnicích na druhém konci Prahy. Když jedu pro dceru na trénink nebo míříme na rodinnou návštěvu, bílé zlato vždycky skončí bezpečně v přihrádce před spolujezdcem v mé firemní oktávce. V uších mám jen obyčejné stříbrné kroužky.
Vypadalo to dokonale. Vlasta se smířila s tím, že je vysála nebo vyhodila do koše. Martin na šperky nikdy neměl oko, nepoznal by rozdíl mezi diamantem a sklem z pouti. A mně to prostě dělalo dobře.
Rodinný oběd
Krize přišla na konci února. Naše firma pořádala opožděný novoroční večírek pro klíčové klienty. Nechali tam běhat profi fotografa a marketingové oddělení z toho udělalo galerii na firemní LinkedIn a veřejný Instagram. Já tam stála u rautového stolu s ředitelem jedné polikliniky. Fotka byla braná z profilu. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru, jak to do práce nosím. Na uchu mi svítil ten nezaměnitelný safír v bílém zlatě.
Gábina náš firemní profil sleduje, protože se k nám kdysi zkoušela hlásit na recepci. V neděli jsme seděli u Vlasty na obědě. Krájela jsem si vepřovou pečeni, když si Gábina teatrálně odkašlala.
„Hele, Lindo,“ začala a položila vidličku. Oči se jí zúžily. „Dívala jsem se na ty fotky z vašeho firemního večírku.“
Martin dál žvýkal knedlík, Vlasta zrovna nalévala vodu.
„A?“ neochotně jsem polkla.
„Co to máš na té fotce z úterý na uších?“ Naklonila se přes stůl, úplně ignorovala svůj talíř. „Když jsem si to přiblížila, vypadaly úplně přesně jako ty po babičce.“
Ticho. Vlasta ztuhla s džbánem v ruce. Martin přestal žvýkat a podíval se na mě.
Vůbec jsem nezrychlila tep. Otřela jsem si ústa ubrouskem a s povzdechem sáhla do kabelky pro telefon.
„Myslíš ty cetky z Wishe?“ pronesla jsem tónem, jako by se mě ptala na barvu toaletního papíru. Odemkla jsem displej, najela do historie objednávek v té čínské aplikaci a scrollovala do srpna. Našla jsem položku s názvem Blue Stone Steel Studs Elegant Women. Cena: 86 korun.
Strčila jsem jí ten telefon rovnou před nos.
„Kupovala jsem je už v létě. Měla jsem po nich úplně rozežrané uši, Martine, pamatuješ, jak jsi mi vezl tu mast?“ podívala jsem se na manžela.
„Jo, vím. Tos tehdy měla rudý až na krk,“ přikývl hned Martin a nabral si zelí.
„Takže jsem ty kovové dříky musela nedávno přetřít bezbarvým lakem na nehty, abych si je vůbec mohla vzít na ten večírek,“ dodala jsem a vzala si zpátky mobil. „Klidně ti je zítra přinesu ukázat, Gábi, jestli chceš zkoumat punc. Mámina babička na nich asi nápis Made in China neměla.“
Gábina zčervenala a zabořila pohled do stolu. „Já jen… že na té fotce to vypadalo…“
„Dej pokoj, Gábi,“ okřikla ji Vlasta a začala sklízet prázdné talíře. „Zase vidíš duchy. Vždyť víš, že já ty svoje beztak vyklepala s ručníkem do vany a spláchla. Lindo, přidáš si maso?“
„Už ne, díky, Vlasti, bylo to výborné,“ usmála jsem se na ni.
Je pondělí ráno. Sedím v autě před naším firemním centrem. Motor tiše běží, topení fouká na nohy. Sklopím si sluneční clonu, abych se podívala do malého zrcátka. Otevřu přihrádku u spolujezdce a vyndám malý plastový sáček. Zasunula jsem si chladné bílé zlato do uší a pečlivě zacvakla puzety. Vypadá to vážně skvěle. Zacvaknu zrcátko, vezmu si desky a jdu prodat další objem materiálu.
