Článek
Na odvoz od dcery jsem se nespoléhala každý den, ale věděla jsem, že jí můžu zavolat. Pracovala jsem v expedici menší firmy a po odpolední směně mi autobus někdy ujel o několik minut. Další jel skoro za hodinu. Petra bydlela na druhém konci města, měla svou práci a já nerada poslouchala, jak kvůli mně zavírá notebook nebo odkládá večeři. Nikdy mi nic nevyčetla. Právě proto jsem si dlouho namlouvala, že naše občasné cesty autem nikoho neomezují. Pak jsem jí jednou zavolala a ona mi unaveně řekla, že už si nalila víno a tentokrát pro mě nepřijede.
Domů jsem tehdy dorazila po půl jedenácté. Druhý den jsem začala hledat autoškolu. Bylo mi pětapadesát a řidičský průkaz jsem do té doby nepotřebovala natolik, abych překonala strach z učení. Za manželství řídil muž, po rozvodu jsem si zvykla na autobusy. Petra moje rozhodnutí přivítala. Poslala mi odkazy, pomohla porovnat ceny a řekla, že mě ráda vyzkouší ze značek. Neurazila se, že už po ní nechci odvozy. Naopak měla z mého plánu takovou radost, až mě to zpočátku trochu mrzelo.
Autoškola mi trvala déle, než jsem čekala. Některé jízdy jsem přesouvala kvůli směnám a několik jsem si přikoupila, protože jsem se před zkouškou necítila jistá. Petra mi po každé telefonovala. Když jsem si stěžovala, že jsem zase špatně odhadla odbočení, neříkala, ať toho nechám. Poslouchala mě a připomínala, že se to učím. U zkoušky jsem uspěla napodruhé. Zavolala jsem jí ještě před budovou a ona do telefonu vykřikla tak nahlas, že se na mě otočil muž čekající u vchodu.
Večer mi přinesla malou kytici a přání. Seděly jsme u mě v kuchyni a já jí snad potřetí vyprávěla, kudy jsme při zkoušce jeli. Zeptala se, jaké auto bych chtěla. Měla jsem odložené peníze a počítala s něčím menším, ojetým, hlavně na cesty do práce a po okolí. Petra otevřela notebook a začala hledat. V tu chvíli jsem si představovala, jak ji poprvé vyzvednu, ona si vedle mě zapne pás a já ji odvezu třeba na oběd. Připadalo mi to jako přirozené pokračování toho večera.
Na první prohlídku jsme jely jejím autem. Měla jsem chuť se na zpáteční cestě zeptat, jestli bych si mohla na chvíli sednout za volant, ale nakonec jsem to neudělala. Její vůz byl větší, než na jaký jsem byla zvyklá z autoškoly, a nechtěla jsem hned po získání průkazu něco pokazit. U dalšího inzerátu už jsem se zeptala přímo, jestli by mě někdy nechala svézt ji na prázdnější silnici. Řekla, že se domluvíme, až bude mít klidnější týden.
Jenže klidnější týden nepřicházel. Jednou potřebovala z prohlídky rovnou do práce, podruhé pršelo a potřetí řekla, že je unavená a chce být rychle doma. Když jsem jí nabídla, že nás po další prohlídce odvezu já, odpověděla, že si mám nejdřív vybrat vlastní auto a zvyknout si na něj. Přestala jsem se ptát na její vůz, ale pamatovala jsem si to.
Pomáhala mi přitom dál. Volala prodávajícím, když jsem byla na směně, a posílala mi otázky, na které jsem se měla zeptat. Přes známého mi domluvila člověka, který se podívá na auto, pokud nějaké vážně vyberu. Věděla jsem, že tomu věnuje čas. Jen jsem si čím dál častěji říkala, že se mnou klidně prosedí večer nad inzeráty, ale do auta řízeného mnou by si nesedla. Nezeptala jsem se jí proč. Čekala jsem, že jí má rozmrzelost dojde sama.
Malé stříbrné auto jsme našly v bazaru kousek za městem. Petra tam předem telefonovala a domluvila prohlídku na sobotu dopoledne. Její vlastní vůz byl tehdy v servisu, takže jsme vyrazily autobusem. Cestou jsme se bavily docela normálně. Ukazovala mi fotografii police, kterou si chtěla koupit do předsíně, a já jí vyprávěla o nové kolegyni. Teprve když jsme vystoupily u bazaru, znovu jsem si vzpomněla, že dnes by konečně mohla jet vedle mě.
Auto mi vyhovovalo. Dosáhla jsem pohodlně na pedály, dobře jsem viděla ven a neměla jsem pocit, že kolem sebe vezu zbytečně velký kus plechu. Prodavač nám ukázal doklady a nechal mě všechno si prohlédnout. Potom nabídl krátkou zkušební jízdu. Sedl si na místo spolujezdce a já se otočila na Petru, která stála u otevřených zadních dveří. Řekla jsem jí, ať nastoupí také. Zavrtěla hlavou, že počká na místě.
„Aspoň mi pak řekneš, jak se ti vzadu sedělo,“ zkusila jsem to lehce.
Odpověděla, že to není potřeba. Prodavač se díval před sebe a držel připravené klíče. Zeptala jsem se, jestli se mnou vážně nechce jet ani těch pár minut. Petra ztišila hlas a řekla, ať to teď neřešíme. Tím mě podráždila ještě víc. Měla jsem pocit, že přede mnou nechce vyslovit pravý důvod, ale tomu cizímu člověku je stejně všechno jasné. Vystoupila jsem z auta a postavila se proti ní.
„Ty si myslíš, že ten řidičák mám jenom na ozdobu?“
Petra zrudla. Řekla, že nic takového netvrdí. Já už ale pokračovala. Připomněla jsem jí, jak mi gratulovala a říkala, že jsem dobrá. Zeptala jsem se, k čemu mi její podpora je, když se pak bojí se mnou svézt. Prodavač vystoupil také a navrhl, že si můžu v klidu rozmyslet, jestli chci jet. Najednou jsem nevěděla, kam se dívat. Byla jsem rozčílená a současně jsem se styděla, že před ním vedeme rozhovor, který jsem měla otevřít dávno někde jinde.
Zkušební jízdu jsem ten den odmítla. Řekla jsem, že zavolám v pondělí. Petra se prodavači krátce omluvila za zdržení a šla směrem k zastávce. Došla jsem ji až u silnice. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale stála zády ke mně a v telefonu hledala spoj. Chvíli jsem uvažovala, jestli nepojedu jiným autobusem. Pak mi připadalo směšné stát o několik metrů dál jen proto, abych jí ukázala, jak jsem uražená. Zůstala jsem vedle ní.
V autobuse jsme si sedly k sobě. Několik zastávek jsme mlčely. Dívala jsem se ven a v hlavě si skládala další argumenty. Zkoušku jsem přece složila a prodavač byl ochotný se mnou jet. Proč mi tedy nevěří vlastní dcera? Když jsem se na ni konečně otočila, měla ruce sevřené kolem popruhu kabelky. Než jsem stačila začít, řekla, že jako spolujezdkyně nerada jezdí s kýmkoli.
Nejdřív jsem jí nevěřila. Připomněla jsem jejího přítele Davida a jejich dovolené autem. Odpověděla, že na dovolených řídí většinu cesty ona. Když se vystřídají, nedokáže odpočívat, sleduje každé předjíždění a po chvíli chce zpátky za volant. Davidovi to vadí a už se kvůli tomu několikrát pohádali. S kolegy prý na pracovní cesty také raději bere vlastní auto. Poslouchala jsem ji a postupně si vybavovala, kolikrát jsem její ochotu řídit brala jako důkaz, že ji to prostě baví.
„Tak proč jsi mi to neřekla?“
Petra pokrčila rameny. Zpočátku prý opravdu nebylo kdy jezdit. Potom viděla, jak moc mi na tom záleží, a nevěděla, jak odmítnout, aniž bych to vzala osobně. Myslela si, že až budu mít vlastní auto a začnu sama jezdit do práce, přestanu její svezení tolik potřebovat. Řekla jsem, že jsem od ní přece nechtěla žádnou velkou službu. Jen si sednout vedle mě. Odpověděla, že pro ni je právě tohle těžké a že mi to na parkovišti před cizím člověkem nedokázala vysvětlovat.
Pořád mě mrzelo, že hledala výmluvy. Zároveň jsem si musela přiznat, že kdyby mi to řekla o týden dřív, nejspíš bych ji stejně začala přesvědčovat. Že pojedu pomalu, že vybereme klidnou ulici, že se nemá čeho bát. V autobuse jsem měla ty věty připravené také. Už jsem se nadechovala, abych jí vysvětlila, že nemusíme nikam daleko. Potom jsem se znovu podívala na její ruce a místo toho se zeptala, jestli chce, abych ji přestala zvát do auta.
Řekla, že zatím ano.
Nebylo příjemné to slyšet takhle jasně. Omluvila jsem se za to, jak jsem na ni vyjela před prodavačem. Petra řekla, že mi měla odpovědět přímo a nečekat, až mě to přestane zajímat. Nevymýšlely jsme žádný plán, jak to postupně zkoušet. Když jsme dojely na její zastávku, nabídla mi, že se mnou příští týden znovu projde inzeráty, pokud si stříbrné auto rozmyslím. Řekla jsem, že se jí ozvu. Vystoupila a já pokračovala domů s pocitem, že jsem se o dceři dozvěděla něco důležitého, ale radost jsem z toho neměla.
V pondělí jsem zavolala do bazaru sama. Auto tam ještě bylo. Domluvila jsem novou návštěvu a tentokrát si naplánovala dost času, abych nikam nespěchala. Zkušební jízdu jsem absolvovala s prodavačem. Nebyla jsem bezchybná ani úplně klidná, ale dokázala jsem vnímat auto a provoz místo toho, abych čekala na výraz někoho blízkého. Po další prohlídce s člověkem, kterého mi domluvila Petra, jsem se rozhodla ho koupit. Dceři jsem to večer napsala. Odpověděla, že mi přeje hodně dobrých cest. Tentokrát jsem za tou větou nehledala, jestli by jednu z nich absolvovala se mnou.
První týdny jsem jezdila hlavně do práce. Ze začátku jsem odjížděla zbytečně brzy, abych měla čas zaparkovat, a po návratu jsem si ještě chvíli seděla v autě před domem. Zvykala jsem si, že nemusím kontrolovat odjezd autobusu ani nikomu psát, jestli by mě vyzvedl. Jednou po odpolední směně pršelo a kolegyně se mě zeptala, zda ji můžu přiblížit k nádraží. Svezla jsem ji. Celou cestu mi vyprávěla o synově stěhování a o mém řízení neřekla vůbec nic. Když vystoupila, uvědomila jsem si, že mi to vlastně vyhovovalo.
Na první delší cestu jsem se vydala za kamarádkou Jarkou, která se před časem odstěhovala asi šedesát kilometrů od nás. Dřív jsem za ní jezdila vlakem a ona pro mě chodila na nádraží. Tentokrát jsem jí oznámila, že přijedu až k domu. Cestu jsem si předem prohlédla a vyrazila dopoledne. Před odjezdem jsem měla chuť poslat Petře zprávu. Nakonec jsem telefon nechala v kabelce. Nechtěla jsem z výletu udělat další zkoušku, o jejímž výsledku jí musím podat hlášení.
Dojela jsem později, než jsem plánovala, protože jsem minula odbočku a musela se vracet. Jarka už stála před domem. Ukázala mi, kde můžu zaparkovat, a pak se zeptala, jestli mám hlad. Nadšeně jsem jí vyprávěla, kudy jsem jela, ale po obědě jsme přešly k jiným věcem. Když jsem se odpoledne vracela domů, měla jsem radost z obyčejného výletu, na který jsem se nemusela s nikým domlouvat podle spojů. Po zaparkování jsem ještě chvíli hledala v kabelce klíče od bytu. Ty od auta jsem už držela v ruce.
Petra zavolala večer. Potřebovala vědět, jestli mám pořád tu větší zapékací mísu a zda by si ji mohla půjčit. Řekla jsem, že ano. Pak se zeptala, co jsem celý den dělala, a já jí vyprávěla o Jarce. Zajímalo ji, jak se jí v novém domě bydlí. Na cestu se neptala a já jí ji tentokrát nepopsala od první křižovatky po poslední parkování. Domluvily jsme se, kdy se pro mísu zastaví. Pořád bych byla ráda, kdyby si jednou sedla vedle mě. Už ale nechci, aby mi tím musela potvrdit, že jsem se řídit nenaučila zbytečně.
