Článek
Fotografii poslala Marcela do naší skupiny ve středu odpoledne. Seděly na zahrádce restaurace, před sebou talíře a skleničky. Věra se smála něčemu, co jsem neslyšela.
Napsala jsem, že jim to sluší. Potom jsem telefon položila a uvařila si čaj. Mrzelo mě, že mi o obědě nikdo neřekl.
Večer jsem Marcele zavolala.
„Vy už se mnou nepočítáte?“
Chvíli mlčela. Pak mi připomněla, že jsem poslední čtyři pozvání odmítla. Jednou kvůli zubaři, podruhé jsem měla čekat na opraváře a naposledy jsem prý byla unavená.
„Myslely jsme, že se ti už nechce.“
Opravář u mě nebyl ani jednou.
Dřív jsem účet skoro neřešila
Seznámily jsme se v kanceláři. Postupně jsme měnily zaměstnání, děti nám vyrostly a dvě z nás se rozvedly. Na obědy jsme ale chodily dál. První středu v měsíci, pokud některá neměla jiný program.
Zpočátku jsme si dávaly polední menu blízko práce. Časem jsme začaly vybírat hezčí podniky. Když už se vidíme jen jednou měsíčně, zasloužíme si přece něco dobrého. Tuhle větu jsem občas říkala i já.
Do důchodu jsem odešla loni. Bydlím sama v nájemním bytě a po zaplacení běžných výdajů si hlídám, kolik mi zbývá. Nehladovím. Jen pro mě několik stovek za oběd přestalo být částkou, kterou druhý den pustím z hlavy.
Při posledním posezení jsem si vybrala polévku. Tvrdila jsem, že jsem pozdě snídala. Když si ostatní objednaly kávu a dezert, přidala jsem se. Nechtěla jsem zůstat jediná, která před sebou nic nemá.
Doma jsem si sečetla účet i jízdenky. Vyšlo to skoro na pět set korun.
Další měsíc jsem napsala, že nemůžu.
Výmluvy se vymýšlely snadno
Marcela mi občas zavolala a ptala se, jak se mám. Odpovídala jsem, že dobře. Povídaly jsme si o dětech, o bolavých zádech a o seriálu, který jsme obě sledovaly.
O penězích jsem nezačala. Věděla jsem, že by mi chtěla pomoct. Právě toho jsem se bála.
Kdysi jsme si navzájem půjčovaly drobné před výplatou. Tehdy to bylo na pár dní. Teď jsem si představovala, jak při každém placení řeší, která z nich zaplatí Evu.
Tak jsem místo toho vymýšlela důvody, proč nemůžu přijít. A pak jsem jim vyčetla, že mě nezvou.
Řekla jsem to až do telefonu
Marcela se mě při tom večerním hovoru zeptala, jestli mi některá z nich něco udělala.
„Ne. Jen je to na mě drahé.“
Řekla jsem to rychle a začala vysvětlovat, že jinak všechno platím, nikomu nedlužím a mám i malou rezervu. Jako bych se musela obhájit za to, že měsíční oběd do svého rozpočtu nechci zařadit.
„Tak příště zaplatím já,“ odpověděla.
Odmítla jsem. Dost ostře. Marcela se zarazila a řekla, že mě chtěla prostě pozvat. Na chvíli jsem se zastyděla podruhé. Tentokrát kvůli tomu, jak jsem s ní mluvila.
„Já vím. Promiň. Ale příští měsíc budu řešit to samé.“
Zeptala se, co bych tedy chtěla. Navrhla jsem, že příští středu přijdou na kávu ke mně.
Nemusíme se vždycky sejít nad jídelním lístkem
Ráno jsem chtěla zajít do cukrárny. Pak jsem se sama sobě zasmála. Pozvala jsem je domů, protože nechci vydávat tolik peněz, a už jsem se chystala koupit čtyři zákusky, aby moje pozvání nevypadalo obyčejně.
Napsala jsem do skupiny, že udělám kávu a mám doma sušenky. Věra přinesla hrozny. Jitka přišla rovnou z práce a zeptala se, jestli si může u mě ohřát jídlo z krabičky.
Seděly jsme skoro tři hodiny. Marcela navrhla, že příště můžeme přijít k ní. Jitka řekla, že na obědy chce občas chodit dál. Přikývla jsem. Nechtěla jsem, aby kvůli mně rušily něco, co jim dělá radost.
Domluvily jsme se, že budeme střídat návštěvy a restaurace. Na dražší oběd někdy nepřijdu. Pozvání ale dostanu a odpovím bez vymyšleného opraváře.
Před odchodem Marcela natáhla ruku s telefonem a požádala nás, ať se k ní přisuneme. Jitka si ještě utírala pusu ubrouskem.
Večer přistála ve skupině další fotografie. Byly jsme na ní všechny čtyři. Na stole zůstala otevřená krabička od oběda a talíř se dvěma sušenkami.
