Článek
V sobotu krátce po osmé stála Jana u hotelového kávovaru a sledovala, jak do šálku přitéká káva. Pavel seděl u okna, na stole dva talíře a rozložený plánek Třeboně. Když na ni přes jídelnu zavolal mamko a zvedl prázdnou sklenici od džusu, neotočila se. Slyšela ho dobře. Jen na to oslovení najednou nechtěla odpovědět.
Pavel je zopakoval a přidal mávnutí. Po Janě se podíval i muž čekající vedle ní. Donesla si kávu, usedla a sklenici nechala stát. Manžel se zeptal, jestli by mu cestou nevzala džus, a když zavrtěla hlavou, došel si pro něj. Po návratu posunul talíř, aby měl místo, a všiml si, že Jana ještě nezačala jíst.
Na dvě noci přijeli předchozí odpoledne. Pobyt vybrali společně, bez výročí a bez poukazu od dětí. Dcera už bydlela s přítelem, syn studoval v Brně. Jana si vzala volný pátek, Pavel zařídil hotel. Po několika letech měli celý víkend bez rodinné návštěvy, práce na domě a čekání, kdo v kolik přijede.
Jana od cesty nečekala vyznání. Těšila se, že se projdou a někde se zdrží jen proto, že je tam příjemně. V pátek jí udělalo radost, když Pavel cestou z parkoviště převzal její tašku. Teď se dívala na jeho sklenici a přemýšlela, proč ji oslovení, které doma slýchala denně, dokázalo během několika vteřin tak rozmrzet.
Před odjezdem: Ze zvyku téměř zmizelo její jméno
Když byly děti malé, Pavel je posílal za maminkou, ptal se jich, co mamka vaří, a později tak začal mluvit přímo k Janě. Ona mu občas říkala táto. Patřilo to k době aktovek u dveří, večerního hledání tělocviku a vzkazů na lednici. Tehdy se nad tím nepozastavovala. Oba byli pořád v doslechu někoho, pro koho skutečně byli mámou a tátou.
Nedokázala určit, kdy naposledy od manžela běžně slyšela Jano. Její jméno používal při představování známým nebo do telefonu, když někomu vysvětloval, s kým právě je. Doma je skoro nepotřeboval. Jana odpovídala automaticky a dosud ji nenapadlo požádat ho o změnu. Ani při plánování pobytu mu o oslovení nic neřekla.
V posledních měsících se na společný čas těšila víc než dřív. Koupila lístky do kina a několikrát navrhla večeři ve městě. Pavel většinou souhlasil, jen se jejich rozhovory rychle vrátily k dětem, plotu nebo nákupu. Jana se na tom podílela. Také dokázala vytáhnout domácí úkoly dřív, než jim přinesli jídelní lístek.
V hotelu si v pátek vybalila šaty, které do práce nenosila, a při večeři nechala telefon v kabelce. Bylo jí s Pavlem dobře. Právě proto ji ráno zaskočilo, jak cize jí známé oslovení zní mezi lidmi, kteří o jejich rodině vůbec nic nevědí. Přála si, aby na ni u toho stolu zavolal stejně jako kdysi, než měli děti.
Dopoledne: Prosbu vystřídalo škádlení
Ještě u snídaně ho požádala, aby jí aspoň tady říkal jménem. Pavel se zasmál a připomněl, že mamkou skutečně je. Když Jana dodala, že děti s nimi nepřijely, velmi slavnostně jí nabídl rohlík a její jméno vyslovil s přehnaným důrazem. Usmál se při tom směrem k ní. Jana položila nůž a podívala se na vedlejší stůl.
Nezasmála se. Pavel stejný tón zopakoval při otázce, zda už mohou vyrazit. Tentokrát ho požádala, aby toho nechal. Přestal se usmívat a zbytek snídaně dojedli mlčky. Při odchodu jí přidržel dveře, ale Jana prošla bez obvyklého doteku na jeho paži. Venku chvíli čekali, než se dohodnou, kterým směrem vlastně půjdou.
Cestou k rybníku Pavel několikrát nahlédl do plánku. Jana odpovídala na otázky o trase, jinak mlčela. U stánku navrhl kávu a ona souhlasila. Seděli proti sobě na úzké lavici; když jí podával cukr, obešel se bez oslovení. Jana si všimla, že teď mluví opatrně, ale nedokázala se uvolnit jen proto, že už její jméno neparoduje.
Do hotelu se vrátili dřív, než plánovali. Při ukládání kabelky našla vstupenky na nedělní prohlídku a položila je vedle Pavlova plánku. Zeptal se, jestli tedy zítra půjdou. Přikývla. Nechtěla odjíždět ani rušit zbytek programu. Zároveň nechtěla strávit druhý večer předstíráním, že ranní prosba byla jen chvilková nálada.
Sobota večer: Nestačilo vysvětlit, že to myslel hezky
Před večeří se Pavel zeptal, zda se na něj bude zlobit až do neděle. Jana mu popsala chvíli u kávovaru: zavolal na ni mamko, zvedl sklenici a jí se okamžitě vybavilo domácí volání z kuchyně. Pavel namítl, že pro džus si přece došel sám. Přisvědčila mu. Nechtěla dokazovat, že ji přijel do hotelu využívat.
Pokusila se od sklenice vrátit k tomu, o co ho požádala. Vadilo jí oslovení mezi nimi dvěma, zvlášť tady. Pavel se ptal, proč mu to tedy nikdy neřekla doma. Na to neměla připravenou odpověď. Nevěděla, jestli jí začalo vadit teprve poslední dobou, nebo si ho jen přestala všímat. Ráno mu to ale řekla a on z její prosby udělal vtip.
Pavel se opřel o skříň a chvíli mlčel. Potom vysvětlil, že v oslovení slyší jejich společné roky a dům ještě plný dětí. Připadalo mu důvěrné. Když je ráno odmítla, zprvu tomu neporozuměl; nechtěl jí přece říkat nic nehezkého. Jana mu věřila. Přesto ho požádala, aby nemusel považovat její přání za správné, než je začne brát vážně.
Znovu namítl, že jen žertoval. Jana připomněla, že v tom žertu pokračoval, i když se nesmála. Tentokrát odpověděl tišeji. Připustil, že druhé slavnostní oslovení už bylo zbytečné a že ji jím popichoval, protože se mu její požadavek zdál přehnaný. Janě se neposlouchalo příjemně ani tohle, ale konečně mluvili o něčem jiném než o tom, zda je mamka hezké slovo.
Nechtěla po něm, aby před dětmi mluvil jinak nebo jí odteď počítal každé oslovení. Chtěla slyšet své jméno i bez zvláštní příležitosti. Pavel přikývl a zeptal se, jestli se má pokaždé opravit, když se splete. Jana řekla, že nemusí. Stačilo by jí, kdyby se při příštím připomenutí nemusela rozhodovat, zda jeho škádlení přejde, nebo tím pokazí další část dne.
Na večeři nakonec šli. Rozhovor u skříně jim však nevrátil náladu, se kterou přijeli. Pavel několikrát hledal slova a Jana byla unavená vysvětlováním něčeho, co původně chtěla vyřídit jednou větou u snídaně. Vybrali si jídlo a probrali nedělní prohlídku. Při návratu do pokoje šli vedle sebe, za ruce se nevzali.
Po návratu: Jméno bez zvláštního důrazu
V neděli prohlídku absolvovali a odpoledne odjeli domů. Cestou se bavili i smáli, ale Jana už od posledních hodin pobytu nečekala, že napraví celý víkend. Když se zastavili na kávu, Pavel se zeptal, co si dá, bez oslovení. Nedokázala poznat, zda se mu její jméno teď vyslovuje obtížně, nebo na ně vůbec nepomyslel.
Doma se po dvou dnech vrátilo i mamko. Pavel se zarazil a větu dokončil bez opravy. Jana ho nechala. Nechtěla čekat u každého jeho zavolání na důkaz, že rozhovor pochopil. Ve středu uklízela nákup do lednice, když se objevil ve dveřích kuchyně. Oslovil ji Jano a zeptal se, jestli má další tašku nechat na stole.
Řekla mu, ať ji podá. Její jméno tentokrát nezaznělo slavnostně ani omluvně; bylo součástí obyčejné otázky mezi dveřmi. Právě tak je od něj chtěla slyšet už v hotelu. Uložila poslední jogurt a podívala se na něj, zatímco vytahoval z tašky chleba. Po té jediné větě ještě nevěděla, zda si na její přání vzpomene i příště.
